Běžecká lama poosmé.
1) Narazila jsem na plakáty PřejmenujMost.cz a nedalo mi to, na obrázku byl totiž Most Inteligence - a vážně, byla to petice, aby se Most Inteligence přejmenoval na... ehm, aby se Branický most přejmenoval na Most Inteligence. Běhám přes něj často a mám ho ráda, takže kdo se upíšete, třeba ze mě vytáhnete pivo, nebo tak něco.
2) Přidáním obrázků do mapiček jsem potvrdila své naprosté selhání na poli tvorby běžeckých deníčků, aspoň co se věcnosti a profesionality týká. Hodlám si nicméně počítat body za kreativitu. A navíc to pěkně ladí s mým obecným přístupem k běhání, takže je to vlastně naprosto v pořádku. A uznejte... duha! To se prostě musí.
3) Za červenec jsem naběhala 148 kilometrů a udělala 473 kliků. Docela mě z toho běhání bolí paže. Kliková hranice je na 5:50 min/km a ještě pár měsíců tak asi zůstane. Jenom trochu uvažuji, jak do toho zapojit úzké kliky, které zoufale nezvládám.
4) Scott Jurek je vegan. Já se rozhodla, že bych mohla jít rovnou do vitariánství - jedení pouze tepelně neupravených potravin (protože jsem líná vařit). Jenže mi pak došlo, že ze všech tepelně neupravených potravin mám nejraději maso a vajíčka, což do konceptu tak docela nezapadá, takže z toho asi nic nebude. :)
5) Závěrem jsem chtěla doporučit několik skvělých blogů o ultra, ale trochu mi to nabobtnalo, takže to vyjde v samostatném článku. Takže bod pět je tu zcela zbytečně a asi bych ho mohla smazat... hm...
úterý 1. 7. 2014: na Čerňáku (7 km)
19 °C a sluníčko, vedro
Chtěla jsem ten den mít poslední běh před Malofatranskou stovkou, a tak jsem se pozvala k Ondrovi, vytáhla ho běhat a ještě si pak nechala uvařit oběd. Jsem kamarádka k nezaplacení! A teda bylo to dobrý, nohy byly trochu slabší, ale běžely, takže si myslím, že byla všechna rozhodnutí učiněna správně - jako že dneska ještě jít běhat, ale že už naposledy. Zvolili jsme krátkou trasu po loukách za domem a byla hodně zarostlá vysokou trávou, navíc se nám do cesty postavila bažina, ale běželo se vážně moc krásně. Vzdálenost 6,93 km, čas 40 min 2 sec, tempo 5:47 min/km a nastoupáno 89 metrů. Největší radost jsem nakonec měla z tempa, protože jsem si při červnových bilancí vymyslela, že klikovat budu už od 5:50 min/km. Juch!
sobota až neděle 5. - 6. 7. 2014: Malofatranská stovka (91 km)
počasí klasicky vystřídalo celou paletu od vedra až po zimu a déšť
Reportáž zde. Nejtěžší pochod, který jsem kdy absolvovala. Bylo zajímavé zažít uvědomění, že na to nemám - nějak jsem předpokládala, že dokud se něco nepokazí na těle, tak je možné jít dál a dál, když dodám tělu dostatek joulů. Skončila jsem po dvaceti devíti a půl hodinách čtrnáct kilometrů před cílem.
