Tréninkový deník: prosinec 2018

Sportování pošedesáté. Jedna padesátka a jedna stovka. Jeden komín, jeden vánoční večírek, jedno divadlo. Jedny Vánoce. Silvestrování v Novohradských horách s kamarády, jejich dětmi, běháním, výletováním a spoustou společenského žití.

Zranění se mi tenhle měsíc nevyhnula.
levé koleno - rozbolelo mě na Pražské stovce 30 km před cílem a hodně citelně bolelo ještě při silvestrovském běhání a výletování
teplotka - těsně před Pražskou stovkou se rozjela; a ačkoliv v cíli jsem měla pořád jen 37,2 °C, v následujících pěti dnech jsem trpěla dost nepříjemným kašlem

sobota 1. 12. 2018: Křížem krážem po kopečkách (55 km)
kolem nuly, většinu času zamračeno

Reportáž ZDE. Moc hezký pochod, na který by bývaly byly skvělé hůlky, které zůstaly doma pod postelí. Sníh, namrzlo a skoro půl hodiny i sluníčko.

úterý 4. 12. 2018: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Poprvé po dvou týdnech na tréninku - auu, to bolí! Navíc jsem byla v sobotu na padesátce a zrovna dneska jsme polovinu tréninku museli kopat a posilovat nohy. Druhá půlka byla 360 proti noži, takže mám lehce oteklá a namodralá předloktí, jauvajsky. Uf uf, bylo to sice bez sparingu, ale i tak jsem skončila vcelku vyřízená.

středa 5. 12. 2018: běh (10 km)
2 °C, na poli bláto a na silnici namrzlo, druhá půlka po tmě

Konečně to správné zimní počasí! Před západem slunce bylo ještě teplo a pěkně, zato pak jsem z batohu vděčně lovila šátek a čepici, ráda, že jsem je nenechala v práci. Do kopců mi to vůbec neběhá - to to železo, už zase ani nevyjdu eskalátory - ale po rovince to odsýpalo, takže regenerace po sobotní padesátce už je asi hotová. A nárt nebolí! Takže jdu shánět registraci na Pražskou stovku, tak.

čtvrtek 6. 12. 2018: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Kdo byl dneska nejvyřízenější na celém světě? Takhle už mě to dlouho nevzalo, a to jsme ještě moc nemakali. Ale bolelo mě všechno, takže i při kopech do lapy jsem trpěla, protože mi dneska kdovíproč neuvěřitelně vadily údery na prsa. Ale projeli jsme outside defence 1-4, což jsou ta pitomá zrcátka, která mi nejdou, a pak tu obranu s loktem nahoře, a nakonec byl sparing, auvajsky.

V úterý jsem místo krav magy popíjela s kolegy na mém prvním vánočním večírku ve firmě.

Byla to úžasně vyvedená akce, protáhla se skoro do rána, někteří přespávali u mě doma a vlastně i konference, na kterou jsem šla další den po třech hodinách spánku a se čtvrt promile v krvi, byla milosrdná, protože trvala jen čtyři hodiny, měli tam dobrý oběd (a cukroví!) a navíc měla zajímavý obsah. Každopádně protože se na blog nedají vypisovat veselé historky z hospody, protože jde o práci, dám jen jeden námět na vizualizaci: čtyřicet lidí, kteří mají stejné telefony a dokonce i pouzdra na ně. Hledej, šmudlo!

víkend 14. - 16. 12. 2018: Pražská stovka (125 km)
teploty těsně nad nulou, sněhový poprašek, namrzlo

Reportáž ZDE. Někdo by se asi měl zamyslet nad tím, jak moc je vhodné bez tréninku vyrazit na Olafovu stovku... No a skončila jsem nemocná, takže Vánoce proběhly v poklidu a bez jakýchkoliv výkonů, nepočítá-li se několikadenní výpomoc s Vánoci a Božím hodem u babičky. Aspoň si odpočalo bolavé levé koleno, které mě zlobilo posledních 30 km...

středa 19. 12. 2018: komín
LT16/1 Základní škola XY (#0737)

Prekiomrtvoly chladnou pomalu. Hladinu jednoho komína ročně je nutné udržovat - letos to bylo sice jen tak tak, ale Sargo pravila, že i kdyby za mnou měla dorazit na silvestrovskou dovolenou do Novohradských hor, musíme něco pokořit, a nakonec nebylo nutné jezdit tak daleko. (Pro některé z nás obzvlášť.) Navíc to byla hezká příležitost si vyměnit cukroví. Příští rok musíme začít už v březnu.

