Běžecký deníček: únor 2014

Běžecká lama trénující na maraton, díl třetí.

Cíl:
- nezničit se na Brtnických ledopádech, abych byla schopná běhat i v týdnu po nich
- vytrvat

Výsledek:
- nezničila jsem se a vytrvala jsem!
- naběháno mám málo, hrozný binec mi v tom udělaly dva víkendy pryč (pochod a sněžnice)
- postupně prodlužuju běhané vzdálenosti, ale zatím jen v terénu

Předsevzetí na březen:
- tempo! tempo! tempo! vážně s tím musím něco udělat...
- koupit si boty na silnici a začít víc běhat po asfaltu, ať si zvykám
- poslední slušná možnost si zkusit uběhnout něco delšího

A takové to v únoru bylo

31. 1. - 2. 2. 2014: Brtnické ledopády
107 km za 28 hodin a 48 minut

Doufala jsem, že když je to tak krátká trať, dojdu fyzicky v pohodě, ale to jsem netušila, že se přidám k tahounům, kteří mě nenechají zpomalit ani do kopců, takže jsem nakonec šla dost na krev. Během první noci po závodu jsem ale přetrpěla všechny křeče a zůstaly mi jen nateklé a otlačené nohy, jinak jsem byla bez následků. Tréninkový plán (nebo něco na ten způsob) zůstal nenarušen.

středa 5. 2. 2014: Kamýk
3 km, 5 °C a bezvětří pod mrakem

V pondělí po pochodu jsem byla na volejbale, a až na otlačený palec, který v teniskách pobolíval, jsem byla úplně v pořádku. Jenže jsem byla líná a měla jsem za sebou 107 kilometrů, což mi stačilo jako argument, abych nešla v pondělí ani v úterý běhat. Pak už mi to začalo být trochu hloupý, tak jsem se ve středu vydala aspoň vyklusat, přičemž jsem zjistila, že vlastně ty unavené svaly jsem si nevymyslela, že se mi vážně neběží nejlíp. Jak dlouho by se mělo po takovém pochodu regenerovat? A jak se vlastně taková regenerace dělá? Hmm...

čtvrtek 6. 2. 2014: z Modřan přes Most inteligence na Stodůlky
10 km, 2 °C a bezvětří ještě bez sluníčka

To vám byla krása... Teda ne během samotným, svaly byly ještě hodně unavené, ale vším tím kolem. Pštros čekal u plotu, a jak jsem běžela kolem, otáčel za mnou hlavu. Na Černém koni jsem dostala přednost z prava. Na mostě těsně přede mnou projel dlouhý nákladní vlak. Jindy rozbahněná lesní a polní cesta byla příjemně umrzlá. Na Barrandově slečna vynechala potáhnutí z cigarety, aby mě neobtěžovala kouřem. Při náběhu do Prokopáku jsem potkala protiběžce s nejkrásnějším úsměvem. A ještě jsem doběhla oproti všem očekáváním hrozně brzo.

Jů!

pátek 7. 2. 2014: po šipkách za Šancemi
15 km, 8 °C a střídavě vykukující sluníčko

Víte, jak se říká, že babám do rukou technické věci nepatří a jak z toho feministky šílejí? No, já jsem zářným příkladem toho, že je to pravda. Ve středu jsem si totiž vzala GPSku na trať bez baterek. Ve čtvrtek mi chcíply až po doběhu, ale zato ten GPX záznam nejsem schopná nahrát na ConnectGarmin. Dneska jsem ve dveřích domu zjistila, že s čerstvě nabitými baterkami se GPSka ani nezapne, a tak jsem se ještě vrátila pro jiné, které chcíply až čtyři kilometry před cílem, ovšem trasa se mi začala trackovat až na Zbraslavi. Jako... ach jo. A zrovna dneska mi přišlo, že běžím hodně pěkně. Až nahoru na Šance svítilo sluníčko, to mi bylo až vedro - vůbec si nedovedu představit, jak budu běhat v létě, jestli se v únoru pařím v tričku. V Modřanech jsem vyplašila žlunu. Výr se na Zbraslavi ještě pořád nepohnul. Hned na úvod stoupání na Šance jsem vypašila šedého srnce s docela velkými parůžky. Nad Čihadly jsem vyplašila dva obrovské zajíce, kteří když skákali přes příkop, tak oba skočili aspoň tři metry. Běželo se moc pěkně, i když v lese bylo hodně bahna, ale aspoň to nebylo monotónní. Při výstupu z Modřanské rokle jsem do toho krpálu nastoupila během, abych předběhla chlapíka s děckem, a málem jsem dostala infarkt, strašně ty kopce potřebuju potrénovat. Někde u Angelovky mě začalo hodně nepříjemně píchat v kotníku, ale to jsem rozcvičila, a doma mě výrazně rozbolelo koleno, ale to snad přejde. Jo, dneska fakt dobrý.

