75. Utržený meniskus (můj), koronavirus (všude kolem), home office, první policejní kontrola v autě... zajímavý měsíc. Dala jsem se na focení cykloselfieček a svoje kolo jsem pojmenovala Chidori. Objela jsem celou Prahu, a protože to bylo 85 km, je o tom fakt dlouhej zápis. A protože mám zrušenou operaci menisku, zůstanu u kola ještě hodně dlouho.
neděle 8. 3. 2020: běh (7 km)
10 °C, sluníčko a hluboké bláto
Taková moje malá rebelie. Od doby, co jsem úplně vysadila podpatky a veškerý pohyb včetně kola a plavání, mě můj urvaný meniskus v koleni přestal bolet. A teď otázka: nemám tu operaci ještě zrušit? Jenže jak přijdu na to, jak na tom jsem? (Na to je jednoduchá teoretická odpověď: zkusit udělat dřep. Ale moje psychika mi to prostě nedovolí, je to příliš traumatizující úkon. Tak nějak si z toho beru, že v pořádku asi nejsem, ale co kdyby.) A tak jsem po přesně měsíci nazula tenisky a velmi rebelsky zvolila terénní trasu s mnoha prudkými kopci a terénem, což bych asi neměla, protože meniskus je ta část, která stabilizuje kolenní kloub v ose, ale zase bláto dělá dopady o tolik měkčí než asfalt! A nakonec se objevil úplně jiný problém, se kterým jsem absolutně nepočítala: začalo se mi chtít na záchod, takže celý běh byl o tom, jestli zvládnu doběhnout domů, nebo ne. A kdybych nepotkala u lesního dětského hřiště toiku, mohlo to dopadnout opravdu špatně :) Koleno jsem cítila a z počátečních vazů namožených vepředu se postupně přesunula bolest přímo na ten meniskus, ale po doběhu nekulhám. Páni. A teď jak se rozhodnout... 7,46 km, 58 min, 7:53 min/km, 143 m+.
Odpoledne jsem odjížděla na několikadenní kurz do severních Čech. V autě jsme jeli ve třech a po dálnici jsem si to svištěla pohodlných sto pade, protože byla docela prázdná - až najednou koukám, že předjíždím policejní multivan. Ale protože nereagoval, tak jsem se zařadila do pravého pruhu až několik aut před něj a jela dál... a o pět minut později, když už jsem si myslela, že jsem dávno z dohledu, mě předjíždělo nějaké auto (už to samo o sobě se mi na dálnici často nestává), a on to najednou multivan, blikátka a "následuj". Tak jsme sjeli z dálnice, zastavili u krajnice, já si došla do kufru pro peněženku s doklady, dýchla si, hezky jsme se na sebe s těmi mladými a sympatickými policajty smáli... a to bylo všechno.
"Koukám, že jedete s plnou polní," hodnotil jeden, když jsme čekali, až se mu načte, že nejsem hledaný zločinec. "Kampak?"
"Do XY," raději jsem to nerozváděla.
"Lustrace v pořádku, můžete jet."
"A kudy se dostanu zpátky na dálnici?"
"Pojeďte za námi, já vás navedu. Tady kousek pak bude práce na silnici, tak pozor."
Takže jsme se vrátili na dálnici, já za nimi chvíli jela stovkou, abych jako byla vzorná, pak mě to přestalo bavit, zrychlila jsem na sto třicet, vzápětí značka práce na silnici a stovka, tak jsem zpomalila, pak spolujezdec podotýká, že z té osmdesátky si moc nedělám, tak povídám, že z jaké osmdesátky, načež za mnou světýlka... ale to stahovali z dálnice někoho jiného.
To byla za tři roky se Šrotou moje první silniční kontrola. Já se polepším, fakt :)
A ještě ke kurzu: tohle jsou moje poznámky. Festival zmařenýho času...