středa 9. 7. 2014: ze Stodůlek na Černého koně (8 km)
20 °C a déšť, zataženo, duha, sluníčko a stmívání
Já jsem prostě asi jenom holka, fakt. Já to nechápu. Na čem jako závisí, jestli se mi ta GPSka družicově chytí, a taky jestli mi mobil dokáže snímat s fair signálem, nebo ne? Tentokrát totiž očividně ne - a nějak tam déle čekat, když se na mě hnala černá obloha, se mi nechtělo. Takže jsem sice běžela tradičních 8 km, ale měřit jsem začala až na začátku toho barrandovského stoupání, což je teda docela velká křivda, protože bych jinak měla (na tuhle trasu) úchvatné tempo. Protože mě teda po pochodu bolel jeden sval na stehně, a čím rychleji jsem běžela, tím bolel více, takže jsem barrandovský kopec vyklusala pomaličku, ale v kuse. Jo a viděla jsem po silnici prchat naproti mně zajíce. Za zatáčkou jsem pak potkala dva psy, což vysvětlovalo, proč mě tak ignoroval. A taky jsem potkala myš. A duhu! 4,61 km, 29 min a 58 sec, tempo 6:30 min/km a stoupání 77 metrů.
neděle 13. 7. 2014: Z Českého Brodu do Klánovic (22 km)
25 °C a ostré slunce, vedro, dusno, později střídavě zataženo
Sargo mě vytáhla na komín, a když už jsem v tom Českém Brodě byla, tak by byla škoda tak krásnou příležitost k běhu nevyužít. Doma jsem si myslela, že to bude krátké, ale když jsem trasu naklikala do GPSky, dalo to 35 kilometrů (na Černý Most na metro). Bohužel teda počasí mi nepřálo... a svaly mi nepřály a fyzička mi nepřála a tak obecně to bylo celý na pytel, ale jinak dobrý! :) Bylo neuvěřitelné vedro a dusno a běželo se mi hodně mizerně. Velká část cesty vedla po silnicích mezi poli a to bylo vážně utrpení... V Hradešíně mi moc milá stará paní dotočila do láhve vodu a kam se na ni hrabou lázeňské kyselky! Běžela jsem kolem slunečnicového pole a taky skrze kopřivy a po pěšinkách, kde jsem kvůli větvím musela být v předklonu, ale zároveň jsem přeskakovala šlahouny maliní a ostružiní. Několikrát jsem si na chvíli sedla, protože mi bylo z vedra slabo, a v Klánovicích jsem to na nádraží zabalila. Škoda, ta cesta dál by byla asi mnohem hezčí než ta, kterou jsem běžela, ale ve chvíli, kdy jsem sedla do vlaku, začalo hrozně pršet, takže asi dobrý. Navíc jsem se na nádraží potkala s Ladou a do Prahy jsme jely společně a to bylo moc fajn, poslechla jsem si o závodech, kam se chystá, a trochu jsem si tím zase prohloubila svůj obdiv k ní. Nakonec ostudné údaje - vzdálenost 22,58 km, čas 3 hod 3 min 12 sec, tempo 8:07 min/km a stoupání 349 metrů.
úterý 15. 7. 2014: Modřanská rokle a Kamýk (6 km)
25 °C a už ne nesnesitelné vedro se závany chladnějšího nočního vzduchu, šero a tma
Vyzkouším si běžet s kadencí 180 a taky si vyzkouším to pouzdro na mobil na ruku, joj, to jsou ale skvělé nápady! Kadence: když neumřu na infarkt z běhu do kopce, klepne mě zaručeně z toho metronomu. Pouzdro na mobil: anebo se zabiju sama, jak moc mě to pouzdro štve - nedrží, povoluje se, s mobilem manipulovat nejde, uá! Naranana naranana naranana naranana. Já totiž i když poslouchám ten metronom, tak se nesesynchronizuju, musím si do toho předříkávat naranana a nohama dupat do rytmu. Je to docela fuška usoustředit. A navíc jak se na mě dívají ti mladí lidé, pokuřující na lavičkách. Úplně nejvtipnější byl totiž začátek, kdy mi ta kadence vůbec nešla, ale kdy ještě nebyla tma a já probíhala sídlištěm, takže kolem byla spousta lidí. Hlavně se nepřerazit! Ale ne, nakonec to šlo, čekala jsem, že to bude méně přirozené, takhle jsem to prostě jenom musela hlídat, ale běžet jsem tak dokázala celou dobu (teda kromě šplhání po skále). Obecně mi to přijde jako zajímavý pokus a budu to zkoušet dál, felrnr mě docela přesvědčil. Jo a běželo se mi dneska moc příjemně a ani jedno zvíře. Vzdálenost 6,61 km, čas 40 min 18 sec, tempo 6:06 min/km, nastoupáno 127 metrů.