sobota 8. 2. 2014: Přes Hroby a Modřanskou rokli
8 km, 12 °C a sluníčko a neuvěřitelné teplo

Vzala jsem si tenké elasťáky a tričko s dlouhým rukávem, ale bylo to na kraťasy a tílko a fakt nevím, proč jsem se místo květnového PIMu nepřihlásila na nějaký maraton v lednu... nebo na Antarktidě. V Modřanské rokli bylo zhruba o pět stupňů míň a stín, tam se běželo dobře. A měla jsem radost, konečně se mi povedlo trefit tu trasu, kam jsem před měsícem chtěla vzít Alfíka. Je tam mnohem víc stoupání, než jsem si myslela, ale jinak je moc krásná, byť z větší části asfaltová. No ale hlavně jako... osm kilometrů za 47 minut. To je 5:55 min/km! S kopcema a v bahně a místy po natátém náledí a se sto metrama stoupání! Ohoho!

neděle 9. 2. 2014: po šipkách za Šancemi
15 km, 6 °C a pod mrakem, bez větru

Běhání s Bětkou - potřebovala jsem se totiž pochlubit, jakou krásnou trasu tady mám. Podle GPSky byla vzdálenost 14,99 km, čas 1 h 41 min, tempo 6:46 min/km a získaná nadmořská výška 213 m. A normálně, poprvé jsem viděla, jak se výr pohnul! Je živej! A bylo to moc príma, na cyklostezce podél Vltavy mi ještě přišlo, že si udělám hroznou ostudu, protože zase budu zdržovat, ale už v krpálu na Šance jsem se začínala cítit poměrně jistě (taky ho poctivě trénuju, žejo) a potom na šipkách, nebojím se to říct, jsem běžela trochu líp než Bětka. Což bylo poprvé a nejspíš i naposled, tak co bych se nepochlubila. Jako jo, měla čerstvě bourané koleno, které ji bolelo, ale na to se historie neptá, žejo. Prostě jsem machr, žejo. Juch juch. (Žejo?) A bylo to hrozně příjemné, mluvení jsem udýchala úplně v pohodě, to mě těšilo. Jednou jsem se tam málem rozmázla v obzvlášť veliké blátivé louži, ale to mě naštěstí zastavil strom, au, a neviděly jsme jediné divoké zvíře. Inspirovaná běháním z předchozího dne, zakončila jsem výběh Modřanskou roklí, je to o moc lepší než průběh sídlištěm, byť se tím přijde o jeden echt tréninkový kopec. Dobré to bylo!

úterý 11. 2. 2014: ze Stodůlek přes Most inteligence do Modřan
10 km, 6 °C, bezvětří a čistý vzduch po dešti