čtvrtek 12. 3. 2020: výlet (11 km)
12 °C a sluníčko
Celý týden bylo hnusně, ale na ten půlden výletu se zázračně rozjasnilo. A my si to užili! Šli jsme rozdělení na dvě skupiny, hezky postaru s mapami a buzolami, start a cíl určen dle souřadnic a mezi nimi předem naplánovaná trasa, kterou jsme museli dodržet. My si ji vynesli dobře a povedlo se nám ji trefit, jen jednou jsme trochu korigovali, když bylo v reálu víc cest než v mapě. Zato druhá skupina si udělala pauzu na místě s podkladem z magnetovce, kde se jim dezorientovala buzola, a oni kvůli tomu dál vyrazili o 90 ° jiným směrem. Pak vyšli z mapy a neměli to jak zjistit, takže došli úplně jinam a trochu se báli, jestli tam pro ně přijede autobus, protože kdyby měli dojít do původního cíle, bylo by to na další dvě hodiny. Ale byli jsme hodní a vyzvedli jsme je :)
neděle 15. 3. 2020: výlet (5 km)
15 °C a sluníčko
Miminkovský výlet. Tři rodiny po dvou dětech (teda jedno jen na cestě) a já; a protože já po čtvrtečním pochodu sotva pajdám, protože koleno, jejich tempo mi naprosto sedělo. Navíc u mě byli Tonička i Franta spokojení a já ráda nosím malinké děti. Šli jsme z Litně do Zadní Třebáně s přestávkou u prodejny domácích sýrů a jogurtů, a sice trochu foukalo, ale bylo krásně, a ta krajina je tam moc pěkná.
úterý 17. 3. 2020: kolo (21 km)
15 °C a sluníčko
Koronavirus, karanténa... včera v poledne nás poslali na homeoffice. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, abych to zvládla, protože v domácím prostředí jsem zvyklá relaxovat, a ne pracovat: k monitoru jsem si místo osobního NB připojila pracovní NB (bez her, filmů a Netflixu), uspořádala jsem si složky s jednotlivými agendami, probojovala se k VPN... jenže venku bylo krásně. Takže sotva padla, vyrazila jsem s kamarádem na kolo. Projeli jsme jen přilehlé okolí, ale bylo to příjemné. Samozřejmě se nezbytně ukázalo, že ačkoliv má kolo týden a předtím žádné neměl, stejně za ním beznadějně vlaju, ale to nevadí. On na mě musí být hodný, protože mu dělám korektury diplomky, ahá! 21 km, 1 hod 20 min, 15,9 km/h, 282 m+.
středa 18. 3. 2020: kolo (29 km)
18 °C a sluníčko
Venku už je fakt léto. Tentokrát jsme se víc drželi silnic a cyklostezek, takže to víc odsejpalo. Snažila jsem se jet s šátkem přes pusu a nos (ačkoliv povinné nošení bylo vyhlášeno až o den později), ale pořád mi sklouzával a navíc vlhnul, takže byl ve výsledku k ničemu; takže jsem pak jela bez něj a natahovala si ho jenom ve chvílích, kdy jsme míjeli jiné lidi. (A párkrát jsem nezvládla ani to, tak jsem prostě zadržovala dech, dokud nebyli 4 m daleko, což je takhle při jízdě na kole docela zajímavé cvičení, obzvlášť do kopce.) 29,5 km, 1 hod 42 min, 17,2 km/h, 269 m+.
čtvrtek 19. 3. 2020: kolo (27 km)
17 °C a pod mrakem
Dneska bylo překvapivě chladno, jak nesvítilo slunko. Trasu jsme natáhli za řeku a přes Zbraslavský most se vrátili zpátky a pak údolím do Břežan. Nebýt aut a motorek, bylo by to skvělé stoupání, takové to tréninkové, kdy člověk musí dřít, ale zároveň to ještě jede. Závěrem výletu několik piv s dalším kamarádem - nutno dodat, že jsme všichni ve stejné pracovní skupině, takže se vídáme i tak. Kolem procházela měšťačka a upozorňovala jednoho pána, aby si zakryl obličej, ale my byli v pohodě - ono jde na tu chvíli pití zadržet dech, totiž. 27,32 km, 1 hod 33 min, 17,4 km/h, 405 m+.
