Tréninkový deník: únor 2018

Sportování pojednapadesáté. Nevím, co vypíchnout jako vrchol měsíce - hodně se o to pere krav maga army seminář (cvičení s gumovými samopaly!!) a krav maga přednáška o první pomoci. Závazek pro letošní rok - udělat si nějaký pořádný kurz první pomoci. Při přicmrndnutí ke klukům, kteří běželi Cooperův test, jsem si za 12 minut zaběhla 2490 metrů. Trocha krav magy, trocha běhání, trocha plavání, pár výletů. Jeden sněhulák. Pozor pozor, hecla jsem se a dokonce jsem vytvořila jedno video o takovém tom seriózním běhání! Jedna střelnice. Krásná Trilobití padesátka na jih od Prahy.

čtvrtek 1. 2. 2018: krav maga
P3/P4/P5

Poslední trénink před zkouškama (na které já nejdu), takže to bylo všechno o procvičování technik, které kdo neovládá. Společné bylo jenom rozehřátí na začátku (oblíbená plácaná se šlapáním na nohy a štípáním do břicha na stále se zmenšujícím prostoru) a motivační řeč na konec. Vlastně se mi hodně líbí, jaký tady mají k přípravě na zkoušky přístup, že si každý opravdu vyzkouší všechno, co potřebuje, a trenér brousí kolem a velice ochotně ukazuje a vysvětluje. Já si projížděla high rolly (prý jdu málo přes rameno, chce to víc dotočit) a pád do strany, pak bear hugy, kravaty na zemi a nakonec velmi zlehka to vytrhávání rukou, které si vůbec nepamatuju.

pátek 2. 2. 2018: výlet po kopcích (13 km)
3 °C, sluníčko, namrzlo

Po kopcích jakože opravdu po kopcích. Dostala jsem mapu a buzolu a měla jsem nás dovést na nějaký neznačený kopec podle azimutu (done) a pak to stejné čekalo i všechny ostatní, což mě hodně bavilo, byť jsem byla asi jediná, kdo nenadával na cesty po spádnicích nahoru a dolů. Juch juch. Narozdíl od ostatních jsem si ale zapomněla vzít jídlo, takže se to setřelo.

sobota 3. 2. 2018: krav maga army seminář se Shlomi Bouzaglo
3 hod na ZŠ Chelčického

Shlomi učí přímo Israeli Defence Forces a tenhle seminář měl zadání, ať je identický s výcvikem izraelských vojáků. Malý ten, kdo má malé cíle! Navíc se mi konečně splnil sen a cvičila jsem s gumovým samopalem. Jako teď mám fakt hodně modrofialové a nateklé pravé předloktí a taky jsem málem vypustila duši při rozcvičce, ale stálo to za to. Rozcvička spočívala v miliardě opakování sekvence cviků, které se postupně nabalovaly - kolíbka, klik, dřep s výskokem, snožmo poskočit do dřepu dopředu, snožmo v dřepu dozadu, klik, podhodit nohu a skončit na zádech, zvednout se. Pak už jsme cvičili, většinou ukazoval modifikace základních krav magových technik pro člověka, který drží v ruce samopal. Takže tři sta šedesátku (teda obrana proti bodnutí ze všech směrů), obrana proti úderu tyčí... hned z počátku jsme si projeli, jak někomu samopalem ublížit (úder zásobníkem, přejet mu muškou po obličeji a pak ho ještě bodnout hlavní), tím všechny techniky končily, protože při army pojetí krav magy se neutíká, to se jen ničí a drží pozice. Potom obrana proti tomu, když nám chce někdo samopal vytrhnout, a vzápětí jsme projížděli, jak má klečící rukojmí sebrat samopal teroristovi, který s ním prochází kolem. Nakonec zařadil prima sekvenci stanovišť v řadě, kde se člověk nejprve trochu zničil těmi rozcvičkovými cviky, pak se bránil samopalem proti tyči a nakonec jako rukojmí odzbrojoval útočníka. Tyjo, bylo to náročný, ale rozhodně to stálo za to! Hrozně bych chtěla, aby byl nějak takhle zaměřený letní moravský kemp...

