Tréninkový deník: červenec 2020

79. Operace kolene, 175 km na kole a 5,15 km plavání. K tomu spousta drobných historek nejen o bolavém kolenu, ale také o dalších způsobech, jak se zranit, (za červenec jsem vyzkoušela většinu existujících,) o pozorování nočních svítících oblaků (s fotkou) a komety Neowise (bez fotky), o obětavém chlapíkovi ze spalovny, o velmi intenzivním pocitu, že mi v bazénu teče voda do kolene dírou po operaci, o setkáních s mým bažantem a fotka italského venkova na mém balkónu.

středa 1. 7. 2020: plavání
50 min ve 25m bazénu

Konečně nám zas otevřeli náš bazén! Chvíli jsem se v dráze míjela s chlapíkem, který tam byl o chlup dřív, (teda oni otevírali až v celou, takže maximálně o pár minut,) ale pak zmizel, takže jsem se místo na uhýbání mohla soustředit na techniku a na to, že si chci pořádně zaplavat, dokud můžu. Bylo to moc fajn. (A v cukrárně, kam jsme následně zapluli - všichni čtyři - měli nejen domácí limonády, ale i zmrzlinové sorbety, které můžu! Takže mango a lesní směs, aaach...) 1700 m, 48 min, 2:51 min / 100 m.

pátek 3. 7. 2020: kolo (9 + 9 km)
ráno 18 °C, odpoledne 26 °C

Já věděla, že se se mnou můj bažant přijde před operací rozloučit, když se pak dlouho neuvidíme! Asi na mě čekal dlouho, protože zrovna odcházel ze stezky, a ani nehlesl, ale už jen to, že přišel, pro mě hodně znamenalo. Pak jsem ještě v hlubočepském stoupání slyšela něco mezi havranem, oslem a dítětem a kousek od práce potkala velmi nezúčastněnou kočku. A v práci jsem byla zase první, tenhle týden už podruhé. Nakonec se vyplatilo si zapamatovat postup pro odkódování chodby. 9,24 km, 29 min, 18,7 km/h, 155 m+.

První do práce, mezi posledními z práce. Jooo pátek, den, kdy je marné se komukoliv pokoušet pracovně dovolat. Domů to svištělo pěkně, až jsem z toho dostala smyk, když jsem se pokoušela zatočit na písku, ale ustála jsem to. Drobné zamyšlení v kopci, až jsem najednou byla nahoře. 9,16 km, 25 min, 21,6 km/h, 111 m+.

V neděli večer mi volal táta, ať se podívám z okna - a fakt tam byla! Noční svítící oblaka. Za můj život už jednou z Prahy vidět byla - psal mi to Alfík esemeskou - ale to jsem zrovna byla v norském Jotunheimenu a i před půlnocí ještě bylo denní světlo, takže jsem je dneska viděla poprvé.

A pak nastalo takové... zranitelné období.

Čekání ve frontě na testy na covid-19. Kde jinde by ho už člověk měl chytit, když ne tady? (4. 7.)
Vynechání menstruačního cyklu kvůli operaci. (5. 7.)
Artroskopie kolene. (6. 7.)
Bolehlav a absolutní nesnášenlivost světla bez reakce na prášky proti bolesti v tabletách i v kapačce.

