Tréninkový deník: červen 2015

Sportování podevatenácté.

Po dlouhé, dlouhé době měsíc, kdy jsem skoro nebyla nemocná. Taky jsem pro to dělala, co jsem mohla - nepřepínala jsem se, skoro jsem neběhala a obecně jsem (skoro) nesportovala, když mi nebylo dobře, i když to třeba byla jen rýmička s teplotkou. Tělo to rozhodně ocenilo, co se tak dá podle Krakonošovy stovky soudit. Leč měla jsem tenhle měsíc i jeden hluboký pád, a to nedokončený Brněnské vokruch vokolo Štatlu, kde mě zcela zlikvidovalo nadměrné vedro.

Jinak jsem hodně hrála beach, trochu chodila a jenom velmi málo běhala a jezdila na kole.

To protože jsem se rozhodla, že jsem bábovka a fyzická troska a že bych s tím měla něco udělat a začala jsem cvičit Insanity. Bude to na Darwinovu cenu, až zhynu doma před videem, protože jsem se snažila držet krok s předcvičujícími - ale je tak úžasné sledovat, že opravdu dělám pokroky! Je to ze všeho nejvíc kardio, což je přesně to, co potřebuju (kopce, jupí!), a hodně se tam posilují stehna (seběhy, jupí!) a horní polovina těla. A když je lekce cardio recovery, tak se to zaměřuje na hluboké svaly, takže tam hynu ještě víc než obvykle.

Je to náročné. Zjistila jsem, že se to jen těžko kombinuje s dalšími aktivitami, a rozhodla se, že ty dva měsíce, než to docvičím, to pro mě bude priorita. To znamená, že pokud ráno vstanu tak brzo, abych cvičila před prací (ono to má 40 minut), tak dobře, večer si můžu dělat, co chci; ale pokud ne, tak i kdybych stokrát chtěla jít běhat, tak Insanity bude na řadě první a teprve potom si můžu jít po svém. Když jsem to jednou zkusila naopak, byla jsem totiž u cvičení úplně marná.

No. Takové to tedy v červnu bylo. Na závěr vás čeká veselá historka o tom, jak se dá zabloudit doslova před barákem.

Vstup zakázán - biologické riziko!

1. 6. 2015: volejbal (1,5 hodiny)
já, Alfík, Štindli, Péťa J., Ebřík a Ajka; Erika, Standa, Kuba, Happy, Irča, Viktor

Alfík řekl, ať si s Erikou vybereme týmy. A tak jsme si je vybraly a bylo to vcelku vyrovnané, si myslím. Nebo jsme minimálně neprohráli úplně všechny sety. A jak jsem si užívala svoji roli kapitánky! Týme, ke mně, chci vám něco říct! Vykrývejte náměstí; při příjmu stůjte takhle; křičte si... jsme nejlepšííí!! :) Mě to rozhodně moc bavilo, hrát ve dvanácti lidech je vždycky naprostá pecka (a nechápu, jak se nám povedlo sejít; další týden byli přihlášení čtyři lidi, než se to zrušilo). Uf uf, krásná práce.

úterý 2. 6. 2015: beach (2 hodiny)
já a Kuba, Erika a Standa

Páni, to bylo něco! Kuba je nejlepší, to víme, žejo. Takže už jsme zdatně konkurovali, i když jsme vyhráli méně než polovinu setů, ale proti Erice a Standovi, kteří se na beachi sehrávají už přes půl roku? To je přece nádherné.

Já ze sebe měla špatný pocit, že mi to nejde, a Kuba hodně hecoval, že zlepšíme příjmy, zlepšíme náhry, nebudeme se honit, přijímej líp, nesmíme se honit!, hrajeme na jistotu, nekazíme snadný míče... byla jsem z toho pak už pěkně vystresovaná a kazila jsem toho víc a víc. (Ale to asi bylo i únavou, dvě hodiny hry je prostě moc.) Ale Erika mi v šatně říkala, že mi to dneska šlo skvěle, že je dobře vidět, o kolik lépe hraju, když hraju s někým lepším. A mě to rozhodně s někým lepším baví úplně nejvíc moc... teď jen doufat, že půjde Kuba ještě někdy a že ze mě nebyl moc otrávený. Já se tolik chci zlepšovat!

