Báječný měsíc. Jedna stovka, jeden vandr a jedny dvoutýdenní Krkonoše. Plavání, krav maga, běhání, kolo, střelnice, výlety, ping-pong, sauna, wellness & jedno moudro z první pomoci na závěr. 122 běžeckých, 167 výletových a 79 cyklokilometrů. Sportování posedmdesáté.
úterý 1. 10. 2019: kolo (9 + 9 km)
ráno 11 °C, odpoledne 18 °C a déšť
Ráno bylo podezřele moc světla, ale je pravda, že na kole vyjíždím o půl hodiny později než vybíhám. Moc mi to nesedělo, (a to jsme spala víc než devět hodin,) ale když jsem v té stojce z Prokopáku vzhůru měla pauzu na popadnutí dechu, akorát kolem projelo dolů auto, se kterým bychom se jinak na té uzoučké silničce špatně vyhýbali. Ke konci mi v kole začalo něco drhnout a vůbec se mi nepovedlo přijít na to, co to bylo - dělo se to jenom při volnoběhu. Až při odjezdu z práce jsem zjistila, že mi praskla krytka kazety, a urvala jsem ji pryč. 9,53 km, 36 min, 15,5 km/h, 155 m+.
Dneska mě chytil kvalitní podzimní slejvák, sotva za mnou zapadly dveře od práce. Mazácky jsem si vzala žluté brýle, co s sebou naštěstí od posledního fiaska s mouchama v očích vozím, a jela dál kolem všech těch cyklistů, schovávajících se pod mosty a stromy, hehe. A pak jsem dostala na Barranďáku takovej šplíchanec od projíždějícího auta přes rameno, krk, hlavu a obličej, že jsem další dvě minuty jela s jedním okem zavřeným, aby mi neuplavala čočka, a to jsem oči stihla zavřít včas. Naštěstí bylo teplo a ani déšť nebyl studený, takže mě to vlastně celý bavilo - jen teď mám v předsíni pod kolem bazének. 9,22 km, 30 min, 18,2 km/h, 123 m+.
úterý 1. 10. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda
Dnešní krav maga byla naprostej nářez, přesně tohle mi v létě hrozně chybělo. Rozcvička byla dlouhá a tolik jsem si ji neužívala, protože jsme byli liší a já neměla dvojici, takže se dost střídalo, jenže pak jsme začali opakovat zem - obrany z gardu a z vítězky, a to s různými komplikacemi: se škrcením, se schovanou hlavou, se zapřením. Bylo to intenzivní a náročné, ale správná psina nastala až po skončení téhle "teoretické" části: nejprve jsme se ve dvojicích v sedě prali o tenisák bez jakýchkoli bojových technik, takže to bylo spíš válení se po sobě; no a pak bez tenisáku, takže jeden začal v nevýhodné poloze a snažil se postavit a druhý ho nějak držel nebo na něm seděl/ležel a zase jen měkkými technikami mu v tom bránil. Legrace, ale děsně náročná.
středa 2. 10. 2019: plavání
40 min ve 25m bazénu
Pavel mi přinesl na vyzkoušení plavecké packy, se kterými se plavou swimrunové závody (plus ještě s piškotem mezi nohami). Kompenzuje se jimi nevýhoda nohou, které v botách prostě nezabírají, a velikost ani typ není nijak omezený, protože je to samozřejmě větší zabíračka na ruce. Měla jsem půjčené nějaké středně velké z Decathlonu a bylo to super, ruce jsem zpočátku cítila, než si zvykly, ale hlavně jsem si díky tomu mnohem víc hlídala techniku rukou, protože samozřejmě kladou odpor, když se s nimi neplave správně. V dráze jsem dneska plavala se slečnou, která si myslím, že je v repre, a která nejenže dávala tři délky na mé dvě, ale která mě předplavávala i bez rukou nebo nohou, podle toho, co zrovna trénovala, a pak jednou i bez rukou a nohou, kdy se prostě jen vlnila a můj kraul byl i proti tomuhle zoufale pomalý. A jednu délku plavala motýlkem a to jsem si mohla oči vykoukat, je to nádhernej styl. 1450 m, 40:25 min, s packami.