středa 16. 7. 2014: Kamýk a Modřanská rokle (7 km)
25 °C a těsně před setměním, teplo, sucho, bezvětří
Obměna: naný naný nana nana a ke konci už jenom naný nana nana nana. Ještě mi z toho nehráblo, ale už je to na hraně. Mimochodem, kdo znáte The Mysterious Ticking Noise? Fakt jsem se snažila, ale na ten rytmus to nenavléknu. Tjádydádydá. Taky moje naprostá neschopnost udržet rytmus, pokud si jej nepředříkávám nahlas, dobře vysvětluje, proč mi to tak moc nešlo v tanečních a proč se nejsem schopná naučit hrát na kytaru. A je úplně hrozný, jak na konci té dvouapůlminutové smyčky, kterou poslouchám, chybí jedno tiknutí, takže se mi vždycky popletou nohy. Když se oprostím od tikání, tak musím přiznat, že je to vlastně docela fajn. Mám velké problémy, když se mění stoupání/klesání/rovina, ale to půjde. Překvapilo mě, že nejhorší jsou pro mě asfaltové seběhy, protože jsem zvyklá hodně prodlužovat krok, jenže to správně neukadencuju. Naopak kopce nahoru se mi takhle běhají mnohem lépe, jenom ještě udýchat to naný naný nana nana. (Uá!) Taky mě dneska lehce pobolíval levý nárt, což je pokrok oproti včerejšímu pobolívání kotníků. A přijde mi, že se zvýšenou kadencí, a tudíž se zkráceným krokem víc došlapuju na patu? Jinak asi docela fajn. Vzdálenost 6,94 km, čas 40 min 7 sec, tempo 5:47 min/km, nastoupáno 116 metrů. Dneska bez kliků, juchů! (Ono mi jich stejně po víkendu pořád ještě hodně zbývá. Klik-klik. Tjádydádydá! Klik-klak. Prásk!)
čtvrtek 17. 7. 2014: ze Stodůlek na Černého koně (8 km)
25 °C při soumraku, v lese na čelovku, vedro a dusno
Dělám pokroky - už si vystačím s jednoduchým nananana. Furt mi to teda sklouzává do čtyřčtvrťového taktu, ale už se s tím dá pracovat. Předpokládám, že v Bohnicích budu mít dost času to vypilovat, sice si s tím metronomem ještě nepovídám, ale na rozhovor s batoletem "eithné, já budu běžet!" - "tak běž, jsem ti v patách!" - "eithné, já běžím!" - "ale se špatnou kadencí!" se kolembyvší maminky tvářily zvláštně. Nebo to bylo tím kamenováním kachen? Vzdálenost 8,05 km, čas 48 min 39 sec, tempo 6:03 min/km, nastoupáno 125 metrů. V seběhu mi povolil jeden kotník, to mám ale radost. Jinak to bylo moc fajn, do výběhu Barrandova mi metronom hodně pomohl - a dohnala jsem v něm jinou běžkyni, původně vzdálenou přes sto metrů, takže veliká radost.
