Tréninkový deník: leden 2020

Dvě procházky a jeden pokus o běh. Tři krav magové tréninky a jeden seminář pro ženy o sexuálně motivovaných napadeních. Dvě plavání a tři cesty do práce na kole. A kromě toho spousta společenského života. Sportování mrzáka potřiasedmdesáté.

Jsem mrzák. Poprvé jsem byla schopná doběhnout autobus třicátého, a vzdálenost byla na hraně - koleno mě furt bolí, když ho zatěžuju. Můžu plavat a můžu jezdit na koleno, když mi přitom neprochladne, což je v lednu docela oříšek. Nemůžu nosit bandáž, protože jsem po několika velmi bolestivých pokusech zjistila, že to akorát signifikantně zhoršuje. Taky mě pořád bolí rameno, které jsem si zranila v červnu pádem z postele. Protáhnout se, spojit ruce za zády ala pohov, nechat se vzít do páky... Co na to říct.

Takže jsem byla místo sportu v lednu hrozně sociální. Kromě návštěv a oslav příbuzných jsme byli na pivu s kolegy, na sushi párty s kamarádkami z Normy u jedné z nich (která měla pětitýdenní koťátka mainské mývalí, awwww...), u Bětky a jejích dvou dětí, na festivalu íránských filmů, na besedě o PTSD s velitelem výsadkářů - a jako korunku jsem se pustila do lovu armádních billboardů, protože byla vypsaná soutěž, kdo jich bude mít nejvíc, a to mi padlo nebývale do noty. Žejo, spousta volného času, pohyb Šrotou je jako jediný zcela bezproblémový a navíc jich je v Praze nejvíc. Kolik jsem projezdila benzínu, tu nebudeme rozebírat, a kolik lidí tím otravovala, taky ne - ještě jednou veliký dík za trpělivost. Když mě to fakt bavilo, a aspoň jsem zase auto projela po delší trase než domov-práce.

Jo a na konci měsíce jsem hlídala čtyři noci gremlina. Teda kočku. Tamtu, co je jak napůl pes a napůl opička. Sfinxe, víme?

Terčina koťátka, 4 týdny stará
(zdroj: Matatabi.cz)

středa 1. 1. 2020: procházka (6 km)
2 °C a slunko

To vám byl takový experiment, jestli si můžu dovolit procházku se svou kulhavou nohou. Vydala jsem se přes Kamýcký háj do Modřanské rokle a k poliklinice, odkud jsem se vracela autobusem, a dalo to krásných 6 km. Jak jsem se v autobusu (během těch asi pěti zastávek) rozseděla, tak jsem pak měla docela problém dojít domů, a zbytek dne mě koleno bolelo jako čert. Když jsem ho ale ráno rozhýbala, překvapivě s ním byl mnohem menší problém než před procházkou - takže asi dobrý?

Tři přehrady cestou

neděle 5. 1. 2020: krav maga - Stay away!
seminář pro ženy, 2,5 hod, vedl David Stewens (E2)

Seminář čistě pro ženy od instruktora, který se už pětadvacet let zabývá obětmi znásilnění. V rámci své práce se pokusil zanalyzovat několik kroků, které bývají většině sexuálních napadení společné, a dát dohromady prevenci. Také roztřídil útočníky do různých kategorií; některým stačí říct, aby přestali obtěžovat; na některé je potřeba jen razantně křiknout; a ty opravdu násilnické je potřeba prostě kopnout do koulí a v následujících dvaceti vteřinách zmizet. (A pokud není kam, máte dvacet vteřin, než se útočník vzpamatuje a začne být ještě agresivnější, ve kterých ho musíte usměrnit tak, aby se to nestalo.) Samozřejmě je potřeba nepodcenit prevenci a poslouchat vnitřní alarm - pocit 'něco není v pořádku': většinou narušení osobní zóny, divné chování, nepříjemná konverzace atd.

Statistika tvrdí, že světově byla každá čtvrtá žena sexuálně napadená a že 99 % žen bylo někdy v životě sexuálně obtěžováno.

