84. Monstrózně obsáhlý měsíc, ale jsou v něm pěkné fotky, spousta historek z práce a jednorožci. Souhrn za měsíc mi Garmin vyčíslil na 291 km, z toho 131 km kolo, 87 km běh a 72 km výlety. Dosáhla jsem tempa pod šest minut na kilometr... hm, a tolik ke sportovním počinům. Vrcholem měsíce asi bylo, že mě nikdo nezabil při jízdě na kole, ačkoliv se jich o to dost snažilo.
úterý 1. 12. 2020: běh
0 °C a světlo
Tempo pod šest! Jakože pět třicet sedm, takže hluboko pod šest! Svět nakonec možná není tak hroznej. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem tempo pod šest měla někdy před covidem po utržení menisku v koleni, a tak jsem zapátrala - a dohledala jsem, že naposledy jsem tak běžela při Cooperově testu loni v květnu. A přiznejme si, Cooper se tak moc počítat nedá. Já jsem tak pyšná! Běžela jsem už od začátku s cílem ho dosáhnout, protože jsem se mu minulý týden blížila, a tak jsem si dávala záležet v počátečním výběhu, v prudkém seběhu a místo po značce terénem jsem zůstala na asfaltu; akorát na konci Barrandovského mostu jsem musela zpomalit, abych tam nenechala oběd. Většinou běhám v takových zónách, že s tím problém nemívám (a to ani ve dny, kdy se po obědě v práci ještě cpu oříšky nebo brambůrky). Výběh na zastávku bolel o to víc, že jsem viděla ujíždět autobus, takže jsem tam pak pět minut čekala na další - aspoň jsem na sebe přes propocené tričko hodila placebo bundu, abych nenastydla. Příště už asi zkusím i vyběhnout kopec a doběhnout domů. 6,82 km, 38 min, 5:37 min/km, 65 m+.
Fotka je z rána, běžela jsem odpoledne
středa 2. 12. 2020: kolo
-2 °C, ráno lehce namrzlé a odpoledne suché silnice
Dneska jsem při úvodním sjezdu myslela, že mi umrzne obličej, a to jsem měla kuklu; na tělo ovšem pořád stačilo standardní tričko + bunda. Výhoda goráčovek bez podšívky: neprofouknou, odvětrávají a nepřehřívají. Taky to trochu klouzalo, a tak jsem jela ve sjezdu dost pomalu a opatrně, a měla jsem hroznou smůlu na semaforech na červenou. Cyklistu jsem potkala jenom jednoho, ale zato byly v zákazu vjezdu ve stoupání hned dvě auta. Jedno jsem pustila, protože se zrovna dalo jet i v listí vedle silnice, a to poděkovalo, to bylo fajn. Druhé stálo na odpočívadle, a jak jsem se blížila, rychle vystartovalo ve stejném směru, takže se dostalo přede mě a míjení jsme nemuseli řešit. Takže dobrý. 9,15 km, 36 min, 15,2 km/h, 151 m+.
Jízda v mrazu s sebou nese jednu nemilou věc - mnohem hůř mi funguje přehazovačka. I odpoledne byl pořád mráz, ale jak nefouká, tak to nevadí - cyklisty jsem potkala dokonce tři! Na celém tom ježdění na kole a běhání je nejobtížnější ta logistická stránka věci s taháním kabátů, bot a dalších věcí. 9,09 km, 32 min, 16,8 km/h, 114 m+.
Marek byl hrozně naštvaný. Doma se s ním kvůli dnešním známkám nikdo nebavil a rovnou mu zakázali wifinu na počítač i telefon a přitom to tentokrát vážně nebylo fér! Teď bloumal mezi regály drogerie, mezi prsty drtil mámin nákupní seznam a poslední, co chtěl, bylo podřídit se bez špetky vzdoru. Byl tam sám, prodavačky z dohledu, a na youtube nedávno viděl videa, jak kluci povolovali uzávěry lahviček, aby se kupujícím přípravky vylily do tašek. A hele, zrovna tady: vlasové oleje! Tak - jeden, druhý, třetí, pěkně mimo kamery. Ať nemá mizerný den sám.
Bylo to takhle nějak?