Dopolední program
pondělí 23. 3. 2020: běh (7 km)
5 °C, slunko
Chtěla jsem to zase po dvou týdnech zkusit; a i tentokrát jsem polovinu času při běhu kulhala, což je určitě organismu moc prospěšný. Navíc je hrozně znát pokles fyzičky - zadýchávám se a při běhu cítím, o kolik jsem těžší než dřív, a navíc mě další den bolí svaly na nohou, jako bych běžela maraton a ne sedm kiláků. Na asfaltu to bylo ryzí utrpení, ale v lese už fajn. Přes pusu jsem měla kvůli koronaviru šátek, který jsem vytáhla ze skříně po letech, a není mi jasný, proč smrděl po octu. V lese jsem ho chvílemi sundavala, ale na dohled od lidí šel vždycky zpátky na obličej. Dopoledne mi volali z nemocnice, že mi zrušili operaci menisku, a s tím, jak mě to koleno při větším pohybu bolí, mě to vůbec netěší - bůh ví, kdy se dostanu na řadu, a ty úlomky chrupavky můžou do té doby nadělat v koleni pěknou paseku. Jenže teď se odkládají všechny operace, takže pak bude přetlak... ach jo. 7,2 km, 52 min, 7:13 min/km, 136 m+.
Západy slunce z balkónu se neomrzí
úterý 24. 3. 2020: kolo (33 km)
5 °C, slunko a ostrý studený vítr
Tohle byla zatím nejkrásnější letošní trasa. Sjela jsem k řece, dojela do Vraného, odkud jsem vyjela prudké serpentýny po červené (a celou dobu jsem si to stoupání užívala! já!), dál do Libně a zpátky na Prahu. Došly mi nicméně tunely, a tak jsem si přes obličej uvázala klasický šátek a byly s ním samé problémy. Rovnat jsem si ho začala na pátém kilometru a převázat ho musela na třináctém. To jsem ale dobře zvolila variantu 'na muslimku' a už to drželo zbytek cesty - jsem zas o kus chytřejší. Jak studeně fičelo, musela jsem čas od času smrkat, a jednou jsem si sundala kdesi mezi poli šátek - a najednou hroznej smrad, protože jsem projížděla kolem hnoje. A pak že roušky chrání jenom okolí :) V půlce cesty jsem si musela obléct i bundu, do té doby jsem jela jen v tričku a dresu, protože v údolí u řeky foukalo málo; nahoře už to bylo o nastydnutí. A při tom stoupání z Vraného mě předjížděli samí úžasní řidiči, kteří si hlídali, aby to bylo v serpentýnách bezpečné, a myslím si, že kdybych jednomu z nich neuhnula na lesní cestu, jel by za mnou pomaličku celou dobu. Páni, to to bylo dneska dobrý! 33,41 km, 1 hod 54 min, 17,5 km/h, 351 m+.
V nikábu až domů
středa 25. 3. 2020: kolo (9 + 24 km)
ráno -3 °C a sluníčko, odpoledne 7 °C, sluníčko a trochu vítr
Docela jsem se bála, protože podle předpovědi mělo být ráno mínus pět a já se předchozí den vrátila domů napůl umrzlá, a to bylo o deset stupňů víc. Takže jsem se nabalila jak sněhulák a až venku mi došlo, že včerejší extrémní podmínky byly dané větrem a ničím jiným, takže jsem byla nakonec úplně v pohodě. A bylo nádherně! Kvůli nouzovému stavu a homeofficům bylo v šest ráno na ulicích ještě míň lidí než obvykle, slunce už bylo nad obzorem (posledně jsem do práce vyrážela ještě za tmy!) a bylo krásně. Potkala jsem dva běžce a dva cyklisty a ve stoupání z Prokopáku mě předjížděla dvě auta. Tam jsem pár metrů úplně hin tlačila, protože to na konci února vypadalo, že nebudu v kanceláři dva měsíce, a tak jsem si odvezla strašně moc věcí, které jsem teď táhla v brašnách zpátky, takže jsem měla hrozně těžký kolo. Ale dobrý, tyhle ranní jízdy zbožňuju. 9,31 km, 38 min, 14,4 km/h, 156 m+.
