Tréninkový deník: leden 2019

Sportování pojednašedesáté. Teda sportování... většinu měsíce jsem byla nemocná, takže píšu hlavně o tom, protože to pro mě byl nezvyklý zážitek. Běhat jsem byla dvakrát (jednou jsem z toho onemocněla a podruhé skoro taky), pětkrát jsem byla na krav maze (domluvená s trenérem, že se nebudu přetěžovat), dvakrát jsem si zakřepčila před notebookem u Jillian a byla jsem se projít. Leč nejsilnější zážitek byla virtuální realita s 3D brýlemi HTC Vive, kterou jsem měla příležitost si vyzkoušet. A pořídila jsem si nové závěsy a obraz a běžecké hodinky, protože co chcete dělat tři týdny zavření doma, když ne projíždět e-shopy a vybírat?

Nemoc (zánět dutin) 2. - 20. 2. 2019; k tomu mě na trénincích bolí při kotoulech pravé rameno a při posilování obě zápěstí. Toho už se asi nikdy nezbavím...

úterý 1. 1. 2019: běh s Bětkou, Maruškou a Zuzkou (7 km)
ranní běh, mrholení, teploty nad nulou (cca 5 °C)

Poslední běh na dovolené - a zároveň Osudový Běh, protože jsem v rámci stěhování z apartmánu do apartmánu ztratila čepici, a tak jsem běžela bez ní. Já vždycky považovala za nejdůležitější část zimní výbavy šátek, protože hrozně snadno nastydám - ale pravda, dneska už jsem se lehce nastydlá probudila - každopádně následkem byla třítýdenní neschopenka, tak asi tak. Ale běh byl príma, podařilo se mi najít lesní cestu paralelní se silnicí, takže jsme běžely terénem, a navíc Zuzku bolelo koleno zhruba stejně jako mě (u mě následky Pražské stovky), takže jsme finální seběh kulhaly společně pomalu. Trasa ZDE. Vzdálenost 7,0 km, nastoupáno 178 metrů.

POVĺDÁNĺ O NEMOCI
(což je významná věc, protože na neschopence jsem byla naposledy v r. 2015)

Ve středu mi v práci nebylo dobře, ale ačkoliv mi vedoucí schválil dřívější odchod, kvůli jednomu ach-jsem-tak-důležitej kolegovi jsem tam nakonec zůstávala ještě o něco déle. Byla jsem na něj naštvaná, bylo mi zle a viděla jsem se ze všeho nejvíc s hrnkem zázvorového čaje zachumlaná v peřinách. Navíc jsem další den měla celé odpoledne něco prezentovat a chtěla jsem být fit.

Další ráno jsem nedokázala promluvit a bylo mi ještě hůř, takže jsem do práce přijela před sedmou, abych stihla dořešit aspoň věci, které musely být dořešeny, a pak se nechala odvézt k doktorovi.

"Co vás trápí?"
"Mám kašel a nejspíš chycené dutiny..."
"Já se ptám na symptomy."
"Kašlu a bolí mě dutiny."

K doktorům chodím nerada, protože nahlas nerada připouštím nějakou svoji slabost. Navíc se u nich hlídám, abych věci zbytečně nedramatizovala, a když připustíte, že nejvyšší teplota byla rovných 37,0 °C a že celý problém je v zalehlých uších a neschopnosti pořádně otáčet hlavou, kouká se na vás doktor jako na simulanta.

CRP bylo znatelně zvýšené, ale ne na antibiotika, a tak jsem jen dostala neschopenku do pátku dalšího týdne a doporučení léčit se Paralenem a kloktat si šalvěj. Délkou neschopenky mě doktor zaskočil, myslela jsem si, že v pondělí už budu v pořádku, a pak jsem byla ještě víc zaskočená, že mi nebylo dobře ani při té kontrole po deseti dnech.

Ony fakt existují jiné nemoci než angína, kvůli kterým je legitimní zůstávat doma?