sobota 19. 7. 2014: z Modřan na Stodůlky (9 km)
25 °C a sluníčko a naprosto nelidské vedro
Když jsem v parku dělala dnešních sedmdesát kliků, tak se na mě lidi dívali zvláštně. (Prvních dvacet jsem ale podváděla a dělala jsem je v mírném kopci, tak to na mě nepráskněte.) Tikání dneska byla jenom kulisa, snahu běžet se správnou kadencí jsem vzdala, ještě než jsem doběhla k pštrosům. Dál už jsem měla úplně jiné starosti - jako třeba neumřít z vedra, neumřít ze sluníčka, neumřít z jakéhokoliv dalšího důvodu... ježiš mně bylo vedro. Vybíhala jsem po osmé ráno a už to bylo moc pozdě, bohužel... asi se zase vrátím k běhům po západu slunce. Vzdálenost 9,21 km, čas 1 hod 4 min 28 sec, tempo 7:00 min/km a nastoupáno 234 metrů.
neděle 20. 7. 2014: Petrova strouha (11 km)
29 °C po západu slunce a za tmy
Přes den bylo kolem pětatřiceti stupňů, a tak jsem trpělivě počkala až do devíti, jestli teplota nespadne, aby se dalo běhat. Nespadla. Usoudila jsem, že nastal čas pro zbraň nejmocnější - moje nejlehčí a nejlépe odvětrané běžecké oblečení. Jeho problém je v tom, že je velmi minimalistické a převážně růžové... ale poběžím za tmy, tak se to snese. Taky jsem doma nechala sluchátka a lesní ticho jsem si úžasně užila. Protože jsem se rozhodla vyzkoušet novou trasu, kterou mi doporučil minulý měsíc Olaf v komentářích, vzala jsem i lepší čelovku, protože světla bude potřeba hodně, abych nebloudila. No a ten běh byl úžasný. Když jsem odbočovala z Modřanské rokle do srázu na Cholupický vrch, akorát jel proti cyklista, tak jsem nezpomalila, abych vypadala drsně, a s údivem jsem zjistila, že se mi i do kopce běží dobře. Před Petrovou strouhou jsem se v lese ještě trochu motala, protože už jsem šipky dlouho neběžela a teď jsem šla z druhé strany a po tmě, ale pak dolů podél potoka do Komořan to bylo naprosto úchvatně báječné. Vědět, že mám takový nádherný trail tak blízko domu, neběhám nikde jinde! Kořeny a přeskoky potoka v mírném klesání, úzká hliněná cestička, trnité šlahouny a kopřivy spíše jen zřídkavé... vážně super. Uprostřed lesa jsem potkala v protisměru chodce v běžeckém a bez světla, to jsem málem dostala infarkt, protože jsem koukala pod nohy a všimla si ho až na poslední chvíli. Nedívala jsem se předem na mapu, takže Komořany jsem proběhla ne úplně nejlíp, ale k řece jsem se dostala. A protože mi to pořád krásně běželo, doběhla jsem až domů, ačkoliv ten závěrečný kopec po chodníku se mi málokdy chce. Jé, to se mi to dneska líbilo! Vysloveně užívací záležitost. Vzdálenost 11,06 km, čas 1 hod 7 min 23 sec. tempo 6:06 min/km a nastoupala jsem 167 metrů.