Jedna fotka za všechny.
(foto převzato odsud)

neděle 4. 2. 2018: běh (19,6 km)
0 °C, dole hluboké bláto, nahoře hluboké bláto přikryté centimetrem sněhu západ slunce

V Praze svítilo sluníčko a lákalo k běhu, tak jsem vzala auto a vyjela běhat do kopců. Tam už bohužel sluníčko nesvítilo a výhledů jsem se taky moc nedočkala, ale ten jeden z mála, který zahrnoval ohnivě oranžové Labe, Hazmburg topící se ve slunečních paprscích a celé Středohoří pod olovnatě šedými mraky s ojedinělými oranžovými paprsky, stál za to. Trochu jsem při plánování přecenila své síly, takže ten konec dvaceti kilometrů jsem spíš docházela, ale bylo to určitě i tím, že začátek byl nejen do kopce, ale navíc i v mazlavém blátě, kterým bylo nemožné prodírat se vpřed - bylo to hodně balanční a velmi vysilující. Ale když jsem konečně doběhla na Dlouhý hřeben, bylo to úchvatné! Tam se mi moc líbilo. Zato seběh byl o ústa, nakonec jsem "běžela" vedle cesty lesem a koukala jsem pod nohy tak usilovně, až jsem minula odbočku a musela se pak vracet. Taky jsem neodhadla odlečení, hodně mi chyběly rukavice a chvílemi byla proti větru flísová mikina málo. Ale pěkné to bylo! Vlastně se divím, že jsem po včerejším miliónu dřepů s gumovým samopalem nad hlavou (váží přes tři kila) vůbec vyběhla.

pondělí 5. 2. 2018: Vánoční výlet (10 km)
3 °C, sluníčko, bláto a poprašek sněhu

Konečně slunný výlet! A Vánoce na sněhu! My jsme totiž kamarádi k nezaplacení, takže jsme se rozhodli vedoucího překvapit oslavou Vánoc, což se hodilo i v tom, že jsme na výlet šli natěžko s velkými batohy, takže se dala ta dvě kila bramborového salátu, bedna řízků, bedna cukroví, čaj ovoněný punčovým aromatem, kávička, malý plastový stromeček, františky, vánoční ubrousky, grilovací sada plastového nádobí a samozřejmě dárek pohodlně schovat. (A jak nalehko jsme šli po obědě!) Hezky nám vyšel oběd na zříceninu, takže to byla stylovka, a navíc jsme konečně měli Vánoce na sněhu. Jo a potkali jsme divoké prase (v zimě jsou krásně vidět, protože nejsou schovaná za žádnými listnatými stromy), stádo muflonů a nespočet srnek. A vůbec. Já mám výlety asi ráda.

úterý 6. 2. 2018: krav maga
P3/P4/P5

Ještěže nemám manžela, jinak by už u nás dávno byla sociálka, tak krásnou sbírku modřin jsem už dlouho neměla. Ty ze sobotního army semináře jsou bezkonkurenční, pravé předloktí zespodu se teprve vybarvuje do tmavě modré barvy, a to jako celek, ne jen jako ojedinělé modřiny. Pak mám modřiny od prstů na pravé paži, absolutně netuším od čeho na pravém rameni, standardní, nicméně moc pěknou a výraznou modřinu na levém předloktí shora a ze dneška nově přibyly modřiny na nohou, protože jsme dělali spoustu bojových kombinací s low kicky. Můj sparing se ptal, jestli nekope tvrdě, ale ono to nijak zvlášť tvrdě nebylo, jen pořád do stejného místa, takže je to teď takové citlivější na dotyk. Jo a jsem ráda, že nemám modřinu na tváři, protože při úvodním rozehřívacím full-kontakt fotbal v chráničích a se čtyřmi míči jsem chytla pecku míčem přes celou tělocvičnu do obličeje. Jauvajsky. Jako člověk usleduje tak ty dva míče, třetí občas proletí kolem, ale sledovat čtyři... ne, to nejde. Pak se jel light fight všichni proti všem, o čemž jsem v životě neslyšela a netuším, co to je. A pak už bojové kombinace, to mě bavilo, trenér tam zařadil i úhyb do strany před direktem a z toho low kick, což je potřeba to snížení v kyčlích, které mi posledně u Fera hrozně nešlo, a teď to nešlo mému sparingovi, takže jsem mu to ukazovala a trenér pravil, že to ukazuju dobře, což mě dost zahřálo na duši, protože je tu jinak znát, že studuju u někoho jiného. Na závěr byly kombinace i s kopy (bavil mě side-kick s navazujícím back-side-kickem). Jo a taky trenér mluvil o nedělních zkouškách, že třeba na P2 Shlomi z 51 lidí vyhodil 31. Jako. Ještěže jsme s Lenkou byly na P2 na podzim, kdy nechal projít snad všechny. I odsud pár lidí neprošlo a trenér z toho byl nešťastnej, že prý nevyletěli na krav maze, ale na fyzičce, protože si Shlomi všechno jede v army stylu a nechápe, že lidi z civilian krav magy nebudou mít fyzičku jako vojáci. Ještěže jsem tam nebyla...