Bazén jako bazén, žejo. V tomhle jsem se koupala 30. 10. - led jsem si sama odlámala. Ať žijí horské sauny! :)
čtvrtek 3. 10. 2019: kolo (9 + 9 km)
ráno 5 °C, odpoledne 13 °C, mrholení a studený vítr
Hned na úvod mi na první velké křižovatce vlezl pod kolo černě oblečený chodec přecházející na červeného panáčka, který si počkal, až přejedou všechna auta, a mé čelní světlo asi nezpozoroval, nicméně se mi povedlo se mu vyhnout, i když i to mi zkomplikoval tím, že na mé "hej!" (na víc jsem se v tu chvíli nevzmohla) zazmatkoval a nepředvídatelně uskočil. Ale přežili jsme všichni. (A omluvil se.) Byla kosa, poprvé jsem vytáhla na jízdu goráčovku a zateplené běžecké elasťáky, a cyklisty jsem už potkala jen dva. Jo a moc pěknej zážitek bylo auto, které mě dojelo na konci výjezdu z Hlubočep (stále ještě v zákazu vjezdu) na té úzké silničce, a sotva mi kužel jeho světla osvítil silnici, sjela jsem na louku vedle silnice, aby mě mohl předjet - jenže on u mě zpomalil, stáhnul okýnko a poděkoval! Jupí, nejsem jediná, kdo nejezdí do práce zakaboněný! Zlepšil mi den. 9,24 km, 37 min, 14,8 km/h, 153 m+.
Odpoledne bylo fakt nevlídno, ale vyhodnotila jsem to tak, že to zvládnu v tričku a bez nepromokavé bundy, i když jsem si naštěstí vzala aspoň brýle, do očí by mi jinak ten déšť asi vadil. Nakonec mi chyběly hlavně rukavice, protože mi umrzaly prsty položené na brzdách ve sjezdu. Když jsem viděla ty zácpy, jak si ráno všichni vzali kovové deštníky, byla jsem ráda, že jsem jela na kole, protože dneska by mi to autem trvalo hodně dlouho - a já spěchala ke švadleně pro hotové šaty, které jsou ÚCHVATNÉ! Ona je fakt kouzelnice. Kdybyste někdo chtěl doporučit švadlenu na Kamýku, dejte vědět. 9,21 km, 31 min, 17,5 km/h, 122 m+.
čtvrtek 3. 10. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda
Dneska jsme pokračovali s bojem na zemi a bylo to snad ještě náročnější než minule. Ono jsem se teda dneska vzbudila hrozně rozlámaná, jak se to od úterka rozleželo, a bolelo mě i zívat nebo se smát, protože trup z běhání a kola naposilovaný fakt nemám - no a pokračujte v tom na tréninku dál, žejo. Ale potřebuju to jako sůl, hrozně moc jsem toho za ty skoro tři měsíce zapomněla. Na konci jsme jeli sparingy, které začínaly pro jednoho v nevýhodné pozici a museli jsme vstát, a když jsem fajtila s Rudou, zamknul mě tak šikovně, že jsem na chvíli musela přestat a hluboce se zamyslet, než jsem přišla na to, že jediná cesta ven je chytit mu hlavu nohama a propnout se do luku (stará technika na kravatu ze strany na zemi). Ruda k nám letos chodí nově a s Koblížkem se zná odněkud z boxu a je o ligu jinde, a než mu to při tom sparingu došlo, zbil mě tak, že jsem uvažovala, jestli si lze přivodit otřes mozku při souboji v boxerských rukavicích. Další den mě bolely lícní kosti tak, že jsem nemohla nejen zívat, ale ani jíst tak velká sousta, jako je třeba měsíček mandarinky. Očividně ale netrefoval jen lícní kosti, protože se mi ještě ten večer vybarvil u oka monokl, který až v sobotu nabral takové grády, že byl vidět i v nerozsvícené koupelně v zrcadle - uá! Když Rudovi došlo, že na tohle nemám, přestal úplně útočit a že ať útočím jen já, že se bude jen bránit, jenže pak hrozně ustupoval a já na něj prostě nedosáhla! Strašně frustrující dvě kola. Ale ke konci jsem se k němu konečně dostala kruhovým kopem na hlavu a následnými dvěma direkty, to bylo asi jedinkrát. Po závěrečném pozdravu jsem do sebe musela kopnout gel, protože kombinace nedostatku cukrů, frustrace a bolesti udělala svoje a já jen silou vůle držela slzy. (Gel pomohl.)