pondělí 21. 7. 2014: Kamýk a Modřanská rokle (6 km)
19 °C a přívalový déšť, bouřka, tma
Je v platnosti předpovědní výstražná informace na jevy: Velmi silné bouřky, Povodňová bdělost, Vydatný déšť. Jenže když já na volejbalu předtím tak hrozně válela a pak jsem se opila Ferdinandem třináctkou a zkrátka jsem plna euforie vyběhla počasí navzdory. (Máma vznesla námitku, že ji jako dítě učili, že se při bouřce nemá utíkat, jenže když jsem byla dítě já, zapsali mě rodiče do oddílu k Srpošovi. A běhání při bouřce tam bylo to nejmenší zlo, které se tam dělo.) Moje první zjištění venku bylo, že prší natolik hustě, že čelovkou neprosvítím na cestu - a to jsem si prozřetelně vzala tu lepší (protože je voděodolná). Druhé zjištění bylo, že ačkoliv jsem šla na starou trasu, protože u té včerejší jsem se bála rozvodněného potoka, jehož korytem se běží, moc mi to nepomohlo, protože tady se rozvodnily pěšinky. V Hrobech už jsem se nevyhýbala ani loužím, ani kopřivám, které se ztěžklé vodou nakláněly do cesty, a taky už jsem moc neklela, když jsem rameny prorážela vysokou mokrou trávu, která se na mě lepila, ale když jsem se ohlédla po obzvlášť vydatném blesku a spatřila, že je věž hydrometeorologického ústavu za mnou místo přede mnou, trochu jsem si zanadávala. Ta skála, co se po ní bojím i za sucha, mi tentokrát tolik nevadila, protože pršelo tak hustě, že jsem neviděla ani kam šlapu, ani sráz pode mnou. V Modřanské rokli jsem potkala dva cyklisty (v deset večer a při přívalových deštích za bouřky.) Pak mě začal dost citelně tahat sval na pravém stehně, takže jsem do kopce domů vyjela autobusem, a nepovedlo se mi rozřešit otázku, jestli na mě ten kluk na zastávce tak koukal, protože mi deštěm zprůhlednělo tričko, nebo protože jsem na zastávce dělala dnešních sedmadvacet kliků. Vzdálenost 6,56 km, čas 41 min 14 sec, tempo 6:17 min/km a nastoupáno 104 metrů.
středa 23. 7. 2014: ze Stodůlek na Černého koně (8 km)
19 °C po západu slunce, mírný vítr a příjemně vlaho
Můj den v kostce: po více než pěti letech jsem ráno dala výpověď z pozice redaktorky, dopoledne v pozici kancelářského poskoka jsem zjistila, že Ukrajinci neumí abecedu, odpoledne v roli chůvy jsem kamenovala kachny a v devět večer jsem konečně nepracovně vyběhla do širých lánů (domů). A ačkoliv mi dopoledne bylo na omdlení, každé malé dítě ví, že Sargo je královna, Garíšek je Blesk McQueen a teta Eithné je drsňák, a tak jsem běžela moc krásně. Nebo to bylo tím, že jsem po dlouhé době běžela zase s hudbou? Cestou jsem zpomalila, jenom když mi volal Alfík, ale to jsem mu odpustila, protože na další den dohodl beach volejbal, což je nejlepší sport na světě. Když mi volal Martin, tak jsem nezpomalila, protože jsem si toho nevšimla, ale na běhání na další den jsme se později dohodli i tak, protože se to časově zvládne po beachi a protože jsem drsňák. Vzdálenost 8,18 km, čas 48 min 13 sec, tempo 5:54 min/km a nastoupáno 122 metrů. Na zastávce jsem si dodělala veškeré dlužné kliky, protože tam nebyl nikdo, kdo by se na mě divně díval. A protože jsem drsňák. Jo, dneska to bylo fajn. (Fotka znázorňuje, že kamenuju nejenom kachny, ale i slípky zelenonohé. Přímo při běhu jsem tentokrát nebyla ochotná kvůli focení zpomalovat. Ačkoliv jsem drsňák.)