Pozůstatek z army semináře - ono se řekne "gumový" samopal...

středa 7. 2. 2018: plavání
60 min ve 25m bazénu

Ho ho hó! Jsme na konci přestali zkoušet užitečné věci a místo toho blbli a v rámci toho jsme skákali šipky. Chápejte, já šipku naposledy skákala asi ve dvanácti letech a od té doby si pěstuju a hýčkám svoji fóbii z padání a skákání, takže to není jenom tak, skočit někam po hlavě. Z bloku, navíc. (Nejdřív jenom z hrany bazénu, poprvé jsem z toho bloku slezla, ale nakonec jsem to hecla a dvakrát ji skočila i z bloku. To aby se mi ostatní nesmáli.) A hezky se mi všechny povedly a prý to i vypadalo dobře, juch juch. Jinak jsme si zkoušeli záchranu tonoucího, což bylo velmi zajímavé a poučné - možná bych s velkou dávkou štěstí zachránila naši Barču, která má 45 kg; kdokoliv těžší by mě utopil. Přitom všechny ty hmaty a přetáčení a úchopy jsem zvládla, jenom tomu prostě nevěřím. Taky dneska plavání pod hladinou přes celý bazén, dala jsem to se dvěma dodatečnými nádechy. Dlužno dodat, že se mi tam fest motala hlava, jinak bych to možná zvládla líp. Nebo ne, těžko říct. Každopádně opět bylo plavání příjemný budíček.

čtvrtek 8. 2. 2018: Cooperův test
12 min na 400m oválu s tartanem

Když jsem bydlela na Čerňáku, měla jsem přímo před domem školu s oválem, a tak jsem jim napsala, jestli je možné tam v odpoledních hodinách chodit běhat, protože jsem si chtěla zkusit Cooperův test a třeba běhat intervaly a tak. Tehdy mi neodpověděli a já o to zas až tolik nebojovala, protože jsem přece jen stoprocentní vyznavač trailu a trochu jsem tušila, že to pro mě bude utrpení. No. Ovál! Konečně jsem se na něj dostala, a to dokonce s klukama, kteří běželi 12 min na limit 2800 metrů. Takže jsem vyběhla s nimi jejich tempem a vydržela to necelá dvě kola, než jsem odpadla. Pak už jsem byla hrozně zakyselená a pomalá, takže mě překvapilo, že jsem nakonec udržela tempo 4:50 min/km a uběhla 2490 metrů. Někdy si to budu muset zkusit realističtějším tempem - mám pocit, že v Modřanech volně přístupný ovál taky máme.

Velice zodpovědně jsem si odmačkávala každý okruh, takže můžu zpětně analyzovat

neděle 18. 2. 2018: běh (7,5 km)
2 °C, suchý asfalt a umrzlý sníh v lese

Celý týden jsem se ani nehnula, když nepočítám krátký kruhák v sobotu večer (posilování s vlastní vahou + kettlebell), takže bylo načase vyběhnout, ačkoliv byla venku zima a nechtělo se mi. (Hodně mi v tom pomáhá přehrávač v uších, se kterým jsem dřív vůbec neběhala - pěkně odfiltruje nechce-se-mi myšlenky.) Vůbec mi to neběželo, ale to mě nepřekvapilo, protože mi to po ránu neběhá nikdy a navíc to v terénu bylo víc o balancování na zmrzlých zbytcích sněhu než o čem jiném. Ale přestaly mě po tom včerejším cvičení a dnešním běhu bolet záda (z neustálého se válení s knížkou nebo filmem v posteli, ať žijí víkendy), takže to považuji za úspěch. Jinak výsledné tempo ovlivňuje i fakt, že se mi nenatrackoval první kilometr... aha, zbytek se sice trackoval, ale pak se záhadně smazal, čímž se to řeší. Bylo to mých klasických 7,5 km a tempo někde kolem 6:50 min/km, boty Salming Trail T2.