V pátek jsem si vzala dovolenou a vyrazila jsem na houby. Rostly i u Prahy! A taky jsem na náhodném místě mimo všechny cesty potkala tenhle parádní bunkr.
sobota až neděle 5. - 6. 10. 2019: vandr v Brdech s Luckou, Ladou a Pepou
zima, deštivo a houbová kalamita
Tenhle vandr jsme tak dlouho odkládali, až to dál nešlo, a tak jsme vyrazili, ačkoliv bylo mimořádně nevlídno a ačkoliv jsme museli počkat, až Pepovi v sobotu skončí škola. Ale nakonec byl fajn, ještě v sobotu navečer jsme to stihli na jídlo do hospody, cestou na tábořiště už jsme šli s čelovkami, a když se ukázalo, že vytipované místo je už obsazené, zalezli jsme do náhodného lesíka. Zatímco Lada a Pepa budovali tarpy, měly jsme s Luckou za úkol nasbírat kameny a dřevo na oheň - jenže ony tam rostly houby! Ve velkém! A sbírali jste už někdy houby při čelovce? Blýskání mokrých sametových čepiček se totiž vůbec nedá odolat. Nakonec jsem chodila po lese s kamenem nebo větví v ruce, aby se mi nedalo nic vytknout, a sbírala houby.
Oheň jsme zvládli ve slabém mrholení, a když Pepa vytáhnul kytaru, přestalo pršet úplně. Opekli jsme si buřty, vypilo se moje víno a já se pak natáhla na karimatku a i při postupném upadání do spánku jsem velmi oceňovala, že se vždycky našel někdo, kdo ze mě smetl žhavé uhlíky, když byl oheň neklidný.
I další den poprchávalo, ale jen decentně. Nasnídali jsme se pod lesním přístřeškem, a než ostatní dojedli, stihla jsem přinést několik hrstí hub, a to včetně praváků. Kolem nás procházeli další houbaři, ale taky cyklisti a běžci.
Ten den se to úplně zvrhlo. Dokud jsme šli po asfaltce, bylo nutné pro houby zajít do lesa, ale když jsme slezli na hliněnou lesní cestu (na značce!), rostly houby už přímo na cestě. Koloděje, kozáky, hříbky. ("Mně už ty hnědý houby nebaví. Zkusím vygooglit, co by se tu dalo hledat zajímavějšího.")
Nakonec se do sbírání hub zapojil i Pepa, kromě plátěné tašky holek jsme sbírali i do jeho lehkého batůžku a cestu jsme zkrátili, protože naše rychlost byla nulová. ("Pojďte sem někdo s něčím na houby, já to neunesu!") Došli jsme do pivovaru ve Všeradicích a domů se vrátili tak akorát, abych dokázala očistit, podusit a zamrazit tu hroznou haldu hub, které jsem vyfasovala. Nevešly se ani do největšího hrnce, takže jsem je musela přisypávat postupně. Úžasný. Miluju houby!