(Pořád 6. 7.)
Nevolnost. Při intoleranci mléčných výrobků to v nemocnici ovšem nevadilo, protože jsem tam nedostala jediné jídlo, které bych mohla sníst. (Furt 6. 7.)
Teplotka. S tou se totiž chcete vrátit z nemocnice, o níž jste slyšeli, že se v ní nekontrolovatelně šíří covid. (7. 7.)
Rýmička. Takže ne covid, hurá. Pšík. (8. 7.)
Spálení od sluníčka. Konečně mi bylo dobře, tak jsem se odjela plácnout na deku k řece, kde byly teploty třicítky snesitelnější než v panelákovém bytě. V dalším týdnu se mi kůže na břiše sloupala do živého masa. (9. 7.)
Po návštěvě jsem omylem zapomněla rozdat odcházejícím zbytek sýrového závinu, který někdo přinesl, a tak jsem ty tři kousky dojedla sama. Byly to malé tři kousky, co mi to udělá? Nooo... příště se už tak ptát nebudu. Mívala jsem sýrový závin moc ráda. (13. 7.)
Seříznutí kůže ze špičky prstu při krájení zmrzlé klobásy. Ránu jsem si zvládla znovu otevřít nejen nazítří, ale i den poté. (14. 7.)
Fyzioterapeutka se mi smála, když mě učila cviky na koleno, že tak zkráceného člověka už dlouho neviděla. A já myslela, že takovouhle profesi jen tak něco nepřekvapí. (15. 7.)
Aplikovala jsem si poslední injekci na ředění krve. Teprve při řešení, jak se použité jehly likvidují, jsem otevřela příbalový leták a zjistila jsem, že kdybych to udělala dřív, nemusela jsem mít břicho jednu velkou modřinu. Prý že se po vpichu nemá místo masírovat - myslím, že jsem si kapesníky kvůli kapičkám krve přitiskávala příliš razantně. (16. 7.)

Ale na druhou stranu... jedenáct dní neschopenky. Neumím moc dobře pracovat z domova, což jsem původně plánovala, ale moc jsem si tu dobu užila. Připadala jsem si sice jako simulant, ale pokus o dřívější uschopnění jsem podnikla a byl mi doktorem zamítnutý, a navíc jsem původně měla být doma až do konce měsíce. Takže nakonec skoro bez výčitek svědomí:
Hraní na piáno. Chtěla bych se naučit Fantasia for Nausicaä a taky Nuvole Nere, ale nejvíc cvičím Game od Thrones, kde se chci doučit první polovinu skladby, protože jsem začala až tou druhou.
Knížky a časopisy. Ale hlavně ty knížky, na které jsem poslední půlrok vůbec neměla čas a chuť. Jez a běhej od Scotta Jureka, Život bez hranic Chrissie Wellington, Divočina Cheryl Strayed, Můj dlouhý běh Dana Orálka. Když už nemůžu přes půl roku běhat, tak jsem si o tom alespoň četla. Jsem moc zvědavá, jestli se mi jednou splní sen startovat na halfironmanu a dokončit ho v limitu.
Psaní. Jsem grafoman a bylo na to teď víc času než kdy jindy.
Zabydlení balkónu. Poslední dva roky jsem na něm měla jen dvě stoličky a mátu, ale před operací se mi povedlo sehnat všechny květináče, které jsem chtěla, a tak jsem si zasázela bylinky a teď to tam vypadá jako na italském venkově (to ta levandule). Kromě máty mám ještě bazalku, petržel, libeček, pažitku, koriandr a citrónovu trávu. Nebyla bych čekala, že z toho budu mít takovou radost. Teď jen aby zůstalo chladnější léto, protože mám balkón na čistý západ a odpoledne tam bývá pořádná výheň.
Společenský život. Druhý týden neschopenky neuplynul den, abych neměla nějakou návštěvu. Ještěže jsem už chodila úplně bezbolestně, protože jsem pokaždé připravovala občerstvení a moc mě to bavilo. Je krásné mít čas na lidi, které mám ráda.

neděle 19. 7. 2020: kolo (18 km)
27 °C, slunko

Chtěla jsem si ověřit, jestli můžu jet další den do práce na kole, když už jsem se nechala uschopnit. Je to na hraně - chvíli jsem zvažovala, že se vrátím už po prvních dvou kilometrech, ale pak jsem se naučila jet na nejlehčí převody a trasa nevedla do žádného kopce, takže se to docela dalo. Jakože úplně bezbolestné to nebylo, ale to se asi nedalo čekat, ne? Akorát si na cestu do práce budu muset udělat hodně času, abych případně kopec od řeky stihla vytlačit - to koleno chci posílit, ne zničit. 18,47 km, 55 min, 19,9 km/h, 136 m+.