Takže jsem se nechala svézt zpátky do práce, odevzdala neschopenku, ještě chvíli dodělávala, co muselo být hotové (přičemž mě v pravidelných intervalech chodil vyhánět kolega, se kterým sdílím kancelář, ale který se mnou odmítl být ve stejné místnosti), uprosila jiného kolegu, aby za mě vzal odpolední prezentaci, a cestou domů jsem se stavila na nákupu, který měl pokrýt veškeré mé potřeby na deset dní, protože jsem neměla vycházky a bydlím sama.

Paralen mi došel druhý den. Tolik ke strategii 'co zapomenu, objednám přes Rohlik.cz'. Kapesníky mi naštěstí došly až po týdnu, a to už jsem vystačila s toaletním papírem. A zbytek chleba zplesnivěl taky po týdnu, a pro ty případy jsem si naplánovala k snídani puding, protože už jsem zapomněla, že nejsem schopná večer uvařit puding a do rána ho nesníst.

Původně jsem si myslela, že až mi bude líp, budu doma třeba aspoň cvičit a taky budu dělat něco užitečného a taky...

Prvních několik dní jsem prospala a mezitím mi bylo špatně. Další dny jsem si především četla zachumlaná do deky a spala mezi kapitolami a snažila si vsugerovat, že mi není špatně a že bych měla něco dělat.

Poslední dva dny před kontrolou už mi bylo špatně jenom po ránu, takže jsem opravdu smazala pár restů, které na mě už hrozně dlouho čekaly, a knížku vyměnila za piáno. Přesto jsem nešla na kontrolu přesvědčená o tom, že jsem zdravá... a pak se ukázalo, že o tom není přesvědčený ani doktor.

(Taky se ukázalo, že jsem Choroba sama, protože můj doktor lehnul dva dny poté, co jsem si byla pro neschopenku, s úplně tím samým. Ale teď jsou nemocní všichni, tak to třeba nebylo mnou...? Každopádně jsem na kontrole byla u jeho kolegy.)

Takže jsem si konečně v ordinaci přestala připadat jako simulant a za odměnu jsem dostala předpis na lék s příbalovým letákem, jehož kvality dosahují snad i příbalového letáku antimalarik, které jsem se po přečtení blahé paměti v Indii rozhodla neužívat.
Velmi časté nežádoucí účinky (více než 1 z 10): potíže se spaním;
časté (až 1 z 10): žízeň, nervozita, ospalost, deprese, neklid, nechutenství, závrať, bolest hlavy, únava, sucho v ústech, bušení srdce, bolest v krku, rýma, zácpa, nevolnost;
méně časté (až 1 ze 100): abnormální srdeční rytmus (a spousta dalších).

Prášky jsem měla jíst po dvanácti hodinách a vzhledem k tomu, jak silně mi po nich bušilo srdce, opravdu způsobovaly nespavost - ale ani tak mi nepomohly, a tak mi doktor na další kontrole předepsal antibiotika. Teprve ta zabrala a já se po dvou týdnech začala cítit docela dobře. Byla to skutečně úleva...

Několikrát mi volala babička, aby zjistila, jestli jsem v pořádku, a litovala mě, že musím být zavřená doma a že to pro mě musí být hrozně těžké. Inu, těžké to bylo. Hlavně ta tíha vědomí, jak moc líná jsem, protože jsem si své domácí vězení nesmírně užívala a ven mě to netáhlo vůbec. (Jenže ono pršelo, foukalo a sněžilo!)

No. Takové to tedy bylo.

pondělí 21. 1. 2019: procházka (6 km)
západ slunce a suchý mráz

Při posledním návratu od doktora bylo tak krásně! A protože jsem se cítila velice uschopněně, vydala jsem se objevovat krásy Krčáku. Co vám budu povídat - po třech týdnech v bytě to bylo úžasné!