Holky, nebuďte pohodlné a přihlašte se na sebeobranu.

pondělí 6. 1. 2020: procházka (10 km)
-2 °C a slunko

To vám byl takovej víkendovej nápad, že jako nechám auto v práci a dojdu domů pěšky, protože už přece to koleno skoro nebolí a třeba bych si mohla zkusit později v týdnu i zaběhat? Takže - hádejte, kdo v úterý kulhal jako o dva týdny dříve? Ale procházka to byla moc pěkná, to zas ne že ne - vzala jsem to přes Most Inteligence, tedy trasou, kterou už jsem hodně dlouho neběžela, protože je delší o dva kilometry, a setmělo se mi už na Barrandově, takže ten zbytek byla úchvatná noční romantika. To jste věděli, že v lesích nejsou lampy? Ale já to zvládla i potmě, a dokonce aniž bych zakopla a ještě víc si poškodila svoje vazy!

středa 8. 1. 2020: plavání
45 min ve 25m bazénu

Neustálé válení se má i své výhody: ty vzácné okamžiky sportu jedu jako drak. Vážně jsem si dnešní plavání hrozně užila, zabírala jsem celou dobu a nepřestalo mě to bavit. Koleno mě při kraulu skoro nebolelo, a to bylo taky skvělé. Soňa mi po kamarádce poslala do bazénu svoje ploutve, že s nimi to koleno lépe naposiluji, což je v téhle fázi potřeba, a tak jsem si je po prvním kilometru zkusila: první křeč mě chytila po prvním kopnutí, domněnka, že to rozplavu, se nepotvrdila ani po jedné délce a po doplavání zpátky jsem pak musela vylézt na břeh a zakřečované chodidlo (poraněné - pravé - nohy) protahovat snad pět minut, aby to konečně přešlo. (Hezky jsem si přitom zavzpomínala na časy hraní beache ve studeném písku; a asi jsem se tvářila tak nešťastně, že se mě dokonce ptal cizí plavec z mé dráhy, jestli nepotřebuju pomoc). Po protažení jsem uplavala ještě dalších 500 metrů, než jsme odešli.

pátek 10. 1. 2020: běh (8 km)
7 °C, tma

Až zase přijdu s tak brilantním nápadem, přetáhněte mě někdo tou berlou! Jsou uklizené ve skříni, všechny čtyři - snad je po dnešku nebudu potřebovat zase při ruce. Jenže já včera hodně chodila a bylo to úplně v pohodě, tak jsem si myslela, že jednu cestu domov-práce zvládnu. Na zkoušku. Bylo to hodně zajímavé i v tom ohledu, že mi ani těsně po vyběhnutí nebyla zima, protože mi vystřelovala z kolene bolest až do těla a ve vlnách od toho šlo teplo (to jsem zažila poprvé - a doufám, že i naposledy). Hodně jsem zvažovala, že to zabalím a pokorně se vrátím domů, protože to začalo být velmi nepříjemné už po pár desítkách metrů, ale boty i kabát už jsem měla nastěhované v práci a vůbec. A nakonec jsem to rozběhala a nebylo to tak strašné, akorát teď zase kulhám, ach jo. Ale noční Praha je nejkrásnější, setkání s cyklisty před šestou ráno mě stále ještě těší a auto v serpentýnách v Prokopáku zase hrozně zpomalilo, dokud si nebylo jisté, že stojím mimo cestu a čekám, až přejede. A slyšela jsem puštíka! 8,69 km, 1 hod 4 min, 7:25 min/km, 166 m+. 

Moc veselý blok krátkých filmů to byl. A kde nebyla aspoň jedna mrtvola, tam přinejmenším matka opustila rodinu s malými a třeba i slepými dětmi.

čtvrtek 16. 1. 2020: kolo (9 + 9 km)
1 °C a tma, 4 °C a vymetená obloha

Hrozně mě sžírá, že nic nedělám. Dřív se mi to nedělo - ale s možností do práce běhat se moje láska k tomuhle transportu dostala na nový level. Tak jsem se dneska navzdory mrazu rozhodla vytáhnout kolo a vyzkoušet, jak si moje hypochondrické koleno bude rozumět s ním. A voilá: kolo a plavání mi vůbec nevadí! Schválně, kolik jízd bude trvat, než nastydnu. Jinak jsem teda byla extrémně pomalá a ve stoupání bylo hrozně znát, že jsem poslední měsíc jen seděla na zadku, ale i tak převládá euforie, že jsem našla něco, co můžu dělat. A nakonec ani ta zima po vylezení z domu nebyla tak hrozná. Jen jsem úplně neodhadla, jak dlouho mi to na kole bude trvat, a v práci jsem byla už ve čtvrt na sedm. 9,12 km, 36 min, 15 km/h, 148 m+.

