Tréninkový deník: březen 2019

Sportování potřiašedesáté. V práci už mě zdraví slovy: "Jé, ahoj! Jsi zdravá, nebo ses jenom přišla podívat z neschopenky?" V březnu jsem stihla angínky rovnou dvě a začíná to být dost frustrující. Po zbytek času jsem nedělala skoro nic, respektive trochu jsem běhala a trochu kravmagovala, ale v tak pomalém tempu, že se to skoro nepočítá. Jenže já už nechci být znovu nemocná! A mám splín, protože jsem nešla na zaplacené Quo Vadis (55 km), abych byla zdravá na kravmagový wintercamp, a pak jsem na něj kvůli nemoci stejně nejela. Prý byl skvělý.

úterý 12. 3. 2019: krav maga
G1/G2 na Národce, trenér Honza Kobliha

Na rozcvičce zase důkladná příprava ke kotoulům, pak opakování háků a zvedáků, opakování škrcení (statických i s tažením a tlačením) a klasických kopů a pak nově takovej divnej kop. Je to něco mezi frontkickem ze strany a lowkickem a používá se, když na vás někdo běží s nožem - obránce udělá velký úkrok, aby nebyl v linii úkroku, vykloní se tak, že rukou může sáhnout na zem, a kopne (švihem v koleni, noha je vodorovně) útočníka mezi nohy. Na závěr ofenzivní vstávání v chráničích, takže kontaktně.

středa 13. 3. 2019: běh (10 km)
10 °C, zbytky bláta, silný vítr

Po nemoci se vzpamatovávám pomalu. (Když pominu, že nemám pocit, že bych byla zdravá, protože mě v krku bolí neustále a pořád v něm mám pár bílých mikroložisek - před angínou jich bylo víc a byly větší, ale vítejak...) Každopádně běh byl příjemný, byť velice pomalý. Chodidla mám opět neobouchaná, svaly na nohou mě bolely z včerejší rozcvičky na krav maze (skáčeme na místě, skáčeme přes čáru, skáčeme v gardu...) a na devátém kilometru mi došla šťáva i vůle a kus jsem prostě šla. Naštěstí jsem zvolila dobrou kombinaci oblečení: tenké tričko bez rukávu a neprofukavá bunda, takže nemám pocit, že bych to měla odskákat zdravotně. Vzdálenost 10,46 km, čas 1 hod 19 min, tempo 7:37 min/km, nastoupáno 264 metrů, průměrný srdeční tep 167 t/min (!!!).

čtvrtek 12. 3. 2019: krav maga
G1/G2 na Národce, trenér Honza Kobliha

Celý den jsem se cítila, jako by mě někdo zbil - asi za to mohla úterní krav maga v kombinaci se včerejším během a dvoutýdenní neschopenkou, uá! Skutečně jsem měla pocit, že nemá cenu, abych chodila na trénink, ale nakonec byl skvělý. Zpočátku jsme zase dělali spousty kotoulů, ale pak jsme se soustředili na obranu proti noži a obranu proti pistoli - pecka! Závěrečný stresdril byl nejlepší: v trojici měl jeden člověk helmu, dva suspenzory a pistoli a nůž, druhý měl lapu a třetí nejprve překopal toho s lapou přes celou místnost a pak se musel ubránit libovolnému útoku s nožem nebo pistolí od toho obrněného, přičemž ho směl mlátit.

Bylo to zajímavý, protože jsem byla s Petrem, který je o hlavu vyšší a padesát kilo těžší, a s Honzou, který je taky vyšší a těžší, a bylo to fakt vyčerpávající a ubránit se nějakému takovému útoku je z oblasti scifi. Jednou už jsem nevěděla, co s Honzou, protože jsem ho držela, a neměla s ním co udělat dál, a tak jsem se mu rozhodla prokopnout kruhovým kopem koleno ze strany, protože mi nedošlo, že já nemám holeně a on na koleni není obrněný, a bolestí jsme pak vyli oba. Na moji obhajobu to bylo mou měkkou tkání (opačná strana kotníku, takový ten ohyb nad nártem) do jeho tvrdého kloubu... ale odešel po svých, tak asi dobrý. Jo a taky jsem si hrozně narazila palec o pistoli, ale o dva dny později už jsem ho zase mohla používat.

neděle 17. 3. 2019: běh
18 °C, slunko, zbytky bláta

Bylo ÚŽASNÉ počasí! Jenže protože o den dříve pršelo a bylo kousek nad nulou, bolela mě celou dobu hlava. I tak jsem si ale proběhla svoji prastarou a bezkonkurenčně nejoblíbenější trasu na Šance po olafošipkách v protisměru - z mého bytu je na ni ještě hezčí náběh, než když jsem běhala od rodičů. Venku byla spousta cyklistů a pejskařů, a když jsem uhýbala cyklistům, děkovali, a když mně uhýbali pejskaři a já děkovala, usmívali se. A ačkoliv jsem se netěšila na závěr po cyklostezce na Obchodní náměstí (odkud jsem jela autobusem - průběh sídlištěm by to celé zkazil), bylo to překvapivě v pohodě, ačkoliv bylo plno. A po tom asfaltu se běželo krásně - nikdy bych nevěřila, že tohle někdy napíšu. Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala. Vzdálenost 14,03 km, čas 1 hod 48 min, tempo 7:45 min/km, nastoupáno 233 metrů, průměrný ST 159, maximální ST 180.