Večerní akce Kometa Neowise.
Půjčila jsem si od rodičů triedr, tak že bych se ještě jednou na Neowise chtěla podívat, protože jsem ji viděla jen z balkónu pouhýma očima na přesvětlené obloze, a konečně nebylo zataženo. Z balkónu jsem ji nenašla, protože mám na severu další panelák, a na parkovišti pod lampami to už tuplem nešlo. Takže jsem prostě sedla do auta, na Mapy.cz si našla místo za Prahou, kde bylo na sever od silnice pole (a Praha byla západně) a vyrazila jsem.
D1 byla úplně rozkopaná, což mi teď dost uniká, jak nikam nejezdím, a noční jízda ve vyhrazeném pruhu v protisměru mi úplně příjemná nebyla, ale whatever. Mnohem nepříjemnější byl zavřený sjezd, kudy jsem chtěla jet. I ten další. Ehm... Takže jsem asi tak po deseti letech sjela někde úplně nesmyslně daleko, jela náhodným směrem nocí, pokoušela se během řízení přijít na to, kde je asi sever, a protože se na mě lepil nějaký nervózní řidič, protože jsem jela po okresce jenom devadesát, odřela jsem si při sjezdu na odpočívadlo podvozek.
Za hezkým výhledem na sever jsem musela popojít kousek po silnici, ale dokonce jsem na sebe měla červené blikátko! Takže jsem se cítila moc bezpečně, když jsem se snažila dalších dvacet minut marně najít kometu, zatímco jsem se v teplé červencové noci třásla zimou ve svém spacím tílečku a kraťáskách. Než jsem to vzdala, pohlédla jsem ještě beznadějně na nějaký světlý flek do mraku - tyjo, kometa! V mraku. Tehdy z balkónu jsem ji viděla líp.
Říkejte mi Paní Astronomka, fakt že jo.

Přesně takovýhle návod jsem se před výjezdem pokoušela marně najít...
(zdroj)

pondělí 20. 7. 2020: kolo (12 + 9 km)
ráno 17 °C, odpoledne 29 °C

Ještě ráno mě ze včerejšího cyklopokusu bolelo koleno, ale když ono mělo být hezky? A navíc stejná dávka včerejších kilometrů byla rozložena do dvou částí. Nechala jsem si velkou rezervu, abych v případě bolesti mohla do kopce kolo tlačit a nepřišla kvůli tomu pozdě, a zvolila jsem delší variantu, která objíždí to velké stoupání z Prokopáku. Nakonec to bylo příjemné, a jako bonus se se mnou přišel přivítat na cyklostezku můj oblíbený bažant. 11,99 km, 34 min, 20,7 km/h, 184 m+.

Odpoledne bylo takové to těžké vedro, které do vás narazí jako zeď; a to po celém dni, kdy mi v kanceláři byla v sandálkách spíš zima. Ale i tak se mi jelo dobře, modřanské stoupání jsem jela na nejlehčí převody a doma jsem byla hrozně rychle. Tentokrát už koleno nebolelo vůbec. 9,03 km, 26 min, 20,6 km/h, 118 m+.

středa 22. 7. 2020: plavání
50 min ve 25m bazénu

Nepotřebuju ortopeda, potřebuju cvokaře: při prvním bazénu jsem cítila, jak mi ta studená voda zatéká do pravé díry v koleni. Byla jsem zdechlá, ale o to víc jsem se soustředila na techniku, takže mě po plavání Soňa chválila, že to vypadalo skvěle. Zajímavý. Ale zase bylo v tom vedru příjemné být ve vodě, a navíc jsme pak spolu šly na pivo, a to bylo taky fajn. Jo a na druhou půlhodinu se bazén vylidnil a byli jsme tam jenom my (nás bylo pět, ale na 6 drah furt dobrej počet). 1700 m, 49 min.

Ještě po bazénu jsem si v Garmin Connectu převedla běh na plavání - moje hodinky plavání neumí - a to bylo to poslední, co jsem v něm na dlouhou dobu udělala. Hrozně by mě zajímalo, jestli se Garmin rozhodl útočníkům za odšifrování dat zaplatit, nebo jestli obnovovali ze záloh; snad časem vydají nějaké prohlášení. Ale celý ten útok mě zaujal v tom ohledu, že je Garmin přece jen technologická, moderní firma, a přesto útoku ransomwarem podlehla. U nemocnic to chápu, tam počítačová bezpečnost není priorita, protože jedou tradiční přístup už desítky let, ale Garmin? A jak by ve srovnání s nimi obstála třeba - nevim - naše firma?