Odpolední cesta byla nádherná - sice zima na uši, ale mrazíky s modrým nebem a holou krajinou, do toho slunce... ááách. Taky byla venku spousta lidí a všichni se usmívali. Modřanský kopec je samozřejmě mnohem milosrdnější než ten ranní, takže šok z toho, jak moc jsem zmáslovatěla, už nebyl tak hrozný - navíc jak stoupám po silnici a kolem mě jezdí auta, zavírám se do sebe, takže to utíká mnohem rychleji. Cestou jsem si zvládla vyzvednou boty od ševce; ten koncept se mi líbí, že tam nemusím separátně pěšky nebo dokonce autem, protože je prostě můžu mrsknout do brašny a cesta se mi prodlouží o sotva pět minut. 9,75 km, 16,6 km/h, 35 min, 134 m+.

pátek 17. 1. 2020: kolo (9 + 9 km)
-1 °C, tma a hustá mlha, 5 °C a sluníčko

Telefon tvrdil, že je venku mínus jeden, a teploměr, že deset nad nulou. Pak jsem vytáhla čidlo a zase ho spustila dolů a začal kolísat, tak nevím, co s ním je, jestli nebudu potřebovat nový. Na bundě se mi nicméně tvořily namrzlé mapy. Nejhorší ale byla mlha - sice jezdím svítící jak vánoční stromeček (dvě bílá, jedno červené a jedno zelené světlo a nespočet odrazek), takže jsem se až tolik nebála, že mě někdo smete (navíc provoz je před šestou slabý), ale já neviděla, kam vede silnice! Pod lampami ještě fajn, ale ta cyklostezka ve Starých Butovicích byla sjízdná pouze krokem. No, ale zase si připadám docela drsně. 9,24 km, 38 min, 14,3 km/h, 150 m+.

Cesta domů byla nádherná, počasí vyšlo skvělé. Sluníčko a konečně trochu tepleji. Mně ráno trochu prochladlo to bolavé koleno, navíc jsem toho v práci tentokrát hodně nachodila, takže jsem byla ráda, že na cestě domů bylo už docela v teple, ale i tak jsem ho ještě v sobotu trochu cítila. A zase jsem potkala Naději rozdávající polévku lidem bez domova, takové mikrozážiky mi vždycky zvedají náladu. 9,08 km, 34 min, 15,9 km/h, 120 m+.

středa 22. 1. 2020: plavání
1500 m ve 25m bazénu

Trochu teď přemýšlím, zda se účastnit na Rakovnické 60 triatlonové varianty, protože mě ta plavecká část čím dál víc děsí. Musela bych si půjčit plavecký neopren, protože bude mít voda 13 °C, řešila bych převoz kola na cykločást - a navíc v plavání bych za všemi zaostávala. Někdo v komentářích na FB psal, že ani v neoprenu to nebude na dvacet minut ve 13° vodě žádná procházka růžovým sadem, a tak jsem si aspoň měřila, za jak dlouho vlastně ten kilometr uplavu - vyšlo to na 26 minut (neumím otočku, ale zase plavu s odrazy od stěny). Což není tak příšerný, ale tam poplaveme 500 m proti proudu. Hmmm... fakt mám o čem přemýšlet. Dneska 1500 m, 39 min 14 sec, tempo 2:37 min / 100 m.

čtvrtek 23. 1. 2020: krav maga
Honza Kobliha

O více než měsíc později - znovu na trénink. Ne, stále ještě nejsem schopná udělat dřep, ale usoudila jsem, že by mi tamní rozcvičky a protahování mohly pomoci. (I když mě teda málem zabily už schody nahoru. Cesta dolů nebyla tak hrozná, jak jsem byla zahřátá a rozhýbaná z tréninku.) Honza to vzal dobře, že jsem některé věci necvičila, a vždycky si akorát dal ruku před obličej a že: "Všichni defenzivně vstanou, Eliško neboj, mám filtr," hehe. Už při fackované jsem zjistila, že nemůžu být ve svém postoji, protože se ze zraněného kolena prostě neodrazím, a tak jsem zbytek tréninku odcvičila v opačném - tak doufám, že mi to nepokazí techniky. Dělali jsme obrany proti chytání za vlasy z různých úhlů, a tentokrát už tvrdé techniky - doteď jsme šli jen měkké. Taky chycení za rameno zezadu a otočení k sobě (jakože následuje úder). Jeli jsme to pak ve stres drilu; a na závěr měly být sparingy, které jsem šla jen s Lenkou a bez nohou, protože kopání je utopie. (Což bylo hodně zajímavé, že jsem dneska všechny techniky dokončovala pouze údery. Já si fakt zakládám na svém dokončování kopem.) Jo a moje fyzička neexistuje. Ale protáhla jsem se dobře.