úterý 19. 3. 2019: krav maga
G1/G2 na Národce, trenér Honza Kobliha

Ten den jsem v práci pomáhala zajišťovat jednu akci, takže jsem v obřím hangáru většinu dne pobíhala mezi stanovišti, nosila věci, měnila věci a zaskakovala za administrativního člověka, když se potřeboval protáhnout, a nakonec jsem se mezi účastníky ani nedostala na řadu, takže jsem z toho byla skoro až nemístně rozladěná, když jsme v šest večer vyložili věci zpátky na baráku. Věci na krav magu jsem měla s sebou, takže jsem tam jela rovnou, ale už při rozcvičce jsem zjistila, že dneska není můj den - bylo mi slabo a horko a celou dobu jsem byla zlitá ledovým potem, takže jsem dvacet minut před koncem odešla domů, protože jsem vyhodnotila, že nepotřebuju někoho nakazit nějakou chorůbkou. (Navíc jsme opakovali nože a pistole, což už docela znám, a taky nás bylo licho, že to tolik nevadilo.)

Ve středu mi bylo tak zle, že mě po obědě poslali domů, ať přestanu po práci šířit mor, a místo na oslavu babiččiných narozenin jsem zamířila do postele a pokusila se zaspat příšernou bolest hlavy, na kterou byl i Valetol krátký. Ve čtvrtek jsem (po hodině a půl v čekárně) dostala neschopenku a taky výtěr z krku, který jsem ještě vezla na polikliniku Lípa, kde se nedá nikde zaparkovat, a protože jsem měla horečku a bylo mi hrozně (pozná se mj. i podle množství potenciálně nebezpečných situací při řízení), nechala jsem nakonec auto na invalidech (celé to bylo asi na 15 minut), takže mě ještě seřvala náhodná paní na ulici, které se to nelíbilo. Pak jsem odvezla neschopenku do práce a pobrala věci, které jsem chtěla udělat doma, v mezičase se spustil neskutečně hlasitý požární poplach, který měl na moji bolest hlavy stejný efekt jako třeba kladivo, (plus chůze z nejvyššího patra ven a zase zpátky,) a pak už jsem odjela domů a opět se pokusila zaspat, jak hrozně mi bylo.

A nejela jsem kvůli tomu na krav magový winter camp. Prý byl skvělý, měli nádherné počasí, prima tréninky, skvělou partu, letos tam dokonce i vařili dobře. Taky se tam Lenka dozvěděla, že letos nebude moravský kemp, který byl vždycky můj nejoblíbenější. Abych nepropadla depresi, že se můj život hroutí, objednala jsem si vrhací nože (jako dítě jsem se s nimi učila na jednom táboře a hrozně mě to bavilo) a začala trénovat s domácí variantou:

středa 27. 3. 2019: běh (7,25 km)
10 °C, pošmourno

Nedostatek pohybu a socializace může způsobit výkyvy nálad. Jsem doma zavřená jen s krátkými přestávkami už 38 dní! Takže vůbec není divu, že mě hrozně sebralo, že jsem se dozvěděla o narození mé neteřinky z mámina Facebooku. Brácha mi sice volal o dvě hodiny později, ale připadala jsem si hrozně ukřivděně, že celé těhotenství pečlivě tajené jméno nevím od něj nebo od Lucky, ale z internetu... Takže jsem se rozhodla, že když je poslední den neschopenky po pracovní době, tak už se to jako neschopenka nepočítá, a vyrazila jsem ven, abych se uklidnila. Lidi, to je taková paráda - vítr a čerstvý vzduch a hrbolatý terén a lidi a stromy... Vybrala jsem si nejjednodušší možnou trasu Krčákem - celou dobu po asfaltu a skoro po rovině - a běžela velmi na pohodu, vlastně to byla skoro procházka, a bylo to úžasné. Hodně štěstí a zdraví do života, maličká Nelo! (7,25 km, 133m+, 7:14 min/km, Asics Gel-Phoenix 7.)

čtvrtek 28. 3. 2019: krav maga
G1/G2 na Národce, trenér Honza Kobliha

První hodinu jsme krokovali, což je pro mě stále ještě vyšší dívčí, ačkoliv by to měl úplný základ. Navíc nás bylo jenom osm, takže na mě bylo vidět, ale Honza byl vůči mně naštěstí shovívavý a radil mi. Pak jsme se věnovali boji na zemi, což je vždycky záhul, protože člověk furt zvedá váhu dalšího člověka, a já po všech těch letošních nemocech nemám žádnou fyzičku - dělali jsme P5 obranu proti útoku z gardu, kdy se obránce musí odpíďalkovat tak daleko, aby dokázal útočníka zablokovat nohou (horní) a druhou ho odkopnout kopem do stydké kosti. Pak měl útočník při té píďale přelézat do vítězky a z té jsme si zkoušeli různé druhy shazování: klasické (když má váhu vepředu), klasické s chytnutí jeho rukou (když je má zapřené o zem a nedá se proto shodit), úder kolenem do zad (když má váhu hodně vzadu), aby se předklonil a šlo ho klasicky vymostovat, a podpíďalkování, když má schovanou hlavu a přizvednutý zadek.

neděle 31. 3. 2019: běh (7,28 km)
18 °C, lehce pod mrakem

Petrova strouha. Moje hledání nových tras přináší své ovoce - tohle je úplně parádní trasa, krátká akorát, s asfaltem jenom ke Kamýckému lesu (asi půl kilometru) a končí na konečné autobusu, který ke mně jede deset minut. Venku bylo úžasně, konečně je teplo i na kraťasy. A celá ta rokle je tak krásná! Moc se mi to líbilo. 7,28 km, 7:32 min/km, 110 m+, Salming Trail T3.