Poté, co se mi ne-úplně-levná, ale zato zcela nová lahvička oleje vylila do kosmetické taštičky, kterou si v práci nosím do sprchy, a z té olej od pátku prosákl i do poličky, kde zmáčel, co mohl, jsem si kosmetickou taštičku hodila do tašky s pracovním oblečením, protože jsem si toho nevšimla. Z chodby jsem se ještě vrátila pro roušku - a v čem ležel ten balíček, kde je skladuji, už se přehlídnout nedalo.
Měla jsem štěstí, že to neprobublalo o poličku níž - tam skladuju šanony s pracovními podklady. Takhle jsem jenom vyhodila nějakou znehodnocenou kosmetiku, svoje papíry, krabici s kapesníky a dvoje silonky; a hodinu to tam drhla mýdlem i jarem. Přes flek na šatech jsem si oblékla sako, které jsem neměla potřebu přes den sundavat, protože máme v práci zimu; a teď jsem moc zvědavá, jestli zvládnu vyprat ty šaty, plátěnou tašku, ve které jsem to nesla, a kosmetickou taštičku.
Na spravení nálady balení dárků při druhé svíčce na adventním věnci. Letos se myslím povedly *hrdík*
čtvrtek 3. 12. 2020: běh
ráno -1 °C a sníh, odpoledne -2 °C a uklouzaný sníh
Když jsem ráno rozespalá vylezla na balkón, nevěřila jsem vlastním očím - to bílo nebyla jen podzimní mlha, ale především sníh. Svůj první ranní běh do práce v tomhle pololetí jsem si tak opravdu užila, protože chodníky byly netknuté a skoro pořád jsem si kreslila vlastní řetízek stop na jinak prázdných stezkách. I na Barranďáku přede mnou ten den projela jen čtyři kola! (Ano, říkejte mi indiánský stopař.) Jak jsem běžela celou cestu, zatímco opačným směrem dojíždím konec autobusem, tak to bylo dlouhé, a ač je mi to trochu trapné, většina mých myšlenek se soustředila především na to, jak velký mám hlad. (A po doběhu a sprše jsem přišla do kanceláře, kde kolega snídal párky. Tutam byla chuť na ovesnou kaši, a tak jsem dnes posnídala dvě čínské polévky...) Kopec jsem vycházela pomalu - ty jsem koneckonců od covidu neměla kdy natrénovat, když se jim tak soustavně vyhýbám; a potřebovala jsem být schopná ten den doběhnout i domů. Nakonec mě tak překvapilo, že mi cesta trvala jen hodinu - raději jsem si to totiž pojistila a posunula si příchod o hodinu. Jé jé, to to bylo pěkný! (A ten obdiv v očích nadřízených, které jsem po doběhu míjela na chodbě! Samotný mráz nikoho nevzruší, ale sněhu si všimne každý, hehe.) 8,75 km, 1 hod 3 min, 7:15 min/km, 168 m+.
Nejenže jsem nevyběhla včas, ale ještě jsem se vracela pro zapomenutou peněženku. "To jste venku moc dlouho nepobyla," komentoval můj návrat po deseti minutách vrátný; při odchodu 2.0 už se jen smál a mával. A teda úplně strašně to klouzalo. Už ráno jsem si nebyla jistá, jestli dělám dobře, že si beru silničky, ale v čerstvém sněhu to bylo v pohodě, jen betonové dlaždice klouzaly (a po těch jsem běžela 20 metrů); ale klesání do Hlubočep teď bylo regulérně na nesmeky. Divím se, že jsem se nezabila, a ještě víc, že jsem ani jednou nepodklouzla tak, aby to odneslo operované koleno (které mě po dnešku docela bolí). Po sklesání už to ale odsejpalo - jakože MNOHEM víc než ráno. Dojezd autobusem, který jsem dobíhala, takže se do mě ani nestihla dát zima. 6,9 km, 43 min, 6:22 min/km, 62 m+.
pátek 4. 12. 2020: běh
-1 °C a zmrzlý uklouzaný sníh před a při svítání
Já jsem samozřejmě věděla, že to bude klouzat. Jenže zkušenosti je na začátku každé zimy nutné sbírat znovu, místo nesmeků jsem si vzala jen trailové boty a doufala, že to bude stačit. Nestačilo. Bylo to něco mezi bruslením a baletními kreacemi a bylo to vážně hrozný. Kde to šlo, jsem běžela v trávě nebo po silnici, ale to bylo bohužel vcelku málo možné. Málokdy dobíhám do práce s takovou úlevou, že už jsem tam. 8,9 km, 1 hod 6 min, 7:27 min/km, 162 m+.