Ve čtvrtek jsme se Sargo byly v Hudebním divadle Karlín na Jesus Christ Superstar, což je něco tak notoricky známého a já jsem tím přitom zcela nepoznamenaná, že to byla jasná volba. (Sargo pak pravila, že je vždycky špatné, když má člověk něco naposlouchaného jinak, a jedním dechem zamítla můj návrh na Noc na Karlštejně. Kdo se mnou půjdete na Noc na Karlštejně, hm hm?) Každopádně představení bylo pěkné. Trochu mě překvapilo, že jedna písnička, kterou znám z dětství od kamenického táboráku, je právě odtud (Co na tom je tak zlého?), tak jsem si v duchu zpívala s nimi, zatímco dvojice vedle Sargo si s nimi zpívala zcela nepokrytě nahlas. Jé jé, já mám tak ráda muzikály!

A pak Vánoce. Letos byly trochu hektičtější - dělala jsem support babičce na tradiční hodobóžovou svíčkovou, na které se nás schází dvanáct - ale i tak jsem si vyčlenila den na balení dárků u seriálů a další na čančání bytu (mám vánoční ubrus a ozdobenou větev ve váze!), což je zdaleka nejvánočnější naladění, kterého jsem kdy v životě dosáhla. A víte, že to není špatné?

sobota 29. 12. 2018: běh s Bětkou, Maruškou a Ančou (6 km)
ranní běh, teploty kolem nuly a mokro

Trasa ZDE. Vyběhly jsme hned po probuzení a bylo to příjemné, po proflákaných Vánocích mi to běželo jedna radost - a navíc mě holky nechaly všechny běhy trasovat, takže jsem se první den obzvlášť vyřádila s terénem. Akorát mě začalo znovu bolet koleno z Pražské stovky... Vzdálenost 6 km, čas 48 min 57 sec, tempo 8:09 min/km, nastoupáno 103 metrů.

sobota 29. 12. 2018: výlet s kočárky (10,8 km)

Trasa ZDE. Kolem zvláštního blanského kostela a přes restauraci v Soběnově, kam nás pustili o půl hodiny dříve, ačkoliv nás museli usadit do salónku, protože v hlavním sále probíhal turnaj v bulce. S pauzami na čaj a kávu z termosek.

neděle 30. 12. 2018: běh s Bětkou a Maruškou (9,4 km)
ranní běh, chumelení, teploty kolem nuly

Trasa ZDE. Koleno mě bolelo už velice výrazně, i proto jsem další den běhat nešla. Kdyby toho nebylo, byl by finální seběh po žluté k naší přehradě zcela epický - takhle jsem dolů střídavě kulhala a skákala po jedné. Navíc se nám na konci povedlo docela vtipně přehlédnout cestu a chvíli kroužit kolem, abychom nemusely přes přehradu plavat. Vzdálenost 9,4 km, čas 1 hod 00 min, tempo 6:22 min/km, nastoupáno 213 metrů.

Odpoledne jsme na výlet nevyrazili, protože děti spaly zcela asynchronně, ale se Zuzkou jsme aspoň připravily krátkou bojovku kolem místní zříceniny, kde děti musely házet šiškou na cíl (nebo aspoň hodit šiškou, respektive upustit ji na cíl), pojmenovat obrázky, vrhnout se mámě do náruče z vysokého kamene, uplácat sněhuláka a dojít si po fáborkách k pokladu. Byla to docela psina - a zároveň kolektivní práce přítomných dospělých.

pondělí 31. 12. 2018: výlet s kočárky (7,5 km)

Trasa ZDE. Museli jsme si popojet auty, ale stálo to za to - zřícenina Pořešín, rozhledna Slabošovka, kluzká uzoučká lávka (a čtyři kočárky), terénní skalní vyhlídky (...čtyři kočárky) a závěrečné posezení v restauraci v Besednici. Museli jsme pendlovat auty, a protože mě nejen nechali vymýšlet a navigovat výlet, ale i cestu auty, udělala jsem při pendlu komickou vsuvku, kdy jsem omylem vyrazila po špatné cestě a skončila na luční cestě, kde jsme se čtyři auta musela uhýbat cizímu, které chtělo projet dál, takže jsme tři zajeli na hráz místního rybníčku a pak odtud vycouvávali, hehe. Nežbluňklo to.