Cestu z práce jsem vzala oklikou, abych se vyvětrala, protože bylo nádherně (a protože jsem většinu věcí z cyklobrašny nechala v práci, takže už jsem v kopcích tolik neumírala). Nejsilnější moment - sjezd Chuchelským hájem do Chuchle drncal tolik, že se mi ulomil blatník. Pak tam ještě něco drhlo, pak něco ulítlo (a nepovedlo se mi to najít, takže těžko říct, co to bylo) - a byl klid. Asi teď jízdy blátem vynechám... Poprvé jsem vyjížděla na kole barrandovský kopec, který nenávidím běhat (a už to taky nedělám), a ani na kole není příjemnej. Taky jsem se pěkně zasekla, než jsem pochopila, jak se přejíždí Lahovický most, a celkově to bylo orientačně náročnější, normálně tak často mapu nezkoumám. Výšlap lesem z Komořan vzhůru ale byl překvapivě zvládnutelnej a hezkej a pak už trasa, po které jsem jela v uplynulých dvou týdnech několikrát... takže na ní začínám poznávat aspoň izolovaná místa. Jak to jako dělaj lidi, kteří si pamatují okolí po jediné návštěvě? 23,95 km, 1 hod 36 min, 14,8 km/h, 309 m+.
Začalo mě bavit fotit tahle selfíčka. Módní rubrika pro sportovce za časů koronaviru.
pátek 27. 3. 2020: kolo (21 km)
18 °C a slunko
Krátká vyjížďka, protože bylo TAK krásně. Jela jsem celou dobu v krátkém rukávu, letos poprvé, ách. (A frajersky jsem si vzala tričko z Cappadocia Ultratrail, takže jsem zjistila, že je na kolo moc krátké; ale naštěstí bylo tak teplo, že to ledviny přežily ve zdraví.) Zkusila jsem vyrazit na druhou stranu než obvykle, tedy směrem od řeky, a cestou, kterou se obvykle vracím, jsem tentokrát jela v opačném směru a vracela jsem se přes Krčák. Rada: nejezděte za takovéhohle počasí přes Krčák. Uááá! Rodinky roztažené přes celou cestu, skupiny běžců v hloučcích a neuhýbající, psi na volno... jako na to, že je zakázáno shlukování víc než dvou osob mimo členy domácnosti, tam bylo fakt živo. Asi mají lidi velké domácnosti. 21,18 km, 1 hod 11 min, 17,9 km/h, 164 m+.
sobota 28. 3. 2020: kolo (85 km)
10 - 17 °C, sluníčko, místy silný vítr
Už je to dávno, co jsem si vymyslela, že na kole objedu Prahu, a celé ty dlouhé měsíce na mě čekala na Mapách.cz naklikaná trasa. A protože si teď budu muset nějakou dobu vystačit s kolem a na sobotu byla krásná předpověď, vyrazila jsem.
Začátek byl perfektní, udivovalo mě, jak rychle se střídaly čtvrti: Libuš, Kunratice, Šeberov, úchvatný Milíčovský les, Horní Měcholupy a Dubeč. Tam jsem projížděla kolem klubovny, odkud startuje Dubečská stovka, takže jsem si pěkně zavzpomínala, jak jsem tam před pár lety dorazila úplně hin po 140 km a na zahradě si vyzvedávala diplom, protože organizátoři byli tou dobou už dávno doma.
Přes Běchovice jsem dojela do Počernic a na Černý Most, kde strašně fičelo, ale kde jsem byla ráda, že projíždím, protože jsem se odtud teprve před třemi lety (téměř na den přesně) stěhovala zpátky na jih a chtěla jsem si projet stezky, kterými jsem běhávala. Ošklivé pocity vyvanuly - vzpomínala jsem ráda.
