85. Měsíc, ve kterém jsem naběhala 142 km a který končím karanténou. Nebylo to ovšem jinak špatné: o výletu s Alfíkem a Hasákem (s gifem!), hypochondrii a mrtvici, výročním pracovním pohovoru, staré spisovatelce ze šestého patra, cukru!, nové vymazlené peněžence a především její přihrádce na doklady, dospělosti, prvních dvaceti minutách pracovního dne - a samozřejmě o karanténě. Jako bonus uspořádání sportovních výkonů od roku 2014 do pastelově barevné tabulky.

84. Monstrózně obsáhlý měsíc, ale jsou v něm pěkné fotky, spousta historek z práce a jednorožci. Souhrn za měsíc mi Garmin vyčíslil na 291 km, z toho 131 km kolo, 87 km běh a 72 km výlety. Dosáhla jsem tempa pod šest minut na kilometr... hm, a tolik ke sportovním počinům. Vrcholem měsíce asi bylo, že mě nikdo nezabil při jízdě na kole, ačkoliv se jich o to dost snažilo.

Druhý prosincový víkend jsme si udělali výlet na Kokořínsko. Spaní pod převisy, sezení u ohně, kytara a zpěv, opékání buřtů (a steaků)... neměli jsme se špatně.

Není to ani padesátka, z toho asi nebude dost zážitků na report - mám si vůbec brát foťák? Ale tak jo... Ještěže tak, pár příhod za zapsání stálo. A navíc to nakonec bylo i docela fotogenické, jen se ještě budu muset naučit líp fotit bláto, aby byly čtenářské dojmy kompletní.

83. Příšernostem roku 2020 nasadil listopad korunu, jenže já si umím s depresemi poradit, a tak mám nový telefon, vysavač, foťák, bluetooth reprák, epilátor, rychlovarnou konvici, šaty a poslala jsem peníze na boj s hladomorem v Jemenu, hahá! Taky jsem jeden foťák zničila, začala mi škola, nestačí mi ani osm hodin spánku denně, zažila jsem nejhorší jízdu autem v mlze ever a začaly mi naveliko padat vlasy. Oslavila jsem třiatřicetiny a den po nich se mě pokusili cestou domů zabít čtyři lidi. Byla jsem na komíně, tři dny u Zuzky na chatě, u Helči, na Žaludech a u Bětky. Tenhle měsíc svoje kamarádky nemít, musela bych si je vymyslet, protože by to bez nich bylo mnohem horší. Jo a taky jsem jezdila na kole (132 km), běhala (53 km) a výletovala (33 km) a furt je to tragédie, ale to není nic překvapivýho.

Foťák se našel. Udělám mu pěkný hrobeček a budu na něj často vzpomínat, protože umřel velmi mladý, bylo mu teprve šest měsíců...

Na výlet se mi nechtělo, ale věděla jsem, že by mi bylo líto, kdybych nejela, a tak jsem se hecla. Věřte mi - teď je mi líto, že jsem vůbec vylézala z postele...

82. Druhého mi skončila covidová neschopenka. Bez kyslíku i fyzičky jsem zase začala chodit střílet, ale střelnice záhy zavřeli, a tak jsem navzdory všem okolnostem začala znovu s během, protože nic jinýho se už dělat nedá. Běhám jen pod kopec, na kterém bydlím, a konec dojíždím autobusem, protože by jinak plíce taky mohly vyhlásit anexi na zbytku mého já a odkráčet někam, kde je nikdo nebude trápit; ale překvapivě mi to nevadí. Taky jsem jednou byla na kole, které jsem se pak pokusila umýt na balkóně, což byla opravdu vtipná historka, ačkoliv jsou balkón i kolo zadělané ještě teď; a taky jsem byla v Krkonoších, o čemž jsou dva další články. Také tragikomické historky o nefunkčním topení v práci, zmatencích v PPL a mých pocovidových stavech. Zvláštní měsíc.

Ještě jednou Krkonoše - protože sníh. Instruktážní video jak se koulovat má a jak se koulovat nemá.

:)