čtvrtek 23. 7. 2020: kolo (12 + 9 km)
ráno 14 °C, odpoledne 28 °C

Dneska ráno jsem potkala bažanta na našem tradičním místě a o kus dál stál na trati vlak, asi taky čekal na mě, aby zamával. Bylo chladno, ale i v placebo větrovce jsem se dokázala zahřát - z modřanského kopce jsem to ještě před nejprudším úsekem rozjela na 52 km/h. (A pak jsem zpomalila, protože nejprudší je to v zatáčce.) Zase delší trasou, ale dobrý je, že koleno už nebolelo. 12,06 km, 35 min, 20,6 km/h.

Odpoledne bylo pěkný vedro, ale jelo se i tak dobře. Nikam nespěchat... 9,11 km, 25 min, 21,1 km/h.

Italský venkov se drží i ve vlně veder na konci měsíce, zatím nepřežila jenom máta, kterou mi napadlo padlí.

pátek 24. 7. 2020: kolo (12 + 9 km)
ráno 14 °C, odpoledne 27 °C

Bažant mě dneska přišel pozdravit až na úplný začátek cyklostezky - stál uprostřed, z nudy zobákem zkoumal, co leží kolem středové čáry, a jak mě uviděl, rozběhl se ke kraji a mával. Jinak mi byla zpočátku trochu zima, tentokrát placebo bunda úplně nestačila, ale bylo nádherně. Škoda že bez prudkého stoupání nemám odnikud výhled na východ slunce, protože oranžové odlesky na domech stály za to. 12,02 km, 34 min, 20,8 km/h.

Odpoledne jsem potřebovala dodělat nějaké věci, takže jsem zůstala v kanceláři o chvíli déle, a pak na mě naběhli dva kolegové, že jestli ještě nejdu, tak by mě chvíli potřebovali, a najednou jsem byla v práci o hodinu dýl. V pátek. Uá! Žádný div, že jsem celý víkend proležela s bolehlavem. (No, ať tomu nekřivdím, počasí se měnilo třikrát denně. Ale i tak.) 9,11 km, 21,4 km/h, 26 min.

pondělí 27. 8. 2020: kolo (9 + 9 km)
ráno 17 °C, odpoledne 27 °C

Bez bažanta, ale se spoustou strak. Mám trauma z rozjetého slimáka, a to slimáky přitom ani nemám ráda. Už jsem si troufla do práce kratší trasou se stoupáním a bylo to dobrý, koleno mě bolelo spíš zpočátku, než se zahřálo. 9,03 km, 18,2 km/h, 29 min.

Připadá mi, že v cyklobrašně tahám čím dál absurdnější věci - dneska třeba prostěradlo, ze kterého vznikne improvizovaný kostým lidojeda. A bylo to takové to poctivé, nemocniční, (akorát rozervané vejpůl, proto mi ho mohli věnovat,) s pořádnou gramáží. Ale dokud domů dojedu... 9,07 km, 20,8 km/h, 26 min.

úterý 28. 7. 2020: 28. 7. 2020: kolo (9 + 9 km)
ráno 19 °C, odpoledne 34 °C

Dneska jsem to vytáhla na 55 km/h v našem klesání! Jako divte se mi, že jezdím tak brzo, když jsou úplně prázdné silnice a člověk si může zkoušet projíždět rychle silniční serpentýny. Bažant na mě nečekal, ale potkala jsem kočku. Finální stoupání je zlý, zlý, zlý; jakože není to tak, že bych potřebovala slézt, jenom prostě jedu fakt hrozně pomalu. Jo a potkala jsem auto v protisměru, které zastavilo u kraje, abych mohla bezpečně projet a nemusela slézat, ach och. 9,03 km, 18,1 km/h, 29 min.

Odpoledne to bylo na umření, potila jsem se ještě hodinu po příjezdu. Nejenže bylo vedro na padnutí, ale navíc foukal horký vítr, takže to bylo jako pod sušákem na vlasy; a Barrandovský most už byl jeden okruh pekla, protože sálavé horko z betonu bez kousíčka zeleně a s podporou rozpálených aut mě málem shodilo z kola. Vůbec si nedovedu představit tudy třeba probíhat. Ono by stačilo i procházet. Naše stoupání naštěstí nebylo tak příšerně hrozný, jak jsem se bála, asi že je tam les, který okolí ochlazuje. Uf uf. 9,05 km, 19,9 km/h, 27 min.