neděle 18. 2. 2018: krav maga - první pomoc
3hod přednáška na Národce od Evy Prokešové

Přednáška pro členy IKMF (International Krav Maga Federation) zdarma. Loni v únoru jsem byla na osmihodinovém semináři první pomoci v taktickém prostředí, což bylo super a čas od času si z toho čtu svoje poznámky, protože to jsou užitečné a zajímavé věci, ale samozřejmě by pro mě byl mnohem využitelnější kurz první pomoci v civilním prostředí. (Jasně, podle první pomoci v taktickém prostředí můžu ošetřit i člověka, který není zrovna pod palbou nepřítele, ale neřeší to úrazy dětí, dušení, autonehody, použití AED apod.) Čím dál víc si jsem jistější, že bych si během letošního roku chtěla udělat nějaký akreditovaný kurz první pomoci od Červeného kříže, protože to není až tak drahé a připadá mi, že to patří k věcem, které by člověk měl umět.
Co mě dneska zaujalo:
- Že vlastně u zapadnutého jazyku jde o jeho kořen, takže nemám jak poznat, že se to děje; proto je potřeba zaklonit bezvědomému člověku hlavu a udržovat ji tak. Když se přesvědčím, že dýchá (10 sec), můžu ho sice uložit do stabilizované polohy, ale v té se mi jeho dýchání bude kontrolovat podstatně hůř, a proto je dobré ho v poloze na zádech se zakloněnou hlavou (dýchá mi zároveň do dlaně jedné ruky) a s mou rukou na jeho břiše (druhá kontrola, že dýchá) nechat až do doby, kdy přijede sanitka. Stabilizovaná poloha je dobrá pouze v případě, že se musím postarat ještě o někoho.
- AED - automatizovaný externí defibrilátor. Já se těch krabiček vždycky trochu bála, protože k čertu, co já vím, kdy mám do cizího těla pouštět elektřinu? Jenže ono je to opravdu blbuvzdorné. Mluví to na vás, co máte dělat. Je tam nakreslené, kam se mají na tělo diody lepit, a i když je nalepím zrcadlově obráceně nebo úplně jinam (třeba i úmyslně kvůli chlupům na zarostlých lidech), nic se nestane. Přístroj si sám změří, jestli má cenu, aby byl výboj podán, a sám mě k tomu vybídne (nebo je některé druhy dokonce samy udělají i bez mého přičinění, jen mi to řekne, ať se nedotýkám. A i kdybych se dotýkala, tak mi to nijak vážně neublíží.) Jde o to, že srdce musí fibrilovat (nepravidelně se stahovat), aby mělo cenu tam ten výboj poslat. Když už nedělá vůbec nic, musíme prostě pokračovat v masáži srdce.
- Resuscitace u dětí. U těch je povinné dýchat z úst do úst především proto, že nejčastější příčina jejich bezvědomí je dušení, takže jim nejdříve musíme dát ten vzduch, který pak budeme pumpovat po těle. Poměr masáže/dýchání je stejně jako u dospělých 30/2, ale začíná se u nich pěti vdechy.
- Dýchání z úst do úst. Upustilo se od toho především proto, že ochota lidí vůbec zahájit resuscitaci se rapidně snížila, když si uvědomili, že budou muset dýchat z úst do úst; a taky protože laik, který to nemá natrénované, to spíš zvorá a ještě to bude nepřijatelně dlouhá prodleva v masáži srdce, která je nejdůležitější, protože krev musí zůstávat pod tlakem (je to jako u starých pump, které při pumpování dlouho netečou, a když konečně začnou, nesmíte přestat, protože jinak zase přestanou a pak zas budete dlouho pumpovat naprázdno.) Jo a je záhodno dýchat spíš menší objem než větší, protože když to přeženeme, jdou přebytky místo do plic do žaludku a ten se brání, takže se vám ten bezvědomý navíc ještě poblije.
- Nosit latexové rukavice v kindervajíčku. Já je doteď tahala ve své krabičce s léky (v takovém tom kovovém pouzdru od Energitu), ale moc se tam nevešly a dost překážely.