A titul nejpomalejšího běžce vyhrává... 9,31 km, 1 hod 0 min, tempo 6:31 min/km, získaných výškových metrů 156. To vám byl ale zajímavej běh... například zezačátku mi přišlo, že běžím nějak hrozně nekoordinovaně, jako by tělo zapomnělo, jak na to. Což ale na druhou stranu zajímavě koresponduje s mým výkonem na volejbalu o večer dříve, ale tam zas musím přiznat kredit zbytku týmu, který mě v tom nenechal a byl na tom úplně stejně. Náběh z Prokopáku do Klukovic jsem vyšla pomalu a při běhu do zbytku kopce na Barrandov jsem málem zdechla. Nohy z olova mě až domů nepustily, a když jsem večer na plavání měla tendenci se topit při druhém bazénu, měla jsem chuť se začít věnovat namísto sportu třeba ručním pracem. Nakonec jsem uplavala kilometr, pak přehradili bazén pro pólo, tak jsem ještě několikrát přeplavala bazén napříč kraulem (a znovu se málem utopila) a šli jsme na dortík do přilehlé restaurace. Musím potupně přiznat, že při plavání Bětce ani Ondrovi vůbec nestačím, a jestli si někdy chci zkusit triatlon, (chci,) musím na tom ještě dost zapracovat...

středa 12. 2. 2014: po šipkách za Šancemi
15 km, od -1 °C do +5 °C a krásně, jinovatka a pevná zem

A titul nejrychlejšího běžce vyhrává... Ondra se vrátil na začátku února z Číny, kde se moc běhat nedalo, a v srpnu poběží UTMB (168 km, 9600 m převýšení), a protože já mám za domem kopce, zatímco on ne, pořád jsem prudila, kdy půjdeme běhat, a tak ráno přijel a šli jsme běhat. Cyklostezku podél Vltavy jsem přetrpěla, tam už jsem zvyklá, že běhám pomaleji než všichni ostatní, a těšila se, že třeba na zbytku dám Ondrovi co proto... Už při stoupání na Šance mi došlo, že asi ne. Dál na šipkách po rovině už to začalo být jasné. Jako on Ondra neběžel rychleji a nedával najevo, že by mohl nebo chtěl běžet rychleji, ale abychom si mohli povídat, přestože jsem po úzké stezce běžela já, běžel mimo stezku mně po boku a vůbec nevypadal, že by mu to vadilo. Uff... Můj mozek to vyhodnocoval, jako že mě chce předběhnout, a podvědomě zrychloval, takže už před Petrovou strouhou jsem toho začínala mít dost, ale je fakt, že dneska tempo fakt dobrý, akorát na Sofijském náměstí jsem už prostě odpadla a zbytek došla. Dneska teda 14,47 km, 1 hod 31 min, tempo 6:19 min/km, stoupání 220 metrů - suverénně nejlepší, co jsem přes Šance kdy zaběhla.

čtvrtek 13. 2. 2014: přes Hroby a Modřanskou rokli
8 km, 6 °C a sluníčko

Plány byly jiné, mnohem velkolepější - že bych si jako ta kolečka přes Šance obkroužila dvě, abych měla zas nějaký významnější počet kilometrů, když budu další tři dny na sněžnicích, ale bolavý nárt mi přišel jako dobrý argument, proč od toho upustit, a tak jsem se proběhla jenom krátkou trasou přes Hroby a Modřanskou rokli. Nárt byl cítit chvíli na začátku a pak už moc ne, tak snad se přes víkend spraví. Běželo se dobře, svaly byly po včerejšku ještě trochu cítit, takže jsem je nepřepínala, ale výklus to byl příjemný. 7,59 km, 47 min, 6:18 min/km, získaná výška 91 metrů.

úterý 18. 2. 2014: z Modřan na Stodůlky přes Most inteligence
10 km, -2 °C a teplo, příjemně zmrzlý povrch

V pondělí po sněžnicích nebylo kdy běhat, pokud jsem nechtěla spát méně než pět hodin nebo vynechat volejbal, a to jsem nechtěla. Tak alespoň úterní výběh na Stodůlky... Jako čekala jsem, že mi to po těch čtyřech dnech bez běhání půjde líp. O dost. Safra. Navíc mi zas netrackovala GPSka a nárt bolel. Původně jsem měla v plánu běžet i cestou zpátky do Modřan, ale lenost byla silnější, což mi osud dal jasně najevo, co si o tom myslí, a jak jsem o tom pak v MHD dumala, tak příště přece jen asi radši dalších deset kilometrů než likvidovat batolecí šavli z postele.