Úsek Kbely - Letňany - Ládví naopak neodsejpal vůbec. Dávala jsem si tam první, obědovou pauzu (našla jsem v mrazáku jeden rohlík a balíček šunky, mňam); a pak jsem byla zcela ohromená absolutně neočekávaným výhledem na Prahu, když jsem sjížděla kolem botanické zahrady k řece. Ach. Kolem řeky bylo skoro tolik běžců jako později v Prokopáku, a ve Stromovce taky tak, ach jo. Slibuju, že jestli nenastane úplný zákaz vycházení, naplánuju si příští víkend trasy někde v odlehlých lesích, kam dojedu autem, aby celá ta karanténa s výjimkou pro pobyt v přírodě nepozbývala smyslu.
Překvapilo mě, jak snadno se dalo na kole projet Dejvicemi, protože tam často jezdím autem a přišlo mi to tam vždycky moc motorizované. A pak Divoká Šárka. Nejdřív jsem ji porovnávala jen s Modřanskou roklí, ale pak i s Prokopákem a Šárka jednoznačně předčí oboje. Jakožto i všechny ostatní pražské parky. Jenom lidí bylo dost, ale byla jsem unešená. Potok, vodopád, skály... Akorát to pak dost přestalo odsejpat, došla mi energie, a tak jsem si ve stoupání k oboře Hvězda udělala pauzu u kostela sv. Fabiána a Šebestiána a natlačila do sebe svůj poslední gel (teprve rok prošlý) a tyčinku a skoro dopila vodu. Kde jsou okénková občerstvení, když je člověk potřebuje? Za celý den jsem nepotkala jediné, nepočítám-li Mekáč.
Řepy jsem projela, aniž bych to zaregistrovala, a to jsem si vždycky myslela, že nejošklivější pražské sídliště nejde minout, a pak už přes Rozvadovskou spojku a Stodůlky, takže na známá místa. Potkala jsem venkovní brouzdaliště, kde jsem blahé doby trávila s Garíškem spoustu času. Při přejezdu Jeremiášky mi chcípnul mobil, a tak jsem ještě musela složitě aplikovat powerbanku, s kablíkem hezky omotaným kolem brzdných lanek, aby se mi nemotal, protože vedl od řídítek až do brašny na nosiči. Kdyby to ještě pár kiláčků počkalo, navigaci bych nepotřebovala.
Rozbití textového monolitu nepostradatelným selfíčkem: done!
Prokopák byl nejlidnatější - taky jsem tam byla v poobědovém čase, to asi mohlo souviset. Ale bylo to hrozný, všichni ti lidi, kteří zatvrzele trvali na tom, že celá cesta patří jim. Takže jsem furt zvonila a občas volala... (To kvůli jízdě někde zpočátku, když jsem na cyklostezce vedené po chodníku chtěla předjet paní, která jela za svojí cca čtyřletou dcerkou. To jsem zazvonila jednou, dvakrát a vrhla se do mezery... a slyším tiše paní povídat dcerce: "Já se lekla! Já myslela, že zvoníš ty...") Jedno dítě mi vběhlo do cesty poté, co maminka s tatínkem uhnuli každý na jinou stranu cesty, ale poblíž dětí mám ruce na brzdách furt, takže v pohodě.
Jo a další dítě mi skočilo pod kola už na asfaltce v Prokopáku, ale to jsem se zmohla jen na obdivné vau, protože to bylo ve chvíli, kdy chlapec (desetiletý?) udělal ve skoku s koloběžkou otočku o 360 °.
(Takže nejdobrodružnější byla málem-srážka v Šárce, kdy proti mně ze zatáčky zpoza skály na uzoučké pěšině u potoka vylítnul jinej cyklista. Já byla rozjetá jen po rovině, on z prudkého kopce, ale po brzdách jsme skočili oba hned a naštěstí byla délka našich brzdných drah kompatibilní. Jen tak tak, ale jo. A já přitom ustála smyk! A on se omluvil, juch. Já mám totiž ráda zdvořilý lidi. Já taky děkuju každýmu, kdo mi uhne.)