K následujícímu týdnu - stručné shrnutí: v levém rameni břišní tyfus, v pravém rameni žlutá zimnice, pod okem čím dál barevnější monokl a celé mé já schváceno rýmičkou&teplotkou, které jsem snášela jako pravý muž. Úterý stráveno na konferenci v klimatizovaných místnostech, ve středu poněkud prekérní situace emoce+teplotka (poprvé jsem před vedoucím vybuchla nad nespravedlivostmi, které se nám s kolegou dějí) a po obědě útěk domů pod tři peřiny a ve čtvrtek má první porada s vyšším magamentem, za kterou jsem dostala pochvalu za přípravu ("skvěle zpracované podklady, to tu nebývá zvykem"). A v pátek odjezd na stovku.
sobota až neděle 12. - 13. 10. 2019: Zapomenuté hory (101 km)
teplo, nárazový vítr
Povídání zde. Do reportáže se nevešla spousta věcí, protože jsem chtěla zůstat co nejvěcnější, abych nevyvolávala větší kontroverze, než bylo nutné - protože stovky se nekritizují, ty se chválí, žejo. Jenže tady mi to nedalo, hrozně mi vadila ta ignorace a nulové zaměření na závodníka. (Takže na FB mám pod článkem 50 lajků a 150 komentářů.)
Klíčová informace, která mi vypadla, je fakt, že jsem málem nedošla do cíle, protože jsem měla hroznýho vlka. Každý krok bolel a každý krok to zhoršoval a ani já, ani holky jsme neměly žádný krém nebo vazelínu, kterou bych mohla bolest zmírnit. Tohle bylo opravdu hodně nepříjemné.
Taky je velká škoda, že jsem si v autě zapomněla dobíjecí kabel k hodinkám, takže mi nenaměřily celou trasu. I tak je ale znát, jak na nás padla demotivace, když jsme zjistily, že v cíli nikdo nebude - do té doby jsme udržovaly 5,2 km/h, pak to spadlo někam ke 3 km/h.
(Hodinky před chcípnutím: 72,06 km, celkový čas 14 hod 53 min, čas pohybu 13 hod 58 min, průměrná rychlost 4,8 km/h, rychlost pohybu 5,2 km, nastoupáno 3284 m+.)
Na Facebooku u odkazu na reportáž se rozpoutala vášnivá debata. Stovkaři mé krve a výkonnosti Zapomenuté hory zavrhli, že po nich sice pošilhávali, ale že s takovýmhle přístupem je to přestává lákat. Objevili se tam ale i běžci typu Pavel Paloncý, (který dává nejextrémnější ultramaratony všude po světě a skvěle se na nich umisťuje,) kteří s něčím se mnou souhlasili, ale razili názor, že se vyplatí tuhle stovku absolvovat kvůli trase, protože druhá taková v ČR není. (Do 5 km asfaltu - to byl vždycky můj sen.) A nakonec se objevili i běžci, kteří přišli s tím, že pořadatelé nikde netvrdí, že je to dálkový pochod, nýbrž závod, tak že se nemám co divit, protože běžci tohle zvládají absolvovat na banánech a chipsech.
Odkaz na svůj článek jsem sdílela i v události Zapomenutých hor, abych organizátory nepomlouvala bez jejich vědomí, nicméně tam jsou moderované příspěvky a tenhle neprošel. Nevadí mi to, protože se link - a vzhledem k cenzuře i obsah článku - dostal právě k organizátorům, a to je to, čeho jsem tím chtěla docílit. Snažila jsem se velmi věcně vypsat problémy, které na trase byly, a taky rozpory sliby vs. realita, aby si minimálně texty na stránkách mohli upravit, aby nikoho nemystifikovaly. Třeba to k něčemu povede.
Každopádně trasa a příroda tam byly úžasné a ve výsledku jsem asi ráda, že jsem se tam vypravila.
