Tréninkový deník: leden 2021

85. Měsíc, ve kterém jsem naběhala 142 km a který končím karanténou. Nebylo to ovšem jinak špatné: o výletu s Alfíkem a Hasákem (s gifem!), hypochondrii a mrtvici, výročním pracovním pohovoru, staré spisovatelce ze šestého patra, cukru!, nové vymazlené peněžence a především její přihrádce na doklady, dospělosti, prvních dvaceti minutách pracovního dne - a samozřejmě o karanténě. Jako bonus uspořádání sportovních výkonů od roku 2014 do pastelově barevné tabulky.

Když se mají psát seminárky, tak je najednou spousta času na sumarizování výkonů v předchozích letech.

Nebylo to jednoduché, protože jsem si první běžecké hodinky pořídila až v červnu 2016 (Garmin Fenix I) a nosila je jen na běh, a teprve druhé hodinky, které mám od ledna 2019 (Garmin Forerunner 35), jsem byla ochotná nosit i jindy než při běhu, takže na nich byly zaznamenané i jiné sportovní aktivity. Starší minulost jsem tak poctivě opisovala z tréninkových kalendářů, které jsem si vedla ručně a na blog je skenovala.

Výsledkem je barevná tabulka níže.

Grafik ze mě nebude, ale u posledních tří sloupců jsou hezky vidět proměny zálib. Když už sport, tak zcela oddaně! A běh a výlety trochu splývají, protože jsem stovky a padesátky zařazovala podle nálady.

pátek 1. 1. 2021: běh
2 °C, světlo a namrzlo

Začetla jsem se do letní tréninkových deníčků a s překvapením zjistila, že jsem běhala v placebo bundě třeba i v deseti stupních. Včera ani dneska mě vůbec nenapadlo si ji vzít... ale jak o tom teď přemýšlím, tak je to asi omyl teď a ne v létě. Protože dva stupně už jsou na samotné tričko a tenké elasťáky asi docela málo? Ale bylo mi skvěle, zima ani trošku! (Dodám ještě teda, že jsem měla taky čepici, rukavice a dva šátky kolem krku.) Vybíhala jsem chvíli před západem slunce a venku bylo příjemně prázdno. Po včerejším běhu se mi nechtělo do kopců, a tak jsem klasický okruh zkrátila o seběh u pivovaru a zůstala na našem kopci, přičemž jsem začátek sice běžela lesními stezkami, ale návrat už byl skrze sídliště. Bylo to fajn a novorční garminí odznáček je doma. Protože mě od včerejška bolí v krku, tak bych bez téhle motivace možná ani běhat nešla... ale odznáček. 5,02 km, 34 min, 6:50 min/km, 80 m+.

sobota 2. 1. 2021: výlet v Českém Ráji s Alfíkem
1 °C, zataženo a lezavo

Alfík mě vytáhl na výlet, než se bude vracet zpátky do Španělska. Počasí úplně nepřálo, byla zima a lezavo, ale i tak jsme tam potkávali spousty lidí. O to víc oceňuju, jak skvěle je Alfův Hasan vycvičený, že poslouchá na slovo, neotravuje cizí lidi ani psy.

.. a samozřejmě že si mě instantně oblíbil, protože jsem mu občas hodila nějaký klacek. Ach ach. Udělali jsme krátký okruh přes Valečov a Drábské světničky a mě pořád fascinují všechny ty pískovcové věže a skalní místnůstky. Nicméně ta zima... vraceli jsme se za světla s velkou rezervou, ale nevadilo to. Doma jsem okamžitě zapadla do vany a teprve tam jsem plně docenila, jak hezký výlet to byl. 11,27 km, 3 hod 43 min, 3,7 km/h, 344 m+.