úterý 22. 1. 2019: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Že prý nemám po své skoro třítýdenní neschopence ještě dva týdny sportovat - antibiotika jsem dobrala v neděli. Jenže já bez pohybu nejsem schopná spát a navíc mě bolí záda! Takže jsem před tréninkem zašla za trenérem, jestli mu nebude vadit, když se budu hodně šetřit, a on s tím byl úplně v pohodě, no a nakonec to ani nebylo potřeba, jeli jsme celou dobu na pohodu. Pohybový rozvoj s tenisákama, pak nácvik kotoulů, tj. rozfázované kusy kotoulů, abychom si byli jistí, že jdeme přes rameno a páteř správným způsobem. Pak ve dvojicích škrcení ze strany v sedě (stažení do lehu); škrcení v gardu; a bití ve vítězce. S různými variantami zatížení, nadzvednutí a podobně jsme strávili dost času. Nakonec praní se ve dvojicích v sedě+leže o tenisák - ne tvrdě nebo akčně, spíš technicky, jenže to jsem zrovna byla s klukem s kilometrovejma rukama a nohama a vůbec jsem neměla šanci. A přitom jsem se trochu zapotila, ale to bylo dneska jediné. Tyjo, a bylo to hrozně prima, po takový době!

čtvrtek 24. 1. 2019: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Já tak zbožňuju ty půlhodinové rozcvičky! Konečně mám pocit, že se nerozpadám. Hodně jsme dneska nacvičovali kotouly, snažila jsem se dost i přes levé rameno, které je pro mě úplně nepřirozené, jenže to pravé mě nebolí jenom proto, že jsem už půl roku neudělala jediný kotoul. A docela to jde, Honza je naprosto dokonalý v rozfázovávání cviků, že se to člověk nebojí zkusit. Jinak jsme zas dost cvičili na zemi různá škrcení, bití a tak - z vítězky, z gardu a podobně. Naštěstí zase nic moc akčního. Sparing byl až po závěrečné kidě, takže jsem na něj nešla - furt se chci ještě šetřit.

Ve středu jsem přijela z práce úplně urvaná... no, a tak jsem šla spát v šest. Tolik ke komentářům těch, kteří tvrdí, že neberu svoji rekonvalescenci vážně. Vzbudila jsem se po jedenácti hodinách spánku v pět, takže jsem mohla o to dříve dorazit do práce, protože, upřímně - po skoro třech týdnech absence mi to tam přerůstalo přes hlavu.

neděle 27. 1. 2019: krav maga - opakovací seminář P4
90 min na Národce s Honzou Balvínem

Za dva týdny jsou zkoušky. My se na ně s Lenkou sice chystáme až v létě, ale protože s Koblížkem na trénincích nepostupujeme podle kurikula, rozhodly jsme se zúčastnit opakovacího semináře, abychom zjistily, na co se do léta máme zaměřit, protože jsme to na pravidelných trénincích vůbec nedělali. Jasně: tyče, gilotinu a nelsona umíme i poslepu. Mrzí mě, že jsme ani na opakováku vůbec nedělali slajdované kotouly a pád nazad z výšky (je to ten ze židle, žejo?) - doufám, že si o něj řeknou na tréninku Adéla s Domčou, které na tyhle zkoušky jdou. Úplná novinka pro mě byla obrana stabbingem proti velmi širokému háku (palcová hrana), úder jakožetyčí bez tyče (palec nahoru, loket dolů) a hammerem zhora (360, takže ven malíková hrana). Taky jsme projížděli obrany proti kombinacím, takže dvě přímky z ústupu, přímka a hák... Jo a škrcení s tažením a tlačením, to si překvapivě dost pamatuju, ale furt nedokážu udělat srdíčko při tažení nazad. No. Po tréninku Honza zavelel 70 kliků, 70 dřepů a 70 sedlehů, ale já jsem necelý týden po antibiotikách, ahá! Tyjo, jsem ráda, že jsem tam šla.