středa 19. 2. 2014: Šancemi po šipkách tam a zase zpátky
25 km, 9 °C a čím dál větší tma, příjemně vlhký vzduch a pevná zem pod nohama

Všechno špatně a ještě špatněji, nálada na nule, výběh příliš pozdní, než aby se dala zrealizovat dvě kolečka Šancemi ještě za světla a chuť běhat stejně nebyla, abych si kvůli tomu brala třeba čelovku. Ale týdenní kvóty jsou týdenní kvóty, takže jsem se někdy před půl čtvrtou vykopala ven, zamračená a s muzikou v uších, a myslela jsem na všechno jiné, než je běh, a chtěla to mít už za sebou, a najednou jsem byla na Cholupickém vrchu a vůbec jsem si nepřišla unaveně a přišlo mi škoda se už vracet domů. Jenže jsem neměla světlo a slunce akorát zapadalo, takže jsem si druhé kolečko v lese nemohla dovolit jindy než v ten okamžik, a tak jsem se obrátila a běžela po svých stopách zpátky, což nepostrádalo jistý dobrodružný nádech, protože z téhle strany šipky na stromech nejsou. Ale zvládla jsem to bez větších zaváhání, zjistila jsem, že lesem zpátky to takřka není do kopce, a nezabila jsem se ani při závěrečném sestupu, kde jsem nezpomalila ani v tom nejstrmějším svahu pokrytém sypkou hlínou. Vyšlo mi to akorát - tma padla až na stezce kolem Vltavy, vlastně až ve chvíli, kdy jsem z hliněné cesty u řeky vběhla na asfaltovou cyklostezku. Motat se sídlištěm jsem pak vůbec neměla chuť, ale autobus mi ujel před nosem a za těch osm minut, kdy měl jet další, jsem už byla jenom jednu zastávku od domu. Takže nakonec veliká radost, akorát mě štve GPSka, která se družicově chytila až po více než dvou kilometrech od domu a ještě špatně. Zaznamenala vzdálenost 22,45 km, čas 2 hod 33 min, tempo 6:51 min/km, získaná výška 315 m.

pátek 21. 2. 2014: z Výstaviště Holešovice podél řeky na Černého koně
11 km, 10 °C a teplo, mírný vítr, pod mrakem

Když mě Ajka přibližovala ve čtvrtek/pátek po půlnoci z deskohraní na Tróje blíž na jih, jely jsme kolem BoulderBaru a nějak na to přišla řeč a Ajka zmínila, že by někdy ráda zašla lézt a že je časově flexibilní, takže je jí jedno kdy. "Dneska?" "Tak jo." A tak jsme šly na boulder, dvě hodiny se tam ničily, a když už jsme nedokázaly sevřít dlaň v pěst, (tak Ajka ještě vylezla po laně bez přírazu až ke stropu a) skončily jsme, a protože bych ten den jinak už neměla na běhání světlo, domů jsem běžela. Koneckonců, kdybych po městě vůbec neběhala, nedokázala bych dostatečně docenit Modřany a Šance. To je fakt peklo, probíhat centrem - nejhorší je to kolem Karlova mostu, já tak nemám ráda lidi! Uá! Cyklostezka kolem Vltavy od Dvorců na jih byla už naštěstí příjemná a náladu mi definitivně zvedl čtyřletý chlapeček, kolem nějž a jeho tatínka jsem probíhala a který se rozeběhl se mnou a vrhal po mně štěněcí pohledy, co já jako na to. Tak jsem ho pochválila, že běží rychle, on mi sdělil, že jeho maminka má koloběžku, a pak už se vbíhalo na silnici, tak jsem nadhodila, že by radši měl počkat na tátu. Nakonec jsem doběhla jenom na Černého koně, vůbec se mi nechtělo do kopce, byla jsem dost zničená z lezení, a tak jsem dojela autobusem. Dneska vzdálenost 11,32 km, čas 1 hod 11 min, tempo 6:20 min/km a získaná výška 47 metrů.