úterý 5. 1. 2020: běh
1 °C, po dešti, mokro a pošmourno

Po náběhu na rýmičku opatrné začátky - do práce mě dovezl kolega a běžela jsem až odpoledne. Navzdory tomu, že ještě hodinu před koncem pracovní doby chumelilo a na zemi obří vločky okamžitě tály, se běželo moc pěkně, a navíc byly cyklostezky vymetené od lidí. Potkala jsem jen čtyři běžce a všichni pozdravili! (Radši už mám jen autobusy, kteří na mě přátelsky zablikají, když je pouštím do pruhu ze zastávky.) Včera jsem se namotivovala zpracováváním sportovních dat z roku 2014, a tak jsem dneska zúročila touhu po rychlosti a zase stáhla tempo pod šest minut na kilometr, byť na to málem doplatil zbytečně velký oběd. Skvělý na tom je, že v červené zóně tepu jsem byla jen šest minut, zbytek jsem šla v oranžové, což je pro mě udržitelná zóna (148-166 tzm). Teď ještě potřebuju vyřešit spánek, protože zase neusínám - lehnout si chodím v devět, protože neudržím otevřené oči, a vzhůru čumákuju do půlnoci. Vstávám po páté... 6,66 km, 37 min, 5:42 min/km, 56 m+.

středa 6. 1. 2020: běh
2 °C, mokré chodníky a tma, na konci namrzlo a ledový vítr

Civilní oblečení v práci znamená ranní běh do práce. To město bývalo v tuhle hodinu vždycky tak prázdné? Vyklusávala jsem si pomalu a příjemně s hudbou v uších a prací v hlavě, což mi pak dost pomohlo. Na uspořádání myšlenek není v přetížených dnech lepší metoda. Do kopce zase pomalu, ale nohy mě i po včerejšku nesly, to bylo fajn. Akorát konec cesty byl namrzlý, a tak jsem si tam bruslila a snažila se nenatáhnout, a navíc tak i foukal ledový vítr, a tak jsem musela být rychlá, protože jsem byla málo oblečená bez neprofukavé vrstvy, tak abych to nějak neodnesla zdravotně. 8,86 km, 1 hod 3 min, 7:09 min/km, 180 m+.

čtvrtek 7. 1. 2020: běh
ráno i odpoledne 0,5 °C, tři centimetry sněhu, ráno tma

Včera odpoledne začal padat sníh - a ráno ještě ležel! Nedalo se nevyběhnout. Navzdory tmě bylo krásně světlo (ehh... tmě s původem v noci, světlo jakože viditelno díky sněhu) a i lidí bylo venku v půl šesté spousta, přičemž málokdy vidím pejskaře, kteří jsou v tuhle hodinu venku tak rádi. Teď to z lidí přímo prýštilo, protože bílý sníh v Praze! A nebyl namrzlý, takže jsem vůbec nemusela použít nesmeky. Samozřejmě jsem si úplně promáčela boty, protože spodní vrstva už byla někde jen břečka, ale ta bílá navrchu! Ach. Jo a na to, že běhám už třetí den v kuse, mě nohy pěkně nesly! Teda kopec jsem klasicky vycházela, ale stejně! (A v práci ráno přišel kolega a prý: "Tak já se ráno kouknu na Garmina a ty už máš deset tisíc kroků?? Jak si to jako představuješ??" Hehe.) 8,65 km, 1 hod 3 min, 7:22 min/km, 184 m+.

Sníh zůstal ležet až do odpoledne, což byla naprostá pecka. Lidí byla venku fůra a všichni vypadali být v dobré náladě, nádhera, a ti dva běžci vybíhající náš kopec u práce mi mávli jako první! Sympaťáci. Akorát nechápu, jaktože to zvládnou vyběhnout. Jednou taky budu fyzicky zdatná, a basta! Pořád to nebylo namrzlé ani uklouzané a běželo se krásně. Na mostě foukalo, zbytek cesty bylo příjemně. Dobíhala jsem zase jen na autobus, který jel za minutu, tohle je pecka. 6,58 km, 43 min, 6:34 min/km, 79 m+.

pátek 8. 1. 2020: běh
1 °C, světlo a sníh

Ještě pořád leží na zemi sníh, a tak jsem z práce prostě musela běžet. (I když únava byla veliká a vlastně se mi nechtělo. Jenže jsem přijela do práce bez kabátu, tak nebylo zbytí, domů už mě neměl kdo odvézt.) Nakonec to bylo fajn, zvolila jsem po dlouhé době trasu přes Most inteligence, která je o hodně terénnější, což v kombinaci se sněhem a bahnem byla docela legrace. Na chvíli jsem si vzala i nesmeky, ale namrzlé to bylo jen na naší hůrce u práce, dál bylo skutečně jen bláto, které ale děsně klouzalo. Ale ten sníh - ten byl tak krásný. Domů jsem doběhla obalená bahnem až po kolena, ale stálo to za to. 10,5 km, 1 hod 21 min, 7:46 min/km, 277 m+.