pondělí 7. 12. 2020: kolo
ráno 9 °C a silný vítr, odpoledne 7 °C a mokré silnice
Pro Prahu je vydána následující výstraha: silný vítr. No... přece nepoběžím v protivětru, žejo, takže musím na kolo! :) Reálně to spíš bylo o tom, že jsem si přes víkend natáhla nějaký sval v tříslech a při chůzi jsem kulhala, a ačkoliv by s tím šlo běhat (jiný pohyb), nechat to odpočinout při jízdě na kole mi přišlo jako lepší plán. Navíc devět stupňů je na kolo jak stvořené počasí, a taky jsem i rádo potkala hrozně moc dalších cyklistů i běžců. Odsejpalo to pěkně a měla jsem radost, když protijedoucí auto ve stoupání z Hlubočep zastavilo u kraje, abych mohla projet, akorát to řidič úplně nevychytal a rozjel se ve chvíli, kdy jsem vedle něj projížděla zcela oslepená jeho světly, a jak jsem se lekla, že se rozjíždí, sjela jsem mimo asfalt. Ale ustála jsem to! 9,22 km, 35 min, 15,6 km/h, 156 m+.
Ááá, dneska se muselo konat pokračování soutěže 'kdo zabije Elišku'! Čestné uznání řidiči autobusu 196, co vyjížděl ze Smíchova 16:06, ten měl dva slušný strajky. Poprvé mě předjel těsně před zastávkou, takže kdybych pohotově nepřibrzdila, přimáčkl by mě ke krajnici, jak k ní zajížděl; a podruhé mě předjížděl kus za zastávkou, kde je uprostřed silnice betonový ostrůvek kvůli přechodu, a ačkoliv se mě pokusil objet s velkým rozestupem, musel pak rychle kvůli ostrůvku zpátky, a co zpočátku vypadalo jako velká rezerva, to byly na konci autobusu pouhé centimetry. Tak dík za zpestření cesty. Kam se na něj hrabou uklízeči z dodávky, co si udělali z cyklostezky chodník a co se tvářili, že mi uhnou, ale na poslední chvíli si to rozmysleli. A ještě jsem si na začátku nezapnula hodinky. Ach jo. 9,2 km, 31 min, 17,3 km/h, 114 m+.
úterý 8. 12. 2020: kolo
Odkódovávání chodby, což obnáší i vynést kromě kola do druhého patra dost neskladnou krabičku s klíčem, mě štve čím dál víc. Asi potřebuju stojánek. Protože odkódovat, odemknout, čipnout si, rychle otevřít ty ultratěžký dveře směrem k sobě a najednou je kolo na špatné straně křídla dveří a dveře se zavírají, protože držím tu pitomou krabičku. Uá. Ale cesta byla fajn a silnice úplně prázdné, protože jsem jela brzy. A ještě před příchodem ostatních jsem si dofoukla kola, takže už třeba nebudu jezdit jako přilepená. 9,19 km, 35 min, 15,3 km/h, 156 m+.
Příjemná cesta domů, tentokrát mě nikdo nezabíjel. Moje kritéria příjemnosti se s blížícím se koncem roku a přibývající tmou dost snižují... 9,16 km, 30 min, 18,1 km/h, 127 m+.
Nevyjímá se tam špatně. A je zaslouženej, vůbec ho nedostávali úplně všichni, ne ne :-D
pátek až neděle: výlet s kytarou na Kokořínsko
kolem 4 °C a bez deště
Trasa zde, článek zde, souhrnně 11 + 17 + 5 km.
pondělí 14. 12. 2020: kolo
ráno i odpoledne 5 °C, suché silnice
Až mě překvapilo, že se mi ráno chtělo jet na kole. Probudila jsem se před budíkem, takže to nebylo uspěchané, a protože bylo venku příjemně teplo, bylo to fajn. Trochu jsem do toho šlápla, a i když výjezd nebyl zadarmo, šlo to. Ke konci mě na té uzoučké silničce v zákazu vjezdu dojelo auto, ale zpomalilo a drželo se daleko, abych nemusela řešit, jak ho pustit před sebe, protože rozšíření silnice už bylo sto metrů od nás. Sympaťák. 9,11 km, 34 min, 16,1 km/h, 155 m+.