sobota 22. 2. 2014: přes Šance do Točné, na koně, do Břežan a do Modřanské rokle
18 km, 9 °C a pod mrakem, bez větru, příjemně

Bětka jezdí na koni a já jí to hrozně závidím, a když jsem to párkrát nadhodila, sama mi nabídla, ať jdu někdy s ní, že mě sveze. A to já jako zase jo, takže jsme se v půl desáté sešly na Točné, já vyhřebelcovala koně, Bětka vykydala hnůj a šly jsme do lesa. Prý jsem talent, říkala. Já si to (se vší skromností) taky myslím. Mě to tak bavilo! A klus! Kobyla mi jednou přešla i do cvalu, s tím teda ještě asi počkám, ale bylo to hrozně příjemné. Bětka mě nechala jet skoro celou dobu, a když jsme koně vrátily do stáje, pozvala mě ještě domů na oběd na halušky. A to já jako zase jo. A pak presso a čokoláda, a kdyby odtamtud jel nějaký rozumný autobus, asi by mě už nic nedonutilo domů běžet, ale Bětka nakonec šla se mnou a pojaly jsme to explorativně, což bylo super a navíc jsme opravdu doběhly tam, kam jsme chtěly. Nakonec jsem se i docela rozběhla, i když to trvalo, ale zato doma jsem se skoro nemohla dotknout lýtek, jak byla unavená z běhu, a stehna strašně bolela při každém kroku, ale to byl tak báječný den! Vzdálenost 18,71 km, čas pohybu 2 hod 1 min, tempo 6:31 min/km, získaná výška 228 metrů... a dneska dva hroznýšovci duhoví, jedno hroší morče, rak poustevníček a teď honem nevím, jestli leguán, nebo gekon. U Bětky je líp než v ZOO :)

neděle 23. 2. 2014: Modřanská rokle
8 km, 10 °C a sluníčko, sucho

Fakt jsem si myslela, že to tempo bude lepší... Vzdálenost 7,58 km, čas 45 min 11 sec, tempo 5:58 min/km, získaná výška 84 m. Jsem teď docela dost zklamaná a začínám mít jasno v tom, jak strávím příští měsíc - tempo, tempo, tempo. Moc mě to nebaví, tak doufám, že to aspoň k něčemu bude...

úterý 25. 2. 2014: Šance po šipkách tam a zase zpátky
23 km, 6 °C a lezavo, vítr, vlhko, zima

V duchu myšlenky 'mám děsnou rýmu, musím toho uběhnout co nejvíc, než mi to sleze někam níž, i když je venku hnusně' a taky 'víc už nastydnout nemůžu' jsem se vydala na delší výběh Šancemi tam a zase zpátky. Běželo mi to hrozně a nevím, čím to je, asi všechno dohromady: pořád mě ještě bolí ty svaly z koně, do toho mám čerstvě rýmu a do toho mi začala menstruace. A když říkám všechno se vším, myslím to doslova - kvůli menstruaci konečně imunita vzdala boj se všemi nemocemi (po týdnu, co jsem byla nemocnými zcela obklopená) a rychleji se kvůli ní unavím, kvůli rýmě mě bolí svaly o dost víc a rychleji se unavím a kvůli větší únavě se mi zase ještě zhoršuje rýma. Mno. Takže vzdálenost: 22,87 km, čas 2 hod 40 min, tempo 7:01 min/km a získaná výška 297 m. První kilometr jsem hrozně mrzla, zahřát se mi trvalo déle než obvykle, a dál už jsem měla problém jenom s ledovýma ušima. Trochu výsměch byl, když se dva kilometry před koncem trasy protrhaly mraky a vylezlo sluníčko... Potkala jsem dvě srnky, stály mi v cestě a utekly, až když jsem od nich byla asi deset metů. V kleci u kuny skalní byla sýkorka. V lese u Petrovy strouhy bylo PKW a není mi jasné, kudy se tam dostalo, to přijelo po poli?