pondělí 11. 1. 2020: běh
ráno -6 °C a tma, odpoledne 0 °C a světlo, zbytky sněhu a ledu

Po sobotě prosezené ve škole u MS Teams a neděli u seminárky byl ranní běh do práce jako balzám na duši. (Ačkoliv jsem si v neděli pustila jeden díl Dr. Who a celou dobu u něj cvičila. Po dlouhé době jsem se skvěle protáhla!) Pravda, seminárka se protáhla, takže jsem spala jen 4,5 hodiny, ale ledový vzduch na probuzení pomohl. Asfalt klouzal až za řekou, když se vystoupalo na kopec, jinak to byla paráda. Jo a u nás na sídlišti jsem potkala zajíce! Seděl uprostřed chodníku a odhopkal kousek stranou, když mě uviděl, a teprve když jsem probíhala místem, kde původně seděl, si to namířil do areálu školky. Taky jsem potkala jiného běžce a cyklistu, což je v tomhle mrazu a tmě skoro sci-fi. Pěkný to bylo, akorát jsem měla děsnej hlad. 8,65 km, 1 hod 3 min, 7:18 min/km, 165 m+.

I odpoledne to bylo krásný. Sice studeně foukalo, ale já měla dneska místo placebo větrovky mikinu, takže zima neměla šanci. Seběh po ledu bylo trochu bruslení, ale pak už cesta odsejpala. Tentokrát jsem si zkusila závěr trasy k autobusové zastávce podél silnice táhlým mírným stoupáním, zatímco normálně běhávám rovnou cyklostezkou se strmým krátkým závěrem, a nebylo to špatné. Autobus jel za minutu, takže nádhera. 6,57 km, 41 min, 6:16 min/km, 76 m+.

středa 13. 1. 2021: střelnice
LHxx, 1,5 hodiny, ARS M4s 30 ran, Walther PPQ 30 ran, CZ P-10 50 ran

Ukecali jsme střelnici, ale neřeknu vám kterou. (Je tam odvětrávání, byli jsme tam sami a celkově je to míň patogenní prostředí než práce nebo veřejná doprava.) Kamarád si pořídil novou dlouhou zbraň, a tak jsem byla ráda, že mě přibrali s sebou, moc jsem si ji chtěla vyzkoušet. A nesedí mi vůbec, ale jakože vůbec :-D Vůbec jsem se nemohla naštelovat, pažbu jsem si různě prodlužovala a zkracovala, zkoušela jsem různé úchopy, taky opření o stěnu - ale já to prostě neunesla. Vůbec nechápu, jak jsem kdysi mohla zvládnout celý víkend s Brenem. Teď jsem dala čtyři rány, zajistila, položila, vytřepala ruce, zvedla, odjistila, dala čtyři rány... aspoň mě munice nevyšla tak draze. Zato jsem krásně nastřílela eye exam kolečka z P-10 na 15 metrů, s čímž jsem mívala trochu problém, a s PPQ jsem rozcupovala střed terče na cucky. Na to, jak málo jsem se loni ke střílení dostala, asi teda pořád dobrý.

pátek 15. 1. 2021: běh
ráno i odpoledne 0 °C, obě cesty v nesmecích, ležící sníh, odpoledne sněžení

To jsou akce tohleto... ještěže jsem se rozhodla už večer, že poběžím, jinak bych se nedokopala. Venku mi bylo navzdory nule docela chladno, ale cestou jsem se zahřála, takže dobrý. Hned před domem jsem si nasadila nesmeky a vydržela jsem v nich celou cestu, protože byl ležící sníh místy dost uklouzaný a namrzlý, a s nimi se běželo jedna báseň - pořád na ně nedám dopustit. Praha byla úplně prázdná, kromě jednoho běžce jsem nepotkala vůbec nikoho. A pozor, toho běžce jsem potkala v hlubočepském stoupání v mírnější pasáži, kterou jsem běžela, takže tentokrát jsem byla tím hustokrutopřísným wtf-jak-to-jen-zvládá běžcem já, ha! A protože jsem se probudila čtvrt hodiny před budíkem, byla jsem v práci úchvatně brzo. 8,66 km, 1 hod 3 min, 7:17 min/km, 166 m+.