čtvrtek 4. 6. 2015: beach (2 hodiny)
já a Happy, Erika a Standa, Anička a Tomáš od Standy

A tohle byl naopak naprostý propadák. Měli jsme hrát první hodinu jenom ve čtyřech s Erikou a Standou a pak se k nám na další dvě hodiny měli přidat Standovi studenti, kteří hrají juniorskou ligu. Jenže... Happymu to hrozně nešlo. Standardně jsme spolu za set uhráli třeba pět bodů a já si na balón sáhla jenom ve chvílích, kdy jsem podávala, protože se ani nesnažil hrát na tři. Jediné dva sety, které jsem si užila, byly ty, kdy jsem si vydyndala, že se prohodíme a já budu hrát se Standou - to jsme naopak hrozně vyklepli Eriku s Happym a bylo pěkné vidět, že v tom nejsem sama, protože Erika tam už ke konci jen rezignovaně stála a vůbec se nesnažila. Ono to nemělo cenu. No... a po dvou hodinách jsem prostě utekla, protože mě to tam akorát štvalo a jediné, co mě bavilo, bylo koukat, jak hrají Erika se Standou proti těm studentům - takhle panečku vypadá beach!

pátek až sobota 5. - 6. 6. 2015: BVVŠ (101 km ze 117 km)

Reportáž ZDE. Pochod, který jsem z velké části protrpěla a který jsem nedokončila. Nakonec z toho bylo 101 km za 23 hodin. Člověka to tak nějak pěkně naučí pokoře, když nezvládne něco, o čem si dopředu myslí, že to bude zcela triviální... Zde mě zabilo vedro, nemohla jsem dýchat, měla jsem úpal a tak jinak mi obecně nebylo dobře. Zase je ale pravda, že od té doby už ho snáším mnohem lépe...

středa 10. 6. 2015: běh (3,26 km)
11 °C, slunko, bláto, mokro, příjemně

Probudila jsem se v půl šesté ráno a už se mi nechtělo spát... a já už tak dlouho chtěla jít běhat ještě před prací! Navíc bylo krásně, sluníčko už dávno nad obzorem, ale vzduch ještě chladný, cesty rozblácené a tráva mokrá - tohle tak miluju! Moje tělo ale bylo po BVVŠ ještě na mraky, takže jsem byla ráda, když jsem po svém tříkilometrovém kolečku mohla zabočit zpátky domů, měla jsem toho už dost, ale spolu s dlouhou horkou sprchou a vydatnou snídaní to byl nádherný start do nového dne.

čtvrtek 11. 6. 2015: beachvolejbal (1 hod)
já a Pavel, Erika a Standa

Jé! Jé a jé a jé! Mě to tak bavilo! Celý den jsem byla pěkně urvaná a v práci jsem usínala a jet ještě na beach se mi po fiasku z minulého týdne ani moc nechtělo, navíc jsem ještě sháněla dost komplikovaně spoluhráče, ale hra byla naprosto fantastická. První dva sety byly velice vyrovnané, pak už nám to šlo míň (já měla hodně pomalé postřehy, jak jsem byla nevyspalá a ještě pořád ne úplně v pořádku po BVVŠ), ale bavilo nás to všechny celou dobu. S Pavlem se mi hrálo skvěle, vlastně asi úplně nejlíp - a nebylo to o tom, že by hrál nějak zázračně dobře, myslím, že jsme si dost vyrovnaní, ale dokázali jsme se rychle sehrát a nad hrou přemýšlet, dokázala jsem celou dobu předvídat, co asi udělá, a reagovat na to... jako fakt super. Odcházela jsem nadšená.

pátek 12. 6. 2015: beachcamp (2 hodiny trénink a 1/2 hodiny hra)
sedm lidí, trenér Marcel