Nejdřív docela studeně foukalo, ale při výšlapu do Modřan už mi bylo klasicky vedro. Jela jsem za temného šera, protože jsem se zdržela v práci, ale narozdíl od dalších cyklistů jsem svítila zepředu i zezadu - ti protijedoucí v černých a červených bundách byli skoro neviditelní a trochu jsem se bála, abych nějakého nepřehlédla a nenabourala ho. Co si myslí, jezdit po tmě v prosinci? Taky jsem poprvé viděla zácpu na Novodvorské, co se to dělo? Ale tím líp, já si svištěla kolem stojících aut cyklopruhem a bylo mi blaze; aspoň do chvíle, než jsem zpozorovala otevřené dveře z podélného parkování a chlapa pomaličku vylézajícího na cyklopruh, přičemž nebylo kam uhnout, takže jsem na něj zvonila jak blázen, než jsem se stejně musela vmáčknout mezi stojící auta, protože to prostě byl idiot, který se mě rozhodl poctít pouze pohrdavým pohledem, ale ne přivřením dveřím. Co si to dovoluju, když ho omezuju v pobytu na cyklopruhu svojí jízdou na kole, žejo... 9,16 km, 29 min, 18,8 km/h, 119 m+.
Takhle jsem hrála den po besídce. Kdybych tak věděla, jak toho docílit častěji...
úterý 15. 12. 2020: běh
ráno i odpoledne 4 °C, suché silnice
Večer jsem vůbec nemohla zabrat a ráno jsem z postele lezla zmrzlá a nedospaná, takže mi vůbec není jasný, jaktože se mi běželo tak dobře a jaktože jsem si bundu chtěla sundavat už před mostem (ale tam fouká, tak jsem to vydržela až za něj). Takže dneska v tričku a bez rukavic. Jen se tuž, imunito. Víkendový výlet byl znát, takže jsem to nepřepínala - vyběhla jsem včas, takže jsem ani nemusela spěchat. Pod stoupáním jsem potkala kočku (včera taky, jen výš) a ve stoupání auto. Ranní prázdná Praha má svoje kouzlo i v tadytěch betonových částech. 8,72 km, 1 hod 2 min, 7:09 min/km, 172 m+.
Domů už to trochu bolelo, a to jsem běžela jen pod kopec - autobus jsem dobíhala. (To jsou ty rezervy, žejo.) Hlavně koleno, které jsem načala už o víkendu... Takže kochací tempo a cestou rozsvěcení pásky na noze, když jsem viděla, jak neviditelní jsou protiběžci, ačkoliv se ještě nesetmělo. 6,64 km, 42 min, 6:28 min/km, 53 m+.
středa 16. 12. 2020: kolo
ráno i odpoledne 4 °C a suché silnice
Pořád se musím obdivovat, že dokážu vylézt z vyhřáté postele a za dvacet minut už drandit spící Prahou v tenké bundě teplotami blízkými nule a cítit se příjemně. V tu chvíli, kdy mě probouzí budík, tomu nikdy nevěřím, ale pořád to funguje. Dnešní jízda byla příjemná, i když byly nohy trochu unavené. Auto jsem potkala na úplném začátku stoupání a zastavilo hrozně brzo, takže mi trvalo pěknou dobu, než jsem k němu dojela a bezpečně ho minula, takže mohlo jet dál. Pořád jsem za to vděčná a nikdy nezapomínám kývnutím poděkovat. Dnešní kočku, bílou, jsem potkala až nahoře u školky. 9,24 km, 34 min, 16,2 km/h, 158 m+.
Většina holek na Vánoce myje okna; já v prosinci drhnu kolo. Tedy ono to s prosincem až tak nesouvisí, prostě jen už dělalo ošklivé zvuky a řetěz a přesmykače byly v příšerném stavu, ale pořád byly venku čtyři stupně, když mi babička dala na zahradu kbelík s horkou vodou a já strávila tři čtvrtě hodiny drbáním špíny. Pozitivní stránkou celé akce bylo následné posezení s babičkou a ochutnávka cukroví, protože už ho měla kompletně hotové. Včetně motýlků ♥ Navíc je na babičce skvělé, že celou akci nijak nekomentovala a jenom byla ráda, že mě vidí. Odjížděla jsem za tmy a ve špičce to bylo trochu o život, protože se dá jet pouze po hlavních silnicích bez cyklopruhů, ale byly to jen tři kilometry, takže mě nikdo nestihl sundat. Jo a stoupání od řeky do Modřan Chuchelskou ulicí vůbec nebylo tak hrozné, jak jsem si ho pamatovala! Vydařená akce. 9,72 km, 28 min, 20,2 km/h, 85 m+; a následně ještě 2,78 km, 10 min, 16,1 km/h, 51 m+.
