Čluny! Teď budeme moct plout, kam se nám zachce! Jsme si mysleli. Dopadlo to jako vždycky. Ale nevadilo to, na řece i v noci na břehu bylo nádherně a poprvé jsme viděli tapíra a mravenečníka.

Pantanal! Konečně pronikneme do jeho nitra, přímo do Porto Jofre, nejzazšího bodu dosažitelného suchou nohou! Tedy... plány byly, ale dopadlo to jako vždycky.

Já to musím napsat, i když vlastně není o čem psát. Jenže já se v sobotu vypravila na POCHOD! Po dvou letech a třech operacích kolena.

Protože Praha > Altmühlsee > Mnichov > Atlanta > Sao Paulo > Cuiaba. Vyrazili jsme v neděli dopoledne a na místě byli v úterý.

Praktické věci jako kde, jak a za kolik. Mě Brazílie hodně překvapila, čekala jsem ji úplně jinou, jakože asi méně... pohodlnou. Už tenhle díl je samozřejmě proložen spoustou fotek.

Premisa: Budeme tři týdny člunovat na nafukovacích lodích v Pantanalu, největším močálu na světě.

Brazílie! Taky v tom slově slyšíte ty obrovské vzdálenosti, dobrodružství a divokou neprobádanost? Tiché plesknutí vodní hladiny, jak se noří listy pádel do vody, a jiné, náhlé a kratičké, jak malá ryba vyskočí pro komára, který letěl příliš nízko.

Duben začal depresivně, pokračoval ještě depresivněji - ale skončil skvěle. Koleno v posledním týdnu přestalo bolet a dovolovalo mi skvělé věci, jako třeba ujít 15 km nebo uběhnout 2 km. I vzhledem k ortopedovým závěrům jsem šťastná jak blecha. Za duben jsem sportovala 24x a trvalo to dohromady 20 hodin.

Březen. 127 ujetých a upajdaných kilometrů a celkově 16,5 hodiny sportu.

Ještě před dvěma sty lety by to byla korunovace krále. Páni, já byla přítomná korunovaci nového prezidenta! A dokonce takového, kterého jsem volila. Byl to úžasnej zážitek.