Páteční beachový camp. Jé jé, bavil mě! Navíc je Marcel snad ještě krásnější a sympatičtější než Tom, a to už je co říct! :) Trochu jsem se bála měnit trenéra, ale Marcel má naštěstí podobný přístup, který mi maximálně vyhovuje, takže jsem si to užila. Akorát mi to zase zoufale nešlo. Trochu jsem to sváděla na BVVŠ, že jsem ještě unavená, ale těžko říct, jestli to bylo tím. Ono bylo i vedro, pražilo slunko a byli jsme venku, ale často jsem se máčela pod kohoutkem, takže to mi zas tolik nevadilo. Trénink byl super, bavil mě moc. Hra potom už nebyla nic moc, nejdřív jsem byla ve slabší skupině, kde to nestálo vůbec za nic, a teprve poslední set, kdy jsem hrála (a vyhrála) se čtvrtečním Martinem proti cizímu Martinovi s... ééé... Ilči dospělou dcerou, která hraje šestkový volejbal závodně, byl skvělý. Jo, dobré to bylo!

sobota až neděle 13. - 14. 6. 2015: výlet z Kutné Hory na jih (42 km)
výlet s Honzou a Bárou

Povídání ZDE. Pohodový výlet s kamarádem a psem, kde nešlo o nic jiného než si užít víkend. Postupovalo se podle nálady pěknou přírodou Hornoposázavské pahorkatiny, měli jsme to s jednou ryze letní průtrží mračen, s koupáním a bouřkou, s vedrem a s občerstvením v několika hospodách. Pěkné to bylo.

Z víkendu jsem se vrátila nastydlá (hodně), a protože mě o víkendu čekala můj nejzávoditelnější dálkový pochod, vzala jsem to jako důvod zase neběhat. Jenže... já se sebou nejsem spokojená. Nic nedělám, moc jím, slábnu a přibírám, zhoršuje se mi forma, navíc ten nedokončený pochod kolem Brna... Jakožto pragmatik jsem se rozhodla místo fňukání situaci nějak řešit, a tak jsem se rozhodla konečně začít cvičit Insanity. Jsou to čtyřicetiminutové lekce, hodně tvrdé, i ti předcvičující tam občas odpadávají a dávají si pauzy, a je to zaměřené hlavně na kardio. A kardio je přesně to, co potřebuju, protože bez kardia nikdy nebudu schopná běhat v kopcích a tempa a tyhle všechny věci, které u mě nikdy nevázly na svalech, ale na tepové frekvenci. A ačkoliv by bylo vhodnější začít kdykoliv jindy než uprostřed pochodové sezóny, začala jsem s Insanity - a byla jsem z toho nadšená.

čtvrtek 18. 6. 2015: beachvolejbal (1 hod)
já a Radek, Erika a Standa

Beach s Radkem. Bylo to spíš plácání, Radek se ani nesnažil hrát na tři, což mě dost rozhodilo, ale bavilo nás to snad všechny. Nicméně jsem se znovu přesvědčila o tom, že ačkoliv se s Radkem hraje dobře, nikdy se jako dvojice nezlepšíme, protože já pořád válčím s technikou a Radek není dostatečně pohyblivý, aby mé občasné lapsy doběhl.

pátek až sobota 19. - 20. 6. 2015: Krakonošova stovka (95 km)

Reportáž ZDE. Úchvatně mi to sedlo a všechno hrálo v můj prospěch - skvělé počasí, nebývalá (a nečekaná) forma, sedlo mi občerstvení, skvěle promyšlený batoh, v němž nic nepřebývalo ani nechybělo, a především chuť běhat a soutěžit. Výsledné umístění (5. v ženách a 95. celkově) bylo zasloužené - a potěšilo. Vzdálenost 95 km, nastoupáno 3500 metrů, čas 16 hod 9 min, rychlost 5,9 km/h, zlepšení od loňska 1 hod 8 minut, Inov-8 Trailroc 246.

Volala jsem ve čtvrtek babičce, jestli bude o víkendu doma, že bych se ráda zastavila na návštěvu. Neviděla jsem ji totiž od doby, kdy byla na týdenní dovolené... Babička mi telefon zvedla celá udýchaná a jásavě mi oznámila, že právě leze na Praděd a že jsou Jeseníky nádherné a že se do Prahy vrací až v neděli a že si to tam nesmírně užívá. Mojí babičce je 81 let, a kdybyste to snad nepoznali, svoje toulavé geny mám po ní. K osmdesátinám dostala zájezd do Tater, že ano... No a tenhle telefonní hovor způsobil, že jsem po skoro dvou měsících dostala chuť jít zase běhat. Tolik mi tahle energie chyběla... děkuju!