čtvrtek 25. 7. 2014: Prokopák s překvapením (12 km)
18 °C a zataženo kolem západu slunce
Že prý skvělá trasa. Ještě je potřeba se zamyslet, jak tam dostat víc kopců, ale to překvapení na začátku! Nedošlo mi to, dokud jsem nestála u zídky, která mě dělila od tubusu metra mezi zastávkami Hůrka a Lužiny a Martin se na mě nesmál z druhé strany. Jé! Vždyť pod tím tubusem jsem v jednom kuse s dětmi! Vůbec mě nenapadlo, že se dá nahoře běžet! (Samozřejmě s přelézáním obou zídek jsme měli tempo na prvním kilometru 9:01 min/km.) Pak už jsme běželi do Prokopáku a po všech kopcích, které okolo Stodůlek jsou, a bylo to moc prima. Po beach volejbalu jsem byla unavená jenom decentně a i ty počáteční výběhy mi docela šly a můj oblíbený seběh od Jášovy bývalé školky byl parádní! A vůbec to bylo prima, mám tam proběhanou jenom tu asfaltku, po které běhám do Modřan, a krátký okruh z doby, kdy jsem bydlela ve zcela neběžeckých Vršovicích, a ty lesy a kopce a výhledy jsou tam skvělé. A v hospodě tam točí obskurní pivo a do posledního metra jsem ještě nějakou malou rezervu měla, a i kdyby ne, vždycky bych mohla odtamtud domů doběhnout. Parádní to bylo! Vzdálenost 12,63 km, čas 1 hod 23 min 45 sec, tempo 6:38 min/km a nastoupáno 327 metrů.
pátek 25. 7. 2014: Kamýk a Modřanská rokle (6 km)
25 °C a zataženo, slabý chladný vítr, před západem slunce
Předchozí den mě zničil a nic nepomohly adrenalinové šoky, jako že vlastně ještě nemám svatební dar pro bráchu na další den, že nemám dárek pro Zdenu na tenhle den, že jsem se spálila o kopírku, protože se mi v ní třikrát zasekly papíry, že jsem rozbila skartovačku... ležela jsem v posteli, v půl osmé večer půjdu běhat, jenom na chvilku zavřu oči, všechno mě bolí, ale v půl osmé půjdu běhat... naštěstí jsem si nechala mobil na stole, a tak když mi začal zvonit pravidelný budík v osm, musela jsem se z postele zvednout. A šla jsem běhat. Svaly mě bolely a pálily, tělo stávkovalo, pot tekl do očí, přeběhla jsem pohodlnější cestičku u Hrobů, takže jsem se proplétala džunglí a ve vaně pak tahala pinzetou z nohy malinové trny... no jako paráda. Jenže jsem akorát rozečetla Kiliana Jorneta (Run or Die) a tak mě ta knížka a Kilianův postoj štvaly, že jsem běžela už jenom proto, abych ho naštvala. V tu chvíli to dávalo smysl. No a pak kolem mě prosvištěl v protisměru hrozně rychlý běžec a přátelsky se usmál a mávl. Co běží? Intervaly? Nemůže být tak rychlý! Pak jsem před sebou zmerčila dva a rozhodla jsem se, že je předběhnu. Moc mi to nešlo, jenže najednou za mnou dupot a rychlý běžec kolem mě prosvištěl v mém směru. Tak asi může být tak rychlý... Ty jo, ten má vzornou kadenci! To musím zkusit! Pověsila jsem se na chvíli za něj, a ačkoliv on běžel rychleji, dopady nohou jsem sladila, dokud byl nadohled, ty dva pomalé přede mnou jsem trhla v malé chvilce a najednou jsem byla na konci Modřanské rokle. Tempo jsem zachránila tímhle koncem, to bylo hodně dobré. Co na tom, že jsem pak z autobusu domů odkulhala... Vzdálenost 6,23 km, čas 36 min 59 sec, tempo 5:56 min/km a nastoupáno 119 metrů.
neděle 27. 7. 2014: Petrova strouha (9 km)
24 °C a tma, vlhko ve vzduchu a suchá zem
Já se ráda chlubím, to už všichni víte, a Petrova strouha mě nadchla, a tak jsem na ni dneska vytáhla Martina. Vybíhali jsme až v půl jedenácté večer, ale stejně bylo vedro k padnutí. Tma nevadila, za světla jsem to tam koneckonců ještě neviděla a za tmy je to tak boží! Minule mi to celé přišlo delší, asi že jsem tam byla poprvé a navíc sama, a i to kličkování Komořany teď bylo mnohem víc v pohodě. Martin měl auto u začátku Modřanské rokle, a tak jsme se tam od biografu promotávali skrze hřbitov, to bylo moc pěkné. Obecně jsem dneska byla spokojená, protože jsem se od sobotního poledne nepřestala přejídat (nejdřív na bráchově svatbě a pak výslužky), takže proběhnutí před spaním hodně bodlo. Vzdálenost 9,60 km, čas 58 min 36 sec, tempo 6:06 min/km a nastoupáno 161 metrů.