úterý 15. 10. 2019: kolo (12 + 9 km)
11 °C
Kolo na vykroužení nohou po stovce. Bolely, ale ne tím špatným způsobem, a já na sebe taky byla hodná a jela jsem pomalu a vůbec mi to nevadilo. Akorát budu muset vyřešit nějaké lepší čelní světlo, protože jsem odmítla vyjíždět tím stoupákem nad Prokopák a na delší cestě skrze celé údolí je hrozná tma a ta moje bludička je naprd. (A čelovku nenasadím kvůli helmě.) Jo a málem jsm dostala infarkt, když jsem vyjížděla zpod mostu pro vlak a najednou světlo a strašný hluk - to na něj akorát za tou zatáčkou vjížděl vlak, zatímco já se lekla, že po mé silničce se řítí nějaký náklaďák, který mě nutně musí srazit. 12,05 km, 41 min, 17,2 km/h, 189 m+.
Cesta domů byla mnohem pohodovější. Akorát to asi úplně nesplnilo očekávání, protože mě lýtka bolela ještě ve čtvrtek. 9,11 km, 29 min, 18,3 km/h, 126 m+.
čtvrtek 17. 10. 2019: kolo (12 + 9 km)
ráno 10 °C, odpoledne 15 °C
Asi bych měla začít brát seriózněji ranní chlad - dneska se mi po rukavicích a čepici/čelence opravdu stýskalo. Ale na silnicích pořád ještě nejsem sama, takže se jezdit na kole ještě asi může. Pořád se mi ještě nechce vyjíždět stoupák z Prokopáku, tak jsem opět jela delší, ale pozvolnou cestou - dneska jsem si vzala čelovku, která mi z helmy sice sklouzává, ale stejně to za to stojí. 12,22 km, 42 min, 17,2 km/h, 182 m+.
Cestou domů jsem jela pomalu a opatrně, hlavně ten úvodní sjezd - nějak se mi to celé nezdálo, ani nevím proč. Při vjezdu na cyklostezku u Vltavy u mostu stála dodávka a rozdávala polévku tamním bezdomovcům, kterých tam vídám hodně, ale ta fronta předčila má očekávání. 9,1 km, 29 min, 18,4 km/h, 122 m+.
úterý 23. 10. 2019: běh a výlet (19 + 8 km)
8 - 16 °C, slunko a bezvětří
Miluju Krkonoše a miluju nápad sem jet. Pepa naplánoval skoro dvacetikilometrový okruh, který ale hrozně odsejpal! Nikdy bych nevěřila, že budu schopná běhat takové štreky po Krkonoších. A navíc jsme vybíhali brzy ráno a kolem nás byla inverze a do toho vyšlo slunce a pak se mraky rozplynuly a bylo to všechno neuvěřitelně kochací. V půlce trasy jsme si dali pauzu u Labské boudy na malinovku, která mi dost pomohla do druhé půlky, a nakonec jsem zvládla doběhnout i úplný konec po houpajících se dřevěných lávkách. Absolutní paráda. 19,2 km, 2 hod 38 min, 8:15 min/km, 720 m+.
Odpoledne jsme se vydali jen na krátký výlet k Čertově strouze. S sebou víno a neběžecké oblečení, takže vážně na pohodu. Což by nestálo za zmínku, kdybych díky tomu ten den nepřekonala 30 km a vertikálních 1000 metrů převýšení. A pak jsem večer ještě Pepu vyklepla v pingpongu, což si ale nejsem jistá, jestli je víc zásluha mě, nebo alkoholu, který převzal vládu nad mým tělem, připomněl si ty hodiny hraní v dětství a prostě to celý zvládnul za mě. Miluju pingpong. Proč už ho vlastně vůbec nehraju?