V práci ve sprše jsem zjistila, že mám koleno na pravé noze úplně celé tmavomodré, jako by mi tam praskla nějaká významnější žilka; a taky jsem si našla na stehně další modřinu, kterou jsem nevěděla, od čeho ji mám. Hm. A pak jsem vylezla, a když jsem se oblékla a přešla k zrcadlu, zjistila jsem, že mám pravou polovinu pravého oka temně rudou, že mi praskla nějaká žilka i v něm. Vypadala jsem jako upír. Přišlo mi to jako dost zvláštní souhra okolností, že mi toho popraskalo tolik jenom na pravé půlce těla, a můj mozek to briskně dal do souvislosti s levou mozkovou hemisférou, takže jsem ještě v koupelně zkoumala, jestli zvládnu zdvihnout obě ruce nad hlavu a jestli se dokážu symetricky usmát. Jako já vím, že je to pitomost a že cévní mozková příhoda má příznaky úplně jiné... ale stejně, mohl by mi někdo vysvětlit, co to k čertu? (Přičemž modřina na koleni i krev v oku se do odpoledne rozpustily a nezůstala po nich ani stopa. Divný.)

Už několik hodin trvající bolest hlavy, padající sníh a nemožnost jiné cesty, protože jsem nechtěla z práce odnášet záložní kabát. Takže běh. Překvapivě ale bolest hlavy nezvětšil (a to jsem si byla jistá, že jo, protože v nesmecích jsou otřesy ještě prudší než normálně), takže to nebylo takové utrpení, jak jsem čekala, a když něco předčí očekávání, je to vlastně pozitivní...? A Valetol doma zabral hned. To je taková věc, že nerada kombinuju léky a sport, protože zátěž na ledviny a játra, žejo - úplně stejně jako léky a alkohol. Zajímavý je, že nemám zábrany kombinovat sport a alkohol, ale to je stejně kombinovatelný jen na chodeckých stovkách, a to už skoro nedělám. Ale cesta domů utekla rychle - v práci byl ten den hrozný frmol bez pauzy na výdech, tak jsem si ještě sumarizovala rozdělané úkoly, abych si je doma sepsala a měla to v pondělí při ruce. A jak nestačil celý den na dokončení práce, nestačil mi ani běh, abych si to v myšlenkách prošla všechno. 6,54 km, 40 min, 6:13 min/km, 55 m+.

Protože teď do práce chodím jen obden, abych se mohla věnovat školním povinnostem, je to fičák. Do toho má jedna kolegyně volno kvůli dceřině karanténě, druhý kolega zaučuje nového člověka, který to po něm bude přebírat, vedoucí má volno kvůli školním dětem polovinu týdne - a v tomhle týmu se musíme vykrývat. (Konkrétně já můžu vykrývat všechny, jinými směry už to ale nefunguje.) Nervy nám tečou všem - ale když jsme se dneska (v rámci společných tří let poprvé) ošklivě pohádali s nejbližším kolegou, který mě obvinil, že jsem proti němu, že už ho chci mít pryč a že se nezajímám o jeho činnost, vzalo mě to tak ošklivě, že mě rozbolela hlava. (A už nepustila, dokud jsem si večer nevzala prášek.) Když se uklidnil, tak se mi omluvil, ale skvěle to ilustruje náladu, jaká tam panuje.
Zrovna jsem dělala docela spěchající úkoly za kolegyni s nemocnou dcerou, když přišel vedoucí, že by se mnou chtěl udělat hodnocení za rok 2020. Že jsem pokusný králík (vedoucího nám dělá teprve rok) a že teprve potom si bude brát ostatní. Což v tomhle dni...
Pohovor trval hodinu. Byla jsem na něj připravená, protože záznam o pohovoru musíme podepsat, a tak jsme dostali vypracované hodnocení dopředu mailem, ale i tak mě to překvapilo. Já vím, že se mnou nejsou nespokojení, ale i tak jsem pořád čekala po hezkém úvodu nějaké "ale", po kterém mě hlava rozbolí ještě víc - jenže to nepřišlo.
"Za mě všechno. Co k tomu máš ty?"
"No... ale tys mi neřekl, co mám zlepšit. Já vím o spoustě věcí, ale chtěla bych vědět, které tobě přijdou nejdůležitější."
Vedoucí kouknul do papíru a pokrčil rameny. "Vzal jsem si to jednoduché na začátek, žádná negativa k tobě nemám."
Eh heh...
Můj život byl řetězec věcí, které jsem dělala špatně a lidi mě na to upozorňovali. Rodiče, učitelé, zaměstnavatelé, partneři... Bezvýhradnou spokojenost s mojí osobou jsem zažila poprvé. Není to tak, že bych se teď usmála, hodila si nohy na stůl a přestala se snažit, protože mám hotovo; ale jsem ráda, že je vidět, že mě práce baví a že jí dávám tolik, kolik můžu, přičemž je to víc než ostatní, protože nemám na krku balvany v podobě manželů a dětí, ke kterým bych se musela večer vracet s funkčním mozkem a zbytky elánu v žilách.
Navíc během pohovoru úplně poprvé nahlas zaznělo, že se se mnou do budoucna počítá na vedoucí místa, což bylo doteď jen mé přání s jiskřičkou naděje. Musím si na to dodělat titul, udělat si certifikát z angličtiny, projít si naším manažerským kurzem s prací na konci (na úrovni bakalářky až diplomky)... ale počítá se se mnou. Ach a och.
Jak to teď píšu s rozpuštěným Valetolem v krvi a vnímám víc než tupou bolest za čelem, všechno mi to konečně dochází a hrozně se nad svými úspěchy dojímám. Tohle jsem si během dospívání přála a pochybovala jsem, že toho někdy dosáhnu. Kdybych mohla říct svému osmnáctiletému já dvě slova o budoucnosti, bylo by to přesně tohle: "Budeš úspěšná." Byla bych díky tomu tehdy o hodně klidnější a spokojenější; ale dožila jsem se tohohle věku i bez toho, takže dobrý.
Dobrá práce, Eliško.