čtvrtek 17. 12. 2020: běh
ráno i odpoledne 3 °C a sucho
Cestou do práce už bylo jasné, že to dneska nebude ono. Sice mě běh bavil, ale nemohla jsem se do něj ponořit tak snadno jako jindy, takže jsem místo třídění vlastních myšlenek myslela prostě - na běh. A byla tma. Těžko říct, čím to bylo, protože trochu zataženo bylo, ale bylo mnohem temněji než jindy, mraky nic neodrážely. 8,71 km, 1 hod 3 min, 7:19 min/km, 167 m+.
Takhle bolavý a utrápený běh jsem už dlouho neměla! Koleno mě bolelo, sotva jsem vyběhla, pak mě začal tahat nějaký sval v koleni a navíc mi úplně chyběla energie - pauza mezi jednotlivými aktivitami znatelně chyběla. Na autobus jsem se sotva doplazila a ty tři minuty, než jel, jsem si užívala, že můžu prostě jen stát. Tak asi tak. 6,66 km, 45 min, 6:47 min/km, 58 m+.
sobota 19. 12. 2020: Loučení s turistickým rokem 36 km
kolem 3 °C, mlha, bláto, několik hodin tma a omrzlé vrcholky kopců
Povídání zde. Pěkná akce covidovým podmínkám navzdory. Vyrazily jsme na ni s Ladou a bylo to celé příjemné - spousta legrace a podnětů a tak, žejo. Ani počasí mi nevadilo, což asi není úplně objektivní názor, protože bylo vážně hnusně.
Jsem rozený diplomat, to nemohu říct. Ale snad mě mají v práci i tak rádi...?
Strike 1: Sekretariát zeje před Vánoci prázdnotou, a tak jsem řediteli zpracovávala dokument, do kterého se do konce roku muselo sehnat asi patnáct podpisů, přičemž lidi už byli na svátky na různých koncích republiky. Dneska mi říkal, že už sehnal úplně všechny, a tak jsem pochvalně pokývala hlavou: "Byla by z vás excelentní sekretářka, pane řediteli!" Můj vedoucí se chytil za hlavu, ředitel koukal, jestli jako vážně... a já se smála. Když už nikdo jinej moje vybraný poklony nedocení, žejo.
Strike 2: Ono to obecně zeje v práci před svátky prázdnotou, a tak se ředitel nudí a brousí po chodbách. Já se nenudím, já pracuju za ty lidi, kteří tam nejsou - a když jsem dořešila další cizí problém a zjistila, že nemá cenu začít dělat před obědem cokoliv svého, šla jsem si vybarvit příslušný týden v antistresovém kalendáři. Samozřejmě že ke mně vlezl ředitel ve chvíli, kdy jsem měla plnou hrst pastelek a pečlivě vybarvovala strom. "... Co pro vás můžu udělat, pane řediteli?" Ještě chvíli koukal, pak zavrtěl hlavou a šel pryč. Ech.
Strike 3: Donesla jsem řediteli k podpisu jeho docházku, načež mi řekl, že zítra jede za svým nadřízeným a že to vezme na podpis i jemu, a tak jsem ještě došla pro desky, aby to měl do čeho dát... "Eliško, já si vás snad stáhnu k sobě na sekretariát." Moje zhrozené "Nééé" zaznělo synchronně se stejným výkřikem mého vedoucího. "Víte, já nejsem materiál na sekretářku..." I po podobných argumentech se ale tvářil, že se stále jen nořím hlouběji a hlouběji... Nehledě na strategičnost při podobných faux pas odcházím pochechtávajíc se. Aspoň někdo z nás.
středa 23. 12. 2020: běh
10 °C a silné mrholení
Už druhou noc jsem pořádně nespala, ale i tak jsem se ráno na běh těšila. Mrholení a teplo v prosinci, to je na běh úplná paráda - nádherně se dýchalo. (Pak jsem přišla do kanceláře a hrozně se rozkašlala, protože suchý vzduch, prach z neustálých rekonstrukcí a šátek místo roušky.) Navíc byly silnice jako vymetené, nepotkala jsem kromě jednoho cyklisty skoro ani žádná auta. Vlastně ještě zajíce! Ale pořád mě po víkendu bolelo koleno, a tak jsem se domů raději nechala odvézt od kolegy, který měl cestu poblíž, než abych znovu běžela. Ať to zvládnu i na Štědrý den! 8,73 km, 1 hod 3 min, 7:16 min/km, 171 m+.