Jako - vidíte to?? Nové tatami! Konec růžovým cuckům infiltrovaným do celé šatní skříně!

pondělí 27.1.2020: kolo (9+9 km)
0 °C a mokrá silnice (naštěstí nenamrzlá); 7 °C a sluníčko

Ranní jízdy mám už vychytané - hlavu mám utemovanou tak, že se k ní studený vzduch vůbec nedostane (kromě obličeje, ten pěkně zábl), a tenkou goráčovou bundu sundavám až před stoupáním z Prokopáku. Dneska jsem ale nezvládla rukavice - vzala jsem si tenké, takže jsem se většinu cesty opírala o řídítka rukama složenýma v pěst. Jela jsem většinu času na těžké převody, jako jsem to dělala na podzim, a vážně je to lepší; dokonce jsem dneska už tolik neumírala. A moje oblíbené auto u stoupání z Prokopáku jsem tentokrát potkala až nahoře, a zajelo na louku tak, abych nemusela zastavovat já; tak jsem mu aspoň zamávala, ačkoliv přes jeho světla nepoznám ani značku auta, natož rozeznat řidiče. 9,2 km, 36 min, 15 km/h, 156 m+.

Odpoledne bylo nádherně. Zase jsem potkala auto a zase zastavilo u kraje, ale později než já, takže jsem nechala projet já jeho; a taky jsem potkávala spoustu běžců. Omylem jsem přejela nájezd na silnici a pokračovala po cyklostezce, což byla má starší trasa - mezi méně auty, ale pomalejší a stoupavější. A pak jsem vyjela náš kopec na těžký převod, takže dost rychle, a projely kolem mě dva autobusy, což mi taky udělalo radost, protože třeba já z autobusu hrozně ráda koukám na běžce a cyklisty. Dobrý to bylo. 9,21 km, 31 min, 17,5 km/h, 121 m+.

úterý 28. 1. 2020: krav maga
Honza Kobliha

Možná je na čase si připustit, že tam se zraněným kolenem chodím hlavně kvůli rozcvičce. Ale to koleno je vždycky potom tak skvěle rozhýbané a protažné! I když je nejspíš otázkou času, než to mně nebo někomu kolem ujede a já se zinvalidním na další měsíc. Ale dokud budu cvičit s Lenkou, tak se nebojím, ta si dává ještě větší pozor než já sama. Taky jsem dneska žasla, kam všude mě to koleno pustilo - já dokonce můžu ofenzivně vstávat na jednu stranu! A dokonce i s kopáním do odražeče! Naopak ofenzivně-defenzivní vstávání, kdy se člověk zapře o útočníka a s odskokem vstane defenzivně, je naprostá utopie. Pak jsme cvičili vstávání z různých poloh, když na nás ten druhý útočil nožem nebo tyčí. Jo a za zmínku stojí taky fackovaná v opačném gardu (ze zraněné se neodrazím) a se zavřeným jedním okem - proti Lukášovi jsem neměla nejmenší šanci. Ale byl hodnej, takže všechny, které mi přistály, byly mírné.

čtvrtek 30. 1. 2020: krav maga
Honza Kobliha

Dneska jsmě hodně opakovali kravaty (statické i s tažením) a pak se dostali ke kravatě ze strany, při které je oběť v tak pitomé poloze, že nedosáhne ani na hlavu, ani na rozkrok útočníka, a tak si ho zakopne i svoji nohu a svalí ho pod sebe - což jsem já odmítla dělat, protože jsem si jednou špatně šlápla na koleno i během klasických kravat ze strany. Pak jsme zase krokovali a stínovali a tak, v čemž jsem pořád ještě hrozně slabá, a navíc jsem všechno jela z opačného gardu, takže když nám vedoucí sparing měl začít naše direkty (které nevykrýval) oplácet háky, měla jsem s tím dost co dělat. Na závěrečné "peklo" (tj. sparing tři na jednoho) jsme utvořily kriplteam s holkama (Áďa a Kristýna rameno, Lenka záda a já koleno) a jely si s požehnáním trenéra na pohodu. Fakt tu cítím, jak moc mi krav maga to koleno posiluje a protahuje, a je to super.

A tohle se budeme tvářit, že se nikdy nedělo.