V sobotu jsem měla školu. Během první přestávky jsem si akorát zalila kafe, když mi zazvonil telefon: "Dobrý den, tady Nováková ze třetího. Vzala jsem pro vás včera od pošťáka balíček, nezaskočíte si?" Paní Novákovou jsem viděla asi úplně poprvé, a dokonce i ona se mě ptala, ze kterého jsem patra. "Šesté... tam bydlela ta stará spisovatelka, viďte?" Vrátila jsem se akorát na zahájení další hodiny, trochu dojatá, že babička zůstává v paměti sousedů.

pondělí 18. 1. 2021: běh
ráno -3 °C, tma a nesmeky celou cestu; odpoledne 2 °C, potřeba nesmeků na půlce trasy, světlo a natátý sníh i mokré chodníky

Lehký, euforický odosobněný běh. Byl to běh, který mě nestál vůbec nic: běžela jsem temným městem, nesmeky se zakusovaly do souvislé vrstvy udusaného sněhu a já se cítila stejně, jako kdybych jela metrem, jen čerstvěji. Nebyla v tom žádná únava ani námaha, jen natěšenost na snídani a naděje, že by mě dnes nemusela bolet hlava, když si během zahýbu s tlakem. Vyběhla jsem kus stoupání z Hlubočep, a když skončila nejprudší část, znovu jsem se rozběhla a už nezastavila. A v práci mi po doběhu nebyla zima - kvůli předpovědi (že prý mínus sedm) jsem si připravila zateplené elasťáky (tuhle zimu poprvé) a teplejší tričko a nebylo to špatné, ačkoliv nebylo hůř než jiná rána. 8,7 km, 1 hod 2 min, 7:10 min/km, 185 m+.

Jak jednoduchý běh jsem měla do práce, tak moc jsem odtrpěla ten domů. Náběh na hypoglykemii po celou dobu: musím si do batohu dát rezervní cukry. Bylo mi do breku, neměla jsem energii ani chuť běžet a celé mě to stálo víc odhodlání než předchozích devět hodin v práci, a to se tam na mě dneska sypal jeden průšvih za druhým. Doběh na autobus, který přijel vzápětí, byl vysvobozením. Doma jsem snědla čtyři hroznové cukry, několik větrových bonbónů a vypila čtvrt litru džusu ještě předtím, než jsem zapadla do sprchy. A na kostkový cukr tenhle večer asi taky dojde... 6,56 km, 41 min, 6:18 min/km, 75 m+.