úterý 29. 7. 2014: Petrova strouha (8 km)
22 °C a zataženo, po dešti, před setměním
Petrova strouha s Ondrou. Přišlo mi jako báječný nápad jít v poledne plavat, a když to docela šlo, přišlo mi jako báječný nápad odplavat toho co nejvíc kraulem... a když jsme se s Ondrou rozeběhli, zjistila jsem, že se mi nohy nějak lepí k zemi. No sakra. To zas bude ostuda. Takže jsme sbíhali sídlištěm k Modřanské rokli, Ondra celou dobu půl až jeden krok přede mnou, já se ztuhlými svaly, a snažila jsem se vyřešit, jestli běžíme tak rychle, že s tím mám problémy, nebo jestli jsem po plavání fakt taková troska. Výsledné tempo prvního kilometru bylo 4:37 min/km, takže nakonec asi první případ. No ale když přišlo stoupání z rokle, byla jsem hin, a tak jsem to až na Cholupický vrch jenom vyšla. To zas bude kliků... V lese jsme to konečně rozeběhli, bylo ještě světlo (čelovky jsme nakonec vůbec nepoužili) a Ondra vykládal svoje čerstvé zážitky z Norska, takže to rychle utíkalo. Konečně se mi povedlo trefit správnou cestu, abychom se neproplétali sídlištěm v Komořanech, a doběhli jsme jenom na konec cyklostezky, kde jsme zapluli na tři řezané do hospody. S velkým podivem jsem zjistila, že výsledné tempo bylo 6:01, takže jsem si kliky odklikovala, ještě než jsem se opila... a dobrý to bylo! Vzdálenost 8,84 km, čas 53 min 12 sec, tempo 6:01 min/km a nastoupáno 127 metrů.
čtvrtek 31. 7. 2014: půlmaraton po Prokopáku (21 km)
20 °C a zataženo, kolem západu slunce, příjemně
Žebřík! Přívoz! Skála! Slackrail! Tubus metra! Hospoda! Martin se právě povýšil na hlavního tvůrce běhacích tras, protože to, co vymýšlí, je naprosto boží. Samozřejmě když pominu, že trasa vedla po úplně všech kopcích, co v Prokopáku jsou, a po některých dvakrát. Bylo to výborné běhání, protože Martin je lepší běžec než já, a aby byla zábava, šel s námi běhat ještě Olda, který je lepší než Martin. Chlapcům patří veliký dík, že si hlídali, aby mi moc neutíkali - a mně to tak naprosto vyhovovalo, povlávat si dvacet metrů za nimi, poslouchat, o čem se živě baví, a udržovat tempo. Trasa zahrnovala několik výběhů, které jsem nezvládla, a dva moc krásné seběhy, které jsem si hodně užila. Při těch výbězích mě bavil Olda, který aby nemusel čekat, si kopce vyběhl, seběhl a znovu vyběhl. (Takže jsem nebyla pořád poslední!) Po doběhu jsem už trochu cítila svaly na nohou. Vzdálenost 21,87 km, čas 2 hod 32 min 48 sec, tempo 6:59 min/km a nastoupáno 609 metrů. (Nutno dodat, že jsem nechala běžet RunKeeper i na přívozu, aby to bylo v mapičce hezký, to totiž my reakreační běžci smíme. Kdybych vyškrtla přívozové tempo 8:11 min/km, měli bychom konečné tempo trochu nižší. A půlmaraton by to pořád byl.)