čtvrtek 25. 6. 2015: běh (11 km)
26 °C, pod mrakem, dusno, sucho, travní pyly

Po dlouhé době jsem byla zase běhat. (Jako... nepočítám-li ty nepovedené tři kilometry, tak od maratonu poprvé.) A jo, ještě to umím! :) Pojala jsem to značně experimentálně. Vzala jsem si kompresní ponožky, které jsem na sobě měla od koupě před dvěma lety jednou, protože jsem měla čerstvě po zánětu v nártu a nesnesla jsem je, a zjistila jsem, že už dobrý, takže si je asi vezmu na MF100. Vzala jsem si krátké kraťasy, abych zjistila, jestli proti opruzení stehen stačí namazat vazelínou, a na takhle krátkou trať ano. Do láhve jsem si udělala Gatorade, který jsem dostala v práci, a zjistila jsem, že bych mezi ním a Isostarem nepoznala rozdíl. Jinak se mi běh líbil a šlo mi to, únava z K100 už je pryč, ale za dobu, co jsem neběhala, mi zbořili oblíbený most a spousta cest zarostla trávou nad hlavu, a ačkoliv v ní zůstaly vydupané cestičky, i mně jako nealergikovi se tak neběželo dobře. Vzdálenost 11,08 km, čas 1 hod 2 min, tempo 5:38 min/km, nastoupáno 124 metrů, Adidas Duramo 6 W.

Ale samozřejmě se stalo, co jsem čekala - nebyla jsem schopná kloudně odcvičit Insanity. Musela jsem si dávat uprostřed dlouhou pauzu, protože mi úplně chyběly elán a síla. Tímto tedy prohlašuji běh za doplňkový sport a první v pořadí během dne bude odteď už vždycky Insanity, protože si myslím, že mi má momentálně víc co nabídnout.

V pátek se mi povedlo vyreklamovat stehenní kompresní návleky od Compressportu. Jako... myslím si, že kvalitativně je Compressport dost mizerný (a ještě když se vezme v potaz cena!), ale že mi tam dali rovnou nové, mě s tím trochu smířilo. Pořád jsem se totiž nedokázala sžít s představou, že bych Malofatranskou stovku šla bez nich.

sobota 27. 6. 2015: kolo (21,35 km)
19 °C, teplo, přívalový déšť

Rozhodla jsem se, že by nebylo od věci trochu transformovat svůj vztah k cyklistice, který dosud byl poněkud vlažný. Protože kdy jindy? Letos mám naježděno víc kilometrů než v předchozích pěti letech dohromady (asi osmdesát)... takže hurá do toho! Vyrazila jsem až pozdě odpoledne, kdy už byly hlášené přeháňky a slabý déšť, tak jsem si vzala raději i pláštěnku. Dobře že tak, vyjížděla jsem s prvními kapkami a u Počernického rybníka mě zasáhl úchvatný přívalový déšť, který jsem si neskutečně užila. Všude běhali lidi a schovávali se do telefonních budek a pod stromy a dva cyklisti mě i zvali pod svůj strom, že je tam místa dost, jenže já měla na tělo pláštěnku a nohy jsem měla úplně holé, takže se mi na ně nelepila žádná mokrá látka, takže jsem byla nezastavitelná, já tak miluju teplé deště! Letní přívalový déšť, když je teplo, je skoro stejně tak dobrý jako letní bouřka! Pak jsem potkala ještě další dva cyklisty, kteří se schovávali pod stromem, a potom na cestě běžce, který si déšť užíval úplně stejně jako já, zářil do dálky a smáli jsme se na sebe jako malé děti o Vánocích... ach ach. Víte, rozblácené lesní pěšinky jsou ještě mnohem lepší než suché lesní pěšinky. Všechny ty louže, kterými se musí projet nebo které se musí objet po svažitém jílovém okraji a vy nevíte, jestli vám to podjede, nebo ne... taky jsem projížděla skrze louku s vysokou trávou, kde postupně zmizela cestička... jela jsem naslepo, chtěla jsem poznat lesy dál, než běhávám, a moc mě pobavila tři úplně zelená jezírka, ve kterých byly zapíchané cedule "zákaz vstupu - biologické riziko" a kterými spokojeně brázdily kachny i s kačátky... Zpátky jsem jela úplně neznámou oblastí a vyjela jsem u Ikey, což nebylo nic moc, navíc tam na mě všichni koukali jako na zjevení, protože jsem navzdory blatníkům byla celá od bahna a od travních semen... ale já si to tak užila! Já byla tak šťastná! Tohle byla opravdu ryzí esence štěstí, co jsem tam prožila! Akorát se bojím, že to stále neodráží můj nový vztah k cyklistice, nýbrž můj starý vztah k živlům... :) Vzdálenost 21,35 km, čas 1 hod 31 min, rychlost 13,94 km/h, nastoupáno 218 metrů, Adidas Duramo 6 W.