Dohra. Cestou domů jsem v Žabce při kupování okurky na sushi vysypala z peněženky všechny svoje doklady, když jsem lovila drobné. Něco jsem sesbírala ze země, něco ze stojanu s časopisy a pak mi ještě přišel pomoct kluk zpoza pokladny, takže jsem díky němu našla i vstupku na úřad a další dvě kartičky zapadlé do novin... ale jinak je nová peněženka vážně krásná!

Jo a večer jsem si po pouhých dvou letech vybírání objednala novou postel. Chvíli jsem se cítila dospěle, ale pak jsem si objednala ještě pastelky (50 barev) a zase mě to přešlo.

středa 20. 1. 2021: běh
ráno i odpoledne 3 °C, ráno silný vítr a sněhová břečka

Takhle nějak vypadá zhmotnělé utrpení. Je to divný, protože mě ani nebolely nohy, ani mi nelítala tepovka, ani jsem neměla problém to udýchat - jen to bylo obecné slabo ve velkém vydání. (Taky to mohlo být fází měsíce, pánové prominou. Ale to je tak nevyzpytatelná věc, že těžko říct.) Překvapilo mě, že jsem potkala oba vlaky na správných místech, protože jsem měla pocit, že se hrozně vleču, ale čas jsem měla jen o minutu horší než obvykle - a to jsem na finální rovince ještě nasazovala nesmeky a pak je zase sundavala (ale ten kilometřík byl bez nich prostě nepřekonatelný). Je to prostě celý divný. Jo a ještě jsem měla v prádle obě běžecké mikiny (teda jednu běžeckou a jednu tenkou nouzovou), a tak jsem musela běžet ve finišerské vestě z Cappadocia Ultra Trail, která nemá rukávy, a zrovna venku na našem břehu fučelo tak, že se mnou některé poryvy smýkaly. Ale zase bylo nad nulou, takže dobrý. Musím vyprat; a pořídit si další mikinu, až se otevřou obchody. (Což doufám, že bude brzy. V sobotu jsem během online výuky štupovala ponožky, protože mám ty kvalitní děravé.) ((Ano, na youtube jsou i tutorialy štupování.)) 8,71 km, 1 hod 4 min, 7:22 min/km, 163 m+.

Fyzička se mi sice během dne zázračně nezlepšila, ale teď už to nevadilo - z kategorie "sportovní výkon" se tenhle běh přesunul do kategorie "psychohygiena". Takový ten den... Takže jsem si vyklusávala pomalu, hlavou se mi míhaly střípky dnešního dne a já si je rovnala do šuplíčků "prostě nad tím mávni rukou", "tohle nemáš řešit ty, tak to neřeš", "není to tebou, jen vedeš čilou pracovní korespondenci s idioty", "byla to chyba, tak se pouč a běž dál" a "byla to jejich chyba, ale oni jsou nepoučitelní, nádech, výdech". Uá. Aspoň že už nefičelo. 6,64 km, 43 min, 6:30 min/km, 74 m+.

pátek 22. 1. 2020: běh
ráno 5 °C, odpoledne 11 °C, roztáto a mokro

Pokus to byl hezký, ale patnáct kiláků obden ještě nezvládám - bylo to znát ve středu a bylo to znát i dneska. Já si uvědomovala celou dobu, že jsem na tenhle objem najela hodně rychle, ale zpočátku mi to překvapivě procházelo. Teď už to není dobrý, ale naštěstí je to pořád v rovině zvýšené únavy (taky teda máme zrovna dost náročný období v práci a do toho začátek zkouškovýho ve škole), hlavě se nechce a prostě běžím namáhavěji, ale nic víc - nic nebolí, nic netahá. I když ráno byl doběh už na hraně, v našem druhém patře (kam vycházím velice pomalu) jsem měla tep 190 a před vstupem do areálu se mi trochu motala hlava, ehm. Ale když ráno jsou ty běhy úžasný, hrozně mě nabijí na zbytek dne - a že to dneska bylo potřeba. 8,82 km, 1 hod 4 min, 7:20 min/km, 167 m+.