pondělí 28. 1. 2019: běh (10 km)
4 °C a spousta bláta

Dneska jsem dobrala laktobacily (antibiotika jsem dobrala už před týdnem). Nejvyšší čas zjistit, jak jsem na tom, ne? Až na to, že mi v neděli nesedlo něco k jídlu a měla jsem od té doby střevní potíže... ale rozběhat jde všechno. Dost mě překvapilo, jak silně a studeně venku foukalo, ale naštěstí jsem si minulý týden koupila běžeckou větrovku (lednové výprodeje jsou skvělá věc - tak dlouho jsem za ni nebyla ochotná dát tisíce, až jsem ji v Decathlonu koupila za cenu tří obědů) a měla všechny různé šátky a čepice a tak, takže to snad ustojím ve zdraví. Byla škoda, že se po obědě zatáhlo a už nesvítilo sluníčko, ale i tak to bylo osvěžující. Akorát mi chybí fyzička - moc. (Další den jsem měla 37,3 °C. To nevyšlo.)

Ještě historka z práce - z mé oblíbené obědové sestavy jsem byla v pondělí v práci jediná, a tak jsem si zašla pro auto, že pojedu sama, a byl tam kolega...
"Nechceš rovnou dojet natankovat?"
"Nechci. Na oběd a zpátky to jsou tři kilometry, to zvládnu. Jaký to má dojezd?"
"Třicet kilometrů. Tak já teda zajedu natankovat odpoledne... Můžeme s tím autem jezdit, když je bourané, žejo?"
"... Fajn, jsou to tři kilometry, jdu pěšky."
"Ne, počkej, tomu autu nic není! Jenom nejsou od vedoucího podepsaný jízdy na tenhle týden."
Bourané auto bez nafty a bez podepsaných papírů.
Nakonec mě kolega cestou k benzínce vyhodil u OC, po obědě mě cestou z benzínky nabral a já mu za to koupila k jídlu šest rohlíků. Řídil on - koneckonců, on to byl, kdo se v pátek nechal nabourat.

úterý 29. 1. 2019: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Hodně dlouho jsme dneska nacvičovali kotouly, což je dobře, protože v těch mám pořád velké mezery - hlavně přes levé rameno. Pak si Adéla s Domčou říkaly, co potřebují ještě projet ke zkouškám, (po opakovacím semináři se leccos ujasnilo,) a dlouho jsme jeli ty obrany stabbingem - akorátže náš Honza to vysvětloval jinak než nedělní Honza, heh. Zaprvé teda ta ruka nemá být propnutá. Zadruhé proti širokému kruhovému má být poloha ruky ala 360; a ten stabbing s palcovou hranou ven má být při obraně proti direktu. No a proti hammeru+tyči (bez tyče) je to klasika palec nahoru a loket dolů. Nešlo mi to ukrutně, hlavně u těch direktů. Nakonec jsme nacvičovali kopy, a protože dneska nepřišla Lenka, byla jsem s Jardou, který je o hlavu vyšší a o skoro sto kilo těžší než já. "Nejprve jeden kope a druhý se nebrání ani neuhýbá... nezabijte se, ale ať je to cítit." Tak jistě. Taky jsem s ním byla na začátku sparingu, jeli jsme tři kola. Naštěstí na mě byl hodnej - furt se šetřím po antibiotikách a neváhám na to své sparingy upozorňovat.