středa 24. 10. 2019: běh (18 km)
7 – 13 °C, studený vítr, chvíli sluníčko, většinu času mlhavo
Doopravdy už chápu, co lidi mají na ranních výbězích – v Krkonoších to dává o tolik větší smysl! Náš hřeben čouhal z moře mraků a Sněžka se koupala ve slunečních paprscích, obklopená dalšími mraky, a z Polska se mraky snažily vyšplhat po úbočí vzhůru, ale nedařilo se jim to, a mokré kameny se ve slunečních paprscích leskly, až z toho bolely oči – jedním slovem nádhera. Chtěli jsme běžet trochu jinudy, ale jedna z cest byla bohužel zavřená, protože na ní předělávali dřevěné lávky, ale nakonec to nevadilo, zvládli jsme k Bílému Labi seběhnout jinudy a podél něj dolů, to byla rychta. Skákalo se tam po kamenech a byla nutná absolutní soustředěnost, to vlastně i předtím na hřebenovce, a jakkoliv byl dnešní výběh parametrově jednodušší, na mě to byl opravdu záběr. Asi se na mně i podepsala včerejší kilometráž, ale na posledních kilometrech mi úplně došlo, a tak jsem do sebe soukala hroznové cukry i na dohled od chaty. Po sprše jsem si zalezla pod deku a klepala se zimou a teprve silná gulášovka mě postavila zpátky na nohy. 18,4 km, 2 hod 58 min, 9:41 min/km, 632 m+.
čtvrtek 24. 10. 2019: běh (15 km)
8 - 12 °C, sluníčko, v údolí Labe chladněji
Už jsme si potřebovali odpočinout, a tak Pepa naplánoval seběh dolů do Špindlerova Mlýnu a zpáteční cestu autobusem. Ideální varianta! Sice mi dolů utíkal, ale stále ještě si nestěžoval, takže za mě cajk. Já si běžela pomaličku, užívala si terén (klasické krkonošské cestičky s velkými kameny, které se přeskakují) a už si moc neužívala zpevněné cesty, ale naštěstí mě ani dneska koleno moc netahalo. Když jsem zpětně viděla, kudy jsme běželi, bylo to zhruba, jako kdybych to plánovala já - zatímco byl Špindl na jihu, my vyběhli na západ; ale prý to tak bylo zamýšlené. Když jsme doběhli na dohled Labské boudě (která se strměla fakt vysoko nad námi, a taky byl kus od ní nádhernej velikej vodopád), napojili jsme se na značku a do Špindlu už dobíhali podél Labe. Pepa pak chtěl ve Špindlu zpomalit a vypnout záznam, ale já si vydupala, že poběžíme ještě 570 metrů, abychom to zaokrouhlili na 15 km, a pak zase odmítl zpomalit Pepa, že nám jede za minutu autobus, a stihli jsme ho jen tak tak. Aspoň jsme tam v těch krátkých rukávech nepromrzli. 15,3 km, 1 hod 51 min, 7:18 min/km, 206 m+ / 649 m-.
pátek 25. 10. 2019: běh (15 km)
8 - 12 °C, silný vítr, později zataženo
Ve středu to asi nebyla náhoda - dneska mi došla energie úplně stejně jako tehdy, akorátže už v půlce trasy. Běželi jsme ke Sniezným Stawkům, což jsou bezodtoká plíska pod Sněžnými jámami (z polské strany), a cestou tam jsem si užívala každou minutu, protože jsou tamní pěšinky dlážděné velkými kameny, které se musí přeskakovat a různě balancovat a prostě úchvatně zábavnej terén. Už u nich jsme ale zavrhli delší trasu přes Labskou a vrátili jsme se kousek po svých stopách, abychom mohli po spádnici vylézt na hřeben, a tam jsme se rozdělili, protože jsem byla fakt pomalá a vyčerpaná, ale Pepa chtěl běžet delší trasu, zatímco já chtěla co nejjednodušeji zpátky a ideálně přitom nikoho nezdržovat. Hřebenovka se naštěstí už houpe pomálu, takže jsme dorazili skoro stejně. 15,76 km, 2 hod 49 min, 10:47 min/km, 649 m+.