čtvrtek 24. 12. 2020: běh
8 °C, po dešti
Výklus na Štědrý den. Krátce předtím pršelo, a tak jsem pečlivě vybírala cestu po asfaltu, abych si úplně nezabahnila byt, a byl to jen opravdu krátký proklus. Běžce jsem potkala jen jednoho, ale za to byly cesty plné hloučků lidí, kteří byli veselí a vyrelaxovaní a vůbec nechápali, že by třeba mohli nechat aspoň kousek chodníku volný, aby se kolem nich dalo proběhnout, gr. (Což dobře vypovídá i o mojí náladě.) Pak návrat, vana a Vánoce... uf. Je to za námi. 2,98 km, 19 min, 6:28 min/km, 47 m+.
Ježíšek mě prokouknul.
pondělí 28. 12. 2020: běh
2 °C, sucho
Běh z práce. V ulicích davy, protože je od včerejška PES 5 a nic jiného než chodit venku se nedá, a tak jsem už z dálky volala "můžu proběhnout?" a jsem čím dál lepší v odhadování vzdálenosti, aby se lidi nelekli, ale aby zároveň nečekali, než se prosmýknu kolem; a navíc jsem otestovala, že i po roce bez ní ve mně něco z krav magy stále zůstává, protože jsem perfektně odrazila ránu, kterou bych dostala od pána, který rozhodil rukama, zrovna když jsem probíhala kolem. Jo a vybíhala jsem za šera, a to bylo půl čtvrté! Neměl by se náhodou den už nějakou dobu prodlužovat? Běh pod šest minut na kilometr to mohl být, kdybych se nezastavovala u náhodného auta cestou, abych v odrazu okna kontrolovala, jestli mi blikátko vzadu na batohu bliká. Ale bylo to příjemné. 6,63 km, 39 min, 6:00 min/km, 54 m+.
Okénko do cizí pracovní náplně, protože tohle mi rozum nebere a potřebuju, aby se tomu se mnou někdo zasmál. Zpracování podkladů k výplatám.
23.12.
nová kolegyně + ta, jejíž oddělení na výplaty přebírá (dále zkráceně "dvě paka"), dokončují zpracování svých oddělení
"Eliško, budeš mezi svátky v práci? Můžeš nám odklepnout soupisky?"
"Odklepnout ano, ale jsem tu kvůli jiným věcem, nebudu nic předělávat. Letos koneckonců byla řada na tobě, abys kryla změny na konci roku... takže to vážně musíte mít dobře. Loni jsi měla přečerpané dovolené u tří lidí."
"Neboj, neboj, všechno bude v pořádku."
28. 12.
Mail: "Směnař XY je v karanténě, přehodily se služby dalším dvěma."
Takže jsem otevřela směnařské kalendáře, abych je opravila podle změn... a ta dvě paka před Vánoci zadala všechny směnaře podle nějakého starého neplatného harmonogramu, takže byli potřeba předělat VŠICHNI směnaři. Kompletně. Uá.
Rutinně překontroluju, jestli se hýbnutím s odpracovanými hodinami nezměnily nároky na dovolenou, a zjišťuju, že je ta dvě paka vygenerovala počátkem prosince špatně, takže někteří směnaři přečerpávají a někteří nedočerpávají, co musí.
S neblahým tušením tak do kontroly čerpání dovolených ke konci roku zahrnu nejen svá oddělení, ale i ostatní jejich - a je to tam! Další dva lidi přečerpaná dovolená a dva lidi nedočerpané víkendy, ačkoliv se od příštího roku víkendová dovolená ruší, a tak ji musíme dočerpat povinně.
Tolik k původním plánům na ty tři "nikdo tu nebude, takže klid a nohy na stole" dny.
Takže asi takhle.