středa 26. 2. 2014: Šance a Hroby
17 km, 8 °C a lezavé vlhko, mírný vítr

Prevít rýma pořád neslezla na dutiny, takže jsem neměla omluvu, proč nejít běhat, i když jsem se cítila jak zbitý pes. Poučená ze včerejška jsem si navzdory hodnotám na teploměru vzala mikinu a čepici a nakonec se mi běželo docela dobře, a navíc jsem se namlsala novým koncem klasické trasy přes Šance, abych se vyhnula průběhu sídlištěm - že to jako vezmu Modřanskou roklí na druhou stranu a poběžím přes Hroby. Což se povedlo, navíc jsem si ověřila, že nemusím běhat kolem hydrometeorologické věže po chodníku, ale můžu to vzít úzkou pěšinkou přímo k přehradě v rokli, a obecně to bylo hodně příjemné. Vzdálenost 17,68 km, čas 2 hod 3 min, tempo 6:58 min/km, získaná výška 259 m. Jo a taky jsem viděla nějakýho ptáka, kterého jsem zpětně identifikovala jako datla černolícího s jistotou zhruba jedna z pěti, což dost vysvětluje, proč mi připadá tak hrozně neatraktivní jezdit pozorovat ptáky.

čtvrtek 27. 2. 2014: přes Hroby a Modřanskou rokli
7 km, 11 °C a sluníčko

Já nepotřebuju staré bolavé klouby, abych věděla, že se změní počasí. Já když se vzbudím po pár hodinách spánku, protože mě nesnesitelně bolí hlava, a nemůžu se ani hnout, aby to nebylo ještě horší, tak v tom mám jasno - mění se tlak. Takže bude hezky. To je fajn. A vůbec, kdo potřebuje spát. Neměla bych napsat děkovný dopis vynálezci Valetolu? Když jsem po poledni vybíhala, sluníčko opravdu svítilo. Taky jsem byla slabá jako moucha. Taky jsem potkala dítko, které jsem před ani ne třemi lety učila. V Hrobech jsem se rozhodla, že to není závod, a proč se vlastně honit za nějakým časem, když se sotva držím na nohou. Navíc jsem běžela ve starých teniskách - ze zvědavosti, jaké to bude - a bylo to hrozné, ty se zase urychleně vrátí do skříně. Takže vzdálenost 6,88 km, čas 45 min, tempo 6:41 min/km a získaná výška 87 m.

pátek 28. 2. 2014: Stromovka a podél řeky
13 km, 5 °C a bezvětří, tma, asfalt

Thursday Evening Running Club - to je totiž úplně nádhernej název. To totiž bylo tak, že se o jejich pravidelném pátečním běhání Martin zmínil, když jsme se onehdy viděli, a že ať někdy přijdu. Což jako kde jsem na výsledkových listinách dálkových pochodů já a kde je on, žejo, vždyť bych jim nestačila! Ale že prý běhají na pohodu a nějak to hlodalo, tak jsem nahlodala i Bětku, a tak jsme teda přišly. A bylo to hrozně fajn, velká banda lidí, které si samozřejmě nemám šanci zapamatovat, a tam ze Stromovky na sever a podél řeky to vůbec neznám, navíc bylo příjemné, jak byla tma, a vůbec se mi to líbilo. A byla i pauza na rozvičku! Běželo se teda rychlejc, než normálně běhávám, ale nepřišlo mi to jako problém... Takže vzdálenost 12,96 km, čas 1 hod 11 min, tempo 5:32 min/km a 54 výškových metrů. Jo, trošku rychlejc... dobrý! Schválně, jestli to bude stejně v pohodě, až poběžím sama, udržet tohle tempo. Každopádně teda moc pěkný zakončení měsíce.

(Závěrem prosba - Jestli má laskavý čtenář potuchy o tom, na základě čeho se vybírají silniční běžecké boty, nechť se nežinýruje poradit. Mě nenapadá nic kromě vyhovujícího střihu a váhy.)