pondělí 29. 6. 2015: beach volejbal (1 hod)
já a Kuba, Erika a Standa

Hráli jsme venku, svítilo sluníčko, nefoukal vítr a bylo to nádherné. A mně to docela šlo! S Kubou jsme vyhráli první a čtvrtý set, bylo to 2:2, a až poslední jsme projeli... což mě dost udivuje, že to vůbec nebylo jen kvůli mně. Oni byli Erika se Standou milosrdní a hodně podávali na Kubu, který umí hezky přijímat, mně šly hezky náhry... a smeče potom buď dopadly, nebo nedopadly. Ale mě to tak bavilo! S Kubou mám bohužel občas pocit, že ho hodně štve, když se mi nějaký balón nepovede a honím ho po hřišti... ale tak dokud chodí, tak je asi všechno v pořádku. A dneska jsem z toho měla opravdu dobrý pocit. Akorát jsem špatně dopadla na levé zápěstí a ještě si skřípla nějaký nerv v kostrči, ale do dalšího dne se obojí dalo - víceméně - do pořádku.

úterý 30. 6. 2015: Umýt kolo! (10,24 km)
veselá historka závěrem

Co s volným večerem? Venku bylo tak teplo, že se samo nabízelo, abych vzala po sobotním výletu neskutečně špinavé kolo (odmítla jsem si ho vzít domů, takže zůstalo na chodbě; kdyby ho někdo ukradl, bylo by to jedině dobře, ale bohužel...) a odjela najít nějakou vodní plochu, kde bych ho mohla umýt. Nejprve jsem si myslela, že ho umyju v tom potoce, přes který nám teď přebudovávají mostek, jenže jsem zjistila, že je takový... vyschlý... A tak jsem se podél něj vydala na opačnou stranu, než obvykle běhávám, že aspoň poznám nové kraje. Bohužel to nikam nevedlo, sice jsem se napojila na Rokytku, ale ta byla tak zarostlá, že bych se do ní s kolem stejně nedostala. Zabočila jsem proto někam náhodně do civilizace, že nasadím azimut a dojedu k tomu velkému rybníku, který jsem si myslela, že se jmenuje Kyjský, ačkoliv je to rybník Počernický. Cestou jsem nicméně kromě spousty neznámých míst potkala i široký potok (znovu Rokytku, což jsem netušila) s brodem ideálním k mytí kola. Takže jsem počvachtala sebe i kolo a vyvstal přede mnou obtížný úkol: vrátit se domů. Chvíli jsem zvažovala, že se vrátím podle mapy v mobilu, přičemž jsem si omylem ukončila trekování trasy, takže to mám snímané nadvakrát, ale pak jsem si řekla, že nejsem žádná bábovka, a suverénně se vydala opačným směrem. Pravda, po nějaké době už mi to začalo být divné, a tak jsem se rozhodla, že teda pojedu podle cyklocedulí - ideálně do Kyjí, protože to je určitě u toho mého Kyjského rybníka. (Ano, pořád jsem si myslela, že je to Počernický rybník.) Když jsem vyjela v Kyjích, kudy jezdívám autobusem z práce, trochu jsem se divila :) Ale už jsem trefila!

No. Takové to tedy bylo. Trochu delší, než jsem zamýšlela, ale hřeb večera stejně přišel až později, když jsem z rozvrhu zjistila, že ten den nemám z Insanity cvičit jedno video, ale dvě. To tu ještě nebylo! Uf uf... ještěže jsem takový drsňák a nemám tendence v krizových situacích brečet. Prostě jsem to odcvičila. Tak.

Červen se mi líbil :)