Ranní historka. Telefon v 6:15: "Dobrý den, je to XX z firmy YY? Jé, konečně jsem se trefil! Víte, jak jste si na dnešek objednávali termín u nás ve spalovně, tak to bohužel musíme zrušit, rozbila se nám pec. Já si na vás neuložil číslo, takže dneska od šesti obvolávám lidi, kteří mi volali minulý týden, abyste sem nejeli zbytečně..." Okej, tohle je u mě Pan Frajer. Nechtěla bych být v jeho kůžu a fakt oceňuju, že do toho šel :)

Dva dny po vytažení stehů. Teď už tam mám jenom malé jizvičky, hojí se to úchvatně rychle.

středa 29. 7. 2020: plavání
55 min ve 25m bazénu

Dneska to byla dámská jízda, jely jsme ve čtyřech; a co víc, celou dobu jsme měly všechny svoji dráhu. Tím, že holkám nepřišel trenér, se těšily, jak budou mít pohodové plavání, jenže jim tam začala radit a koučovat plavčice, která dřív trénovala plavce v Dukle a teď se zrovna asi nudila. Ještěže mě si nevšimla, vážně je proháněla. Já dneska plavala mdle, tak jsem si to aspoň zpestřila bojem s brýlemi, protože si Soňa koupila nové, ale teklo jí do nich, a tak jsem si je s ní vyměnila (moje už má vyzkoušené a mně její nevadily). Zrovna dneska mi ale párkrát zateklo i do jejích, i do mých, když dala svým ještě šanci. Každopádně výsledkem je, že mám nové brýle (ladí mi k plavkám!) a Soňa moje staré. 55 min, 1750 m, 3:09 min/100m.

čtvrtek 30. 7. 2020: kolo (12 + 9 km)
ráno 14 °C, odpoledne 28 °C

Ráno jsem málem umrzla. Sice jsem si vzala placebo větrovku, ale tentokrát jsem se nezahřála ani po sjezdu, a navíc v Prokopáku div že nemrzlo. Byla jsem bez elánu a síly, takže jsem jela delší trasou. Dnešní jízda patří ke dnům, kdy je mi fakt líto, že čím teplejší voda ve sprše, tím menší čůrek vody - tolik bych se potřebovala zahřát, ale u nás to prostě nejde. 12,05 km, 36 min, 19,8 km/h, 169 m+.

Pon nejrůznějších anabází s přechody vedro - klimatizace mi začala být zima i v kanceláři, kde je stejné vedro jako venku, uá! Pochopila jsem tudíž, že se nemám úplně přepínat, a domů jsem jela na pohodu. Venku byla spousta lidí na kolech, jaktože jich potkávám víc odpoledne než ráno? To nemají osmihodinovou pracovní dobu? Nebo je to tou půlhodinou, o kterou já jezdím dříve? 9,04 km, 27 min, 19,9 km/h, 120 m+.

pátek 31. 7. 2020: kolo (9 + 9 km)
ráno 15 °C, odpoledne 29 °C

Jakože nechci si stěžovat, ale i mrtvola má větší životní elán než já při tomhle pátku. Ani to nebylo, že by se mi nechtělo, koneckonců jsem nahoru jela kopcem, ale musela jsem dneska jet celou dobu na nejlehčí převody, protože jsem neměla žádnou sílu. Tak nějak pochybuju, že se o víkendu vůbec zvednu z gauče. 9,16 km, 32 min, 16,9 km/h, 155 m+.

Vedro na zdechnutí. Ale zase skončil týden! (A že stál za to.) Takže jsem jela pomalu pomaličku, ignorovala sálavé vedro od asfaltu pode mnou a doma hned zalezla do studené sprchy. Uf uf. 9,06 km, 27 min, 19,8 km/h, 121 m+.

Malá připomínka z neschopenkového období: hosti, jste vítáni!