sobota 26. 10. 2019: bazén&wellness a výlet (5 km)
7 °C a silný vítr
Dopoledne jsme byli v bazénu, kde jsme chvíli plavali, jenže se tam ostatní plavci dost nekoordinovaně motali, takže to nebylo úplně příjemné, a pak jsme zapadli ještě na půl hoďky do wellness zóny, kde byla k dispozici parní sauna, solná parní saunda (a kyblíky se studenou vodou, hehe), Kneippův chodník (a tenhle je fakt povedenej, ten mě bavil nejvíc) a vířivky. Zvládli jsme všechno. Nicméně pak návrat autem na chatu a trochu se za to stydím, ale jediné, co mě večer vyhnalo z chaty, byl nesplněný počet kroků. (Ale odpočinkový den!) Takže jsem po večeři vyrazila - už za tmy - nad Petrovku směrem na Dívčí kameny, a sice jsem vůbec nedošla na žádný ze svých plánů, ale kdybyste viděli tu oblohu! Asi deset družic, jeden hodně jasný meťas, na západě Večernice a letní souhvězdí a na východě už vylézaly Plejády, úžasná Mléčná dráha... ach ach. 5,71 km, 1 hod 32 min, 205 m+.
neděle 27. 10. 2019: běh (18 km)
7 - 12 °C a silný vítr
Tenhle běžecký výlet se mi moc líbil. Začali jsme seběhem k Bílému Labi, podél kterého jsme vystoupali k Luční Boudě a dál pokračovali přes Výrovku a Svatého Petra až do Špindlu. Úvodní seběh byl skvělý - konečně jsme jednou hned po snídani nezačínali výstupem! - a pak jsem si podél Bílého Labe stoupala svým tempem a čekala, až se slunko přehoupne přes hřeben. Pepa na mě nahoře čekal dlouho, ale tvářil se v pohodě, takže asi dobrý. Na Výrovce jsme si dali pití, já klasicky džus dolitý horkou vodou a pak malé pivo, a odtud nám na zbylých 10 km zbývalo nastoupat 31 metrů. Což je převýšení, které jsem schopná vyběhnout i já. Traverz nad Špindlem mě hrozně bavil, byl to krásný trailový seběh po úzké pěšince a i já tam běžela tempem kolem 5:20 min/km, a končili jsme seběhem sjezdovky, což je vždycky prča, a snad díky všem těm zdejším návštěvým sauny proti tomu svaly vůbec neprotestovaly. Akorát na autobus jsme museli hodinu čekat, ale oběd jsme stihli, takže cajk. 18,26 km, 2 hod 31 min, 8:18 min/km, 642 m+.
pondělí 28. 10. 2019: běh (19 km)
-2 °C, vítr a slunko
Další skvělý běh. Tentokrát jsme to vzali pod hřebenem až na Labskou a dál na Vrbatku, pak na Medvědín, kde jsme si dali zatím nejdražší pivo (0,4 l za 65 Kč) a přes Mísečky do Špindlu. Hodně fičelo, takže jsem běžela v goráčovce, ale mikinu jsem si pod ní musela vzít až na pauzu na Medvědíně, protože jsme si sedli na zahrádku - byla sice zima, ale sluníčko. První půlku běhu jsem nějak neměla náladu, ale pak se to zlomilo a běželo se krásně. Bohužel byly všude kvůli státnímu svátku davy turistů. Ale za Labskou boudou jsem viděla tetřívka! Vypadal jako černý bažant s bílým pruhem na křídlech, přeletěl mi přes stezku a vůbec se nevzrušoval tím, že by mu lidi měli vadit. 19,33 km, 2 hod 50 min, 8:50 min/km, 483 m+.