čtvrtek 31. 1. 2019: krav maga
P5/G na Národce, trenér Honza Kobliha

Závěrem měsíce jeden příšerný trénink - Honza měl zase svoji náladu "jste horší než P1 , nic neumíte, kašlete na to a mě to štve", byť zdaleka ne vyjadřovanou tak slušnými slovy. Když jsme nacvičovali roundhouse kicky, zastavil se u mě, protože neumím správně vytočit bok a podsadit pánev - nikdy jsem to nezvládla ani napodobit, natož to dělat pravidelně - a chvíli se mi snažil vysvětlit, jak to mám udělat, mně se to zase nepovedlo, a tak začal s tím, že tohle mi říkal už tisíckrát, že to děláme furt a on nechápe, proč to nedělám správně, a v tu chvíli jsem se málem rozbrečela. Jasně, mám teď všeho nad hlavu - od konce nemocenské chodím do práce každý den na půl sedmou, protože za tu půlhodinu, než začíná moje pracovní doba, toho udělám nejvíc, a odcházím poslední; a do konce měsíce jsem měla hned několik deadlinů a vůbec; takže to určitě není jenom trenérem. Jenže teď se k tomu přidává to, že za týden jdou Adéla s Dominikou na zkoušky P4, na které já a Lenka jdeme až v létě: a když to vypadalo, že půjdou holky už na podzim, opakovali jsme na zkoušky, teď jedeme jenom techniky na zkoušky, kouká jenom na holky a opravuje téměř jenom je, a když se naskytne nějaká technika, která není úplně jasná, furt je ujišťuje, že tam bude a že to vezme kdyžtak na sebe, že nás to tak učil. Jenže když jsme s Lenkou šly my na P3, tak jsme nejenže neopakovali, ale bylo mu zatěžko projet i ty techniky, o které jsme si řekly, že je nechápeme, strávili jsme tím dohromady deset minut a na zkoušky nepřišel. Kurnik jako! Copak za tréninky s Lenkou platíme míň nebo se snažíme míň nebo máme míň talentu nebo jsme mu míň sympatické?! (Argument z léta byl, že na P4/P5 nebudeme dělat techniky na zkoušky P3. Jasně, a P5/G je zkouškám na P4 pro Adélu s Domčou mnohem blíž...) Ježiš já měla dneska tak ukřivděnou náladu! Kdybychom byli liší nebo kdyby tam nebyla Lenka, asi bych se v půlce sbalila a odešla domů. Každopádně z technik byly fajn slajdované kotouly, pád z židle a highroll. Ne že by teda komentoval někoho jiného než holky. A na konci jsme dostali proslov, jak ho štve, že děláme špatně úplné základy, že si pak připadá, že promarnil půlrok práce, že se nesnažíme... jo, trenére, jestli máš problém s celou třídou, tak to možná nebude problém se všemi těmi lidmi, hm?

Ale abychom končili pozitivně: Přišly mi moje nové běžecké hodinky a jsou ÚŽASNÉ! Garmin Forerunner 35 - příjemné na ruce, (sedí i na mém štíhlém zápěstí,) nejsou komplikované a nemají žádné zbytnělé funkce (můj hlavní problém se starými Fénixy, které na podzim odešly do křemíkového nebe,) a samozřejmě taky moc krásné. Umí měřit tep ze zápěstí, mají pohodlná tlačítka, která zmáčknu i v rukavicích, a vlastně bych potřebovala jenom jednu věc navíc - aby to umělo měřit i plavání. Ale i bez toho jsou super, ach ach. Jupí!

A abychom končili ještě pozitivněji: Na konci ledna a začátkem února jsem měla opakovaně možnost si vyzkoušet virtuální realitu. Úplně mě nadchl obyčejný Google Earth, kde jsem se procházela svým bydlištěm, tureckou Cappadocií, kolem izraelského Galilejského jezera a taky vylezla (no dobře, vyletěla) na jeden pražský komín. Ale kam se to hrabalo na Beat Saber, což je hra, ve které máte dva světelné meče a půlíte jimi kostičky (modré kostičky modrým mečem a červené kostičky červeným mečem; a ještě jsou na nich šipky a vy je musíte trefit ve správném směru), které na vás nalétávají, a uhýbáte překážkám a tak. Hudbu jsme měli na sluchátkách a je hrozná psina někoho pozorovat - mám sice video, ale vypadá to opravdu směšně, tak si ho asi nechám pro sebe :-D

Takže závěrem moje krásky, mň mň.
(Ty moje navíc samozřejmě umí česky, ale já neumím fotit tak dobře jako hledat na Google Image.)