(zdroj)
úterý 29. 12. 2020: kolo
0 °C, tma, mokro a namrzlo, za řekou na asfaltu jinovatka; odpoledne 7 °C, mokro a světlo
Dialog s kolegou, který to celé tak pěkně shrnul: "Neklouzalo ti to?" "Strašně." "Vždyť ani nemáš žádný vzorek!" "Ale na kole je pořád lepší než na autě, takže to byla jasná volba." Ale jela jsem na silnicích hrozně pomalu, protože jsem se opravdu bála. Když z balkónu to vypadalo, že tam je jenom mokro...? (A podle předpovědi nemělo být ani to.) Ale stejně se nemám šanci zabít na tom kole sama, dneska to na sebe vzal řidič autobusu 106, který čekal na zastávce na správný čas odjezdu asi dvě minuty (sledovala jsem ho přes křižovatku, když jsem čekala na zelenou), a teprve když jsem se na jinak úplně prázdné silnici přiblížila, vyhodil blinkr, a ačkoliv jsem nezpomalila (těch deset vteřin přežije), rozhodl se vyjet, takže jsem hodila první smyk toho rána, jak jsem brzdila, abych do něj nevrazila. O zastávku dál se na světlech zařadil do levého pruhu, ačkoliv měl další zastávku hned za křižovatkou, a na ni to poslal opět bez ohledu na mě, takže další smyk. Bylo to poprvé, co jsem na někoho ukázala z kola vztyčený prostředníček. Debil. Pak ještě seděli dva bezďáci celí v černém s lahváči na křižovatce cyklostezek pod Barranďákem, kde se není jak vyhnout, a vůbec nebyli vidět, takže nechápu, jaktože jsem je nesundala, a při příjezdu do práce začaly chumelit veliké sněhové vločky.
Cesta domů už naštěstí nebyla tak dramatická. Houfy lidí, kteří ale uhýbali vcelku ochotně, a tak jsem všem děkovala, abych jim i sobě zvedla náladu. A nikdo se mě nepokusil zabít! 9,13 km, 30 min, 17,9 km/h, 115 m+.
Další půvabná historka z práce.
Z našeho oddělení jsme přes svátky v práci dva - já sedím na baráku, můj kolega jezdí a řeší věci v terénu. Nebudu tady zabředávat do naší pracovní náplně, ale zrovna pro dnešní haló kosmických rozměrů se dá docela dobře použít analogie... třeba že rozvážíme propisky dalším našim zaměstnancům.
Takže - kolega mi dneska volal celý vyplašený, že přivezl propisku jednomu fakt důležitýmu chlápkovi, ale tomu že se nelíbí, že umí psát jen modře. Že by chtěl, aby byla zároveň grafitová a taky aby v ní byla zabudovaná datumovka; a takový propisky že přece ale neexistujou, a co má teda dělat? Tak jsem ho uklidnila, že to vážně nemusíme řešit přímo teď a že se na to podívám.
Sotva jsem položila telefon, přišel zástupce pana ředitele, že mu volal ten fakt důležitej chlápek a že chce tu modrou a grafitovkou propisku s datumovkou a že chce slyšet řešení od pana ředitele. A že jestli mě napadá, co s tím.
Já samozřejmě věděla, co s tím. Dát mu tři různé věci, které by využíval dle potřeby: tužku, propisku a datumovku. To ale prý není cesta, ujistil mě zástupce ředitele. Dohodli jsme se, že počkáme na mého kolegu, až se vrátí na barák, a pak to přijdeme probrat. Mezitím jsem ještě zavolala asistentovi fakt důležitého chlápka, který na tyhle psací potřeby zadává požadavky, jestli jsme to dobře pochopili, protože to znělo až příliš nesmyslně. Tak prý jo.
U ředitele jsme se sešli ve čtyřech - já, kolega, ředitel a jeho zástupce - a já chvíli nechala pana ředitele vztekat, proč se musíme zabývat takovými věcmi, než jsem mu předala souhrn, z jakých všech důvodů to teda nejde, s tím že ale já jsem příliš malej pán a fakt důležitými chlápkovi musí zavolat on.
Tak mu zavolal. Vysvětloval mu to dobře pět minut, ale najednou to šlo. Dostane tři věci...
...a tímhle my tady trávíme čas. Nemám slov.