1) Zapnu svůj počítač, ale nemůžu se zalogovat, protože se včera neodhlásil kolega a systém mě nepustí, pomůže jen tvrdý restart.
2) Zapnu mail, a protože na mě má vedoucí přesměrovanou poštu a já včera nebyla v práci, svítí na mě 90 nepřečtených mailů.
3) Na klávesnic najdu ze čtvrtka zaevidovanou věc, kterou mi ale kolegyně evidovala už ve středu, takže musím řešit duplicitu.
4) Ve sprše mi při mytí vlasů přestane téct voda, protože si napouští varné konvice v budově simultánně příliš mnoho lidí a ve sprše prostě už není tlak v trubkách.
...a to bylo prvních dvacet minut dne...

Odpoledne bylo teplo a sluníčko, a tak mi nevadilo, že budu hrozně pomalá, a běh jsem se rozhodla užít - a fungovalo to. (Teda celá cesta z kopce v tom taky hraje roli.) Potkala jsem kočku na tak úzkém plotě, že by to vůbec neměla ubalancovat, a abych na začátku trasy s posledními platy umrzlého sněhu neklouzala, narozdíl od ostatních jsem to probíhala vyjetými kolejemi, kudy tekla všechna voda z tajícího sněhu, a tuhle provinilou kratochvíli jsem si hrozně užívala. Hlavou mi běžela práce, které se dneska sešlo hrozně moc, ale protože se mi povedlo před odchodem ze všeho sepsat zápis, měla jsem to uškatulkované, a tak jsem se zabývala jenom jednotlivostmi. Příjemná tečka týdne. 6,66 km, 41 min, 6:17 min/km, 76 m+.

pondělí 25. 1. 2021: běh
3 °C, tma

Asi jsem to minulý týden zakřikla - dneska jsem do práce málem nedoběhla a domů jsem se nechala odvézt od kolegy. Začal mě totiž tahat nějaký sval / vaz / šlacha zezadu kolena, a ačkoliv to na rovině a z kopce skoro nebylo cítit, do kopce a do schodů se s tím skoro nedalo jít. (Běh byl paradoxně trochu lepší.) Tak holt do dalších dnů odpočinek - kdyby nesněžilo, mohla bych jezdit na kole, ale já se na tom sjetém zadním plášti už opravdu docela bojím, když jsou namrzlé silnice. 8,64 km, 1 hod 3 min, 7:21 min/km, 181 m+.

V pondělí večer jsem byla na pivu se dvěma kolegy a přítelkyní jednoho z nich. První zapíjel nový byt, ve kterém jsme byli, a druhý se loučil před nástupem do nemocnice na operaci ramene, kvůli covidu odkládanou už půl roku. Nutno dodat, že se všichni vídáme v práci; a já a jeden z kluků jsme prodělali covid v září a druhý už byl na testu s negativním výsledkem před týdnem, kdy to vypadalo, že bude moci nastoupit na operaci o týden dřív, takže to nebylo příliš rizikové setkání.

Domů jsem se vrátila deset minut po deváté, a že je zákaz vycházení, mi vůbec nedošlo, ačkoliv jsem se podivovala, že je venku jako po zombie apokalypse. (Viděla jsem totiž o víkendu Světovou válku Z a mám z toho noční můry doteď.)

V úterý po práci jsem dostala zprávu, že kolegovi vyšel nový covid test pozitivní. Já čekala ledacos, kvůli čemu mu operaci opět odloží, (o týden dřív to bylo kvůli Zemanovu očkování,) ale že mu najednou vyjde pozitivní test? Když mu navíc nebylo dobře po Vánocích, kdy i ztratil chuť a čich, zatímco minulý týden byl negativní? Každopádně jsem si tím vysloužila karanténu.

Teda nejdřív to tak nevypadalo, ale když jsem přepočítala, že je to od mého covidu už více než 90 dní, místo rapid testů a zvýšených hygienických opatření v práci mě nechali doma. Takže někdy mezi nedělí a úterkem si mám zajít na PCR test a do pátku 5. 2. být doma, pokud mi vyjde negativní.

Já vím, že jsem si dost stěžovala, že nestíhám dělat věci do školy a že mi v pondělí začíná zkouškové, ačkoliv ještě nemám hotové ani všechny seminárky, ale takhle jsem to nemyslela! Já mám v práci tolik rozdělaných věcí! A navíc poslali do karantény půlku oddělení, protože se v práci prostě vídáme, no. Ach jo. Držte mi palce, ať jsem negativní...

(zdroj)