úterý 29. 10. 2019: výlet (10 km)
2 °C, zataženo
Ráno jsem ven vyrazila sama, abych úplně nezatuhla, a koneckonců, když už jsem na horách, tak to taky musím pořádně zužitkovat. Vyrazila jsem po dřevěných lávkách na Medvědí boudu, a takové namrzlé dřevěné lávky, které nejsou vždy perfektně vodorovné, jsou hodně zajímavý terén na obyčejné tenisky, to musím říct. Pak jsem po panelce sklesala po zelené k Dívčím lávkám a stále po zelené zase vystoupala zpátky na chatu. Za celou dobu jsem potkala tři lidi (a z toho dva kouřili před chatou), ale zato jsem potkala jednu srnku, která mě dost okatě ignorovala, jednu... nevím, asi černou kozu? uprostřed lesa? vypadalo to jako srnka, ale bylo to černé, no; a pak strakapouda, který dělal hrozný kravál na modřínu u cesty. Jinak to stoupání zpátky na chatu bylo fakt strmé, ale asi se tu začínají úročit běžecké tréninky, protože jsem ho vyletěla bez větší námahy. (Chůzí, teda. Ale i tak.) 10,75 km, 449 m+.
středa 30. 10. 2019: běh (16 km)
-3 °C, slunko a namrzlo
Paráda! Při prvotním náběhu na silnici u hotelu jsem sice málem hodila tlamu, protože byla celá pokrytá ledem, ale v terénu už to nebylo tak zlé. Konečně jsem si proběhla Dřevařskou cestu do Špindlu, na kterou jsem si už delší dobu brousila zuby, a pak Pepa zvolil ještě jakousi smyčku do přilehlého údolí, která nabrala překvapivě hodně výškových metrů, takže na mě nahoře delší dobu čekal, protože jsem to nebyla schopná vyběhnout, ale ty výhledy! Seběh pak byl o ústa, protože jsem podcenila oblečení a kromě bolavých kolen ze slabých elasťáků mě dost bolely nahaté kotníky, protože jsem měla krátké ponožky, a tak všechny došlapy nebyly moc jisté. Nakonec jsme to ještě vytáhli nad sjezdovku a po ní dolů přímo k autobusu. 16,28 km, 2 hod 17 min, 8:26 min/km, 568 m+ / 1022 m-.
Po večeři jsme ještě oprášili pingpongový stůl a bylo to zase super. První tři hry jsem vyhrála 2:0, pak další dvě Pepa vyhrál 2:1 a pak jsem ještě něco vyhrála já, takže sice těsně, ale celkové vítězství. Hrozně mě to baví, škoda, že nemám kde a s kým hrát v Praze.
čtvrtek 31. 10. 2019: výlet (11 km)
-6 °C, slunko a namrzlo, poprašek sněhu
Nádherný výlet. Vyrazila jsem po polské zelené směrem ke Sněžce, ale na hřebenovku jsem se vrátila už u Sloneczniku a po ní zpátky k chatě. Ta polská zelená je ta, po které se chodila Krakonošova stovka, a bylo moc příjemné si poupravit názor, že se na ní neumírá defaultně, ale jen po náročných 50 kilometrech. A prosvítalo tam sluníčko a třpytil se sníh a bylo to celé úplně fantastické. Navíc v Polsku jsem nepotkala jediného člověka, to až pak na hřebenovce byly davy - děti mají podzimní prázdniny. 11,02 km, 490 m+.
---
Bonus závěrem: Víte, proč je horší někomu špatně zaškrtit masivní krvácení, než ho nezaškrtit vůbec?
(tak moc mě mrzelo, že jsem to v září zapomněla napsat u povídání o kurzu první pomoci, že to sem dám aspoň o měsíc později)
Je to tím, že v končetině máme uprostřed kost, kousek nad ní vedou cévy, které vedou krev ze srdce do končetiny, a ještě nad nimi jsou žíly, které krev vrací zpátky do srdce. Pokud končetinu zaškrtíme málo, přiškrtí se jen horní vrstva, což jsou žíly, a najednou krev sice proudí cévami do končetiny, ale už ne zaškrcenými žílami z končetiny, takže se v končetině hromadí a krvácení se zvětšuje.
To je taky důvod, proč sestřičky přiškrcují ruku při odběru krve.
Závěrem jedna listopadová. Prvního jsem vylezla na Sněžku na východ Slunce a i přes vstávání ve čtyři, mráz a silný vítr stála za to každá jedna minuta, kterou jsem nahoře strávila.