Sedm červených na sebe kolmých čar nakreslených zeleným a průhledným inkoustem. Jestli mě někdy potkáte, jak si vztekle mumlám "sedm červených čar", vězte, že zrovna řeším stejný bizár jako dneska.
středa 30. 12. 2020: kolo
ráno 1 °C, úplňkové světlo a za řekou námraza, odpoledne 3 °C a sluníčko
Ráno byly suché silnice, taková paráda! Na našem břehu řeky. Pak jsem dojela na protější a tam začala námraza... Ale zase tam už nejsou žádné sjezdy, takže to nebylo nebezpečné. Jinak jsem dohromady za celou cestu potkala dvě auta a to je všechno - na naší velké křižovatce jsem dokonce dostala zelenou z milosti, protože jsem tam byla ze všech směrů sama. To už všichni zalezli do protiatomových krytů, aby si tam na zítřejší epické vyvrcholení letošního roku zabrali místo, nebo co? Na cestu hrozně jasně svítil Měsíc v úplňku, který jsem se několikrát pokoušela marně vyfotit, přičemž výsledek teda žádná hitparáda. Jo a v našem sjezdu jsem dost přemýšlela, co bych dělala, kdybych tam píchla. Nejspíš umrzla? Nebo přivázala kolo k zábradlí, zavolala Uber, sjela pro Šrotu, pak pro kolo a pak do práce, kde bych duši v teple vyměnila? Protože venku bych těch patnáct minut výměny nezvládla. Byla to zajímavá úvaha. Asi bych to měla nějak naplánovat, než se to opravdu stane. (Samozřejmě mě to napadlo poté, co jsem přehlídla a projela propadlý kanál. To jsou ty momenty, totiž.) 9,17 km, 36 min, 15,1 km/h, 154 m+.
Kličkovaná se smrtí. Jednou svoje cyklozážitky sepíšu jako knihu a takhle ji pojmenuju, akorátže poslední kapitola bude mít jiného autora, protože to neskončí dobře. Pokud nejezdíte na kole, tak složení populace na silnicích a cyklostezkách takhle ke konci roku je následující: 79 % skvělí lidi, 10 % ignoranti, 10 % debilové, 1 % zmrdi. Včerejší autobusák patřil do poslední kategorie, o které píšu nejčastěji. Dneska jsem pěnila z jednoho ignoranta, který při vyjíždění z podélného stání najel do cyklopruhu a teprve tam čekal, až přejedou auta, takže jsem opět musela dobržďovat a pak čekat, až laskavě odjede, protože vyhlížet volnou silnici přímo z parkovacího místa je asi příliš nedůstojný. A pak jsem pěnila z jedný skupiny z kategorie debilů. Na té hlubočepské silničce, kde je vjezd povolený jenom se souhlasem a jinak je to cyklostezka, bylo odpoledne kvůli hezkému počasí narváno; ale že téhle skupině čítající pět dospělých, dvě chodící děti, dva kočárky a tři psy, kteří se perou, stálo za to se vracet do houfu na každých deset vteřin, kdy zrovna neprojížděl cyklista, a zablokovat tím stezku dalšímu, to mi hlava nebere. Když jsem si už z dálky zazvonila já, tak většina uhnula, ale protože se psi zrovna prali, šla je tam jedna slečna roztrhnout, takže tam s nimi šaškovala po celé šířce silnice, takže to byl další okamžik, kdy jsem musela dobrzdit, sesednout a počkat, až se jí to povede. "Ještě jednou a půjdeš na vodítko!" pohrozila největšímu psovi. Protože takhle zahrozit, to řeší všechno, jasně. 9,1 km, 31 min, 17,3 km/h, 127 m+.
čtvrtek 31. 12. 2020: běh
5 °C, při západu slunce, namrzlo
Venku bylo dneska nádherně. Jako já bych to asi i tak byla schopná prosedět doma, jenže za aktivitu na Silvestr dává Garmin odznáček, takže to bylo ložený, že musím jít běhat, žejo. A bylo to příjemné. Tenhle týden jsem jen jezdila na kole, takže byly nohy odpočaté, a ačkoliv to dost klouzalo a jednou jsem to skoro neustála, bavilo mě to. Venku byla spousta lidí s dětmi a zatím ještě skoro nikdo neodpaloval petardy. (Kolik bouchneš petard, tolikrát jsi retard. Nejsem pejskař, ale tohle mi mluví z duše.) Taky jsem viděla lišku, a teprve když jsem o něco dál potkala pána s házítkem míčků, jsem pochopila, že to byl asi pes. Nebo to byla přece jen liška a tak rychle zdrhala před tím psem...? 6,93 km, 50 min, 7:16 min/km, 146 m+.
"Satan?"
"Hi! Two zero two zero?"
"Please... call me 2020..."