Jo a trochu jsem pozapomněla, že mám ten urvanej přední blatník, což se mi vymstilo při průjezdu jednou blátivou louží... ještěže jsem měla sluneční brýle. Aspoň jsem pak vypadala jako drsnej cyklista, s tím pruhem od bláta na tričku.
Ke konci už jsem se vážně, vážně těšila domů. Fakt jsem si myslela, že bude 85 km mnohem menší zátěž - ale je fakt, že já na tom kole nemám skoro nic naježděno. A navíc už nestovkuju, takže mě hlava nebyla schopná podržet tolik, kolik by bylo potřeba. Taky jsem se mohla víc najíst - odjela jsem to na misce ovesné kaše s mandarinkou, rohlíku se šunkou, tyčince a gelu. A zadek mě ke konci už bolel, ale to se dalo snést. Já totiž nesnáším měkčené cyklokalhoty a sveřepě jezdím v běžeckém. Každopádně jsem posledních pár kilometrů snila o tom, jak přijedu domů, otevřu si džus, a co nevypiju, vezmu si s sebou do vany. Do té si rozpustím poslední šumák olejíčků... No co vám budu, dopadlo to úplně přesně takhle :) Jediná změna byla, že jsem cestou myslela na krupičnou kaši, na kterou bych doma i měla věci, ale místo toho jsem na pánev strčila mražené bramboráčky, protože přepálený tuk.
Jo a mám novou přezdívku pro svoje kolo: Chidori! Česky tisíc ptáků, a odkaz na video, aby bylo jasný, jaký zvuk moje kolo konstantně dělá, je tady. Fakt už by potřebovalo do servisu - přehazovačka funguje jen s největším sebezapřením, a některé převody pouze v případě, že jedu rychleji než 15 km/h.
Vau. Zvládla jsem to. Jsem na sebe pyšná! 85,68 km, 5 hod 22 min, 15,9 km/h, 1025 m+.
pondělí 30. 3. 2020: kolo (9 + 28 km)
ráno -1 °C a poprašek sněhu, odpoledne 5 °C a sluníčko
Říkala jsem si, že mínus jedna je mnohem lepší než mínus pět minulý týden, a pak vylezu ven a tam sníh. (Buď slabá vrstva sněhu nebo hodně silná jinovatky.) A maličko foukalo, ale moje bunda je bezkonkurenční, a tak to nevadilo. Překvapilo mě, že byla ještě v šest ráno tma, jak se o víkendu posouval čas, a jela jsem kvůli tomu osvětlená zas jak vánoční stromeček, ale viděla jsem díky tomu nádherný východ slunce. Pracovní den je vždycky tak nějak lepší, když mám za sebou po příjezdu do práce takhle fantastickou cestu. 9,36 km, 40 min, 13,8 km/h, 155 m+. (Tyjo, já jela pomalu! Ale jak jsou zavřená všechna stravovací zařízení a já hodně vařím, tak jsem vezla tříkrabičkové menu a to už se proveze...)
Páni, tohle je tak krásná cesta z práce domů! Barrandovský stoupák už mi nepřišel tak hrozný jako minule a následující sjezd do Radotína k Berounce trval asi tisíc kilometrů a přišlo mi úplně nelogický, že pořád jenom klesám, vždyť jsem zas tak vysoko nebyla! To byla taková krása! Pak podél Berounky, a protože byla zima, nebyli tam skoro žádní lidi, ačkoliv bylo krásně, a přes Berounku i Vltavu a přes Komořany na Točnou. Na cinkajících závorách jsem potkala vláček a maminka s dítětem mu mávala a strojvedoucí taky mával a já si tajně myslím, že tak trochu mával i mně. Na to, jak moc jsem si obvyklou cestu z práce prodloužila, to uteklo jako nic. 27,94 km, 1 hod 41 min, 16,5 km/h, 358 m+.