Závěrem týdne sněhulák, kterého jsme si s kamarádkou postavily v pátek.
Jmenuje se Boženka II. a je vylepšenou verzí Boženky I., kterou
bohužel nikdo nezvládl vyfotit. Povšimněte si prosím především
bohatého hára a kabelky, naše Boženka je totiž pěkná parádnice.

středa 21. 2. 2018: běh (8,49 km)
0 °C, lesní stezky se zmrzlým sněhem, zapadající slunce

Běh s kamarádkou, že jako po turistické značce, že by tam mohly být hezké vyhlídky a les a skalky a bude to pěkný trailík. Což byl, když jsme zrovna nelezly po všech čtyřech kvůli sklonu svahu do strany a umrzlému sněhu. Nebo když jsme zrovna nelezly po skalách a nesnažily se překonat zátočiny přehrady. Bavilo mě to moc! S během to nemělo mnoho společného, kamarádka je dokonce ještě o trochu pomalejší než já, ale to vůbec nevadilo, protože bylo nádherně a mrazivo a sluníčko a les a sníh, a tak jsem měla náladu být šťastná a dělat si mimo dohled pitominky, metat hvězdy a zkoušet parakotouly a holubičky a tak. Miluju tohle počasí. Vzdálenost 8,49 km, čas 1 hod 16 min, tempo 9:00 min/km, nastoupáno 292 metrů, boty New Balance WT490SG2.

čtvrtek 22. 2. 2018: běh (4,79 km)
-2 °C, sluníčko, v lese 5 cm sněhu, silnice suché

Využití volné třičtvrtěhodinky. Vyběhla jsem si po značce opačným směrem než včera, a protože se nejdříve běželo po silnici, přeběhla jsem odbočku do lesa, takže je tempo hodně dané tím, že byl fakt krásný povrch. V lese pak byl sníh a už to nebylo na rychlý běh, ale aspoň mě to bavilo. A mám ze sebe radost, jak krásně se mi povedlo vyběhnout úvodní asfaltové stoupání. Vzdálenost 4,79 km, čas 27 min 27 sec, tempo 5:44 min/km, nastoupáno 75 metrů, boty New Balance WT490SG2.

pátek 23. 2. 2018: střelnice
Avim, Alfa 9mm Luger a Glock 42 mm Browning

Kamarádka mě vzala na střelnici, což bylo o to hodnotnější, že má pistole, které jsem neznala. Pistole Alfa je mi velice sympatická, protože je velká, ale přitom hezky sedí v ruce (narozdíl třeba od Glocku 17, který mi nesedí vůbec - nemám moc co jiného srovnávat, ještě možná CZ P-10, která je ale glocku hodně podobná) a kope hrozně málo. Zkoušela jsem si i Glock 42, což je nejmenší glock, který se vyrábí. Myslela jsem si, že když nedosáhnu na Glocku 17 palcem silné ruky například na pojistku zásobníku, bude mi tenhle model sympatičtější, ale tahle pistole je už tak maličká, že ji nemám kde držet, nezvládnu mačkat spoušť poslední třetinou posledního článku ukazováku, a protože hodně kope, je pro mě zcela nepoužitelný. Bylo to prima, moc mě to bavilo. Překvapila mě dost ta Alfa, jak mi seděla v ruce - kdyby nebyla tak ošklivá a kdyby neměla kohout, stala by se asi mou oblíbenou zbraní.

sobota 24. 2. 2018: S Trilobitem Zimou nezimou (52 km)
-8 °C, sluníčko a vítr

Reportáž ZDE. Krásné to bylo! Jarně zimní výlet s Ondrou na jihu Prahy, který se mi moc líbil. Vzdálenost 52 km, čas 8 hod 38 min, boty Salming Trail T2.

pondělí 26. 2. 2018: běh (3,4 km)
-5 °C, před západem slunce, sucho

Na Zimou nezimou se mi rozpadly zimní elasťáky, takže jsem si v neděli dojela koupit nové, takže jsem dneska musela vyběhnout, abych si je vyzkoušela. To je přece jasné. A ačkoliv mě překvapilo, jak málo mě po té padesátce bolely nohy, tak jsem při běhu zjistila, že mě vlastně bolí docela dost. Vyběhla jsem jenom do kamýckého háje, protože tam se dá nakroužit libovolná (rozuměj - libovolně krátká) vzdálenost, a navíc jsem měla v plánu najít v lese stanoviště s různě vysokými hrazdami. Totiž - já se hodně snadno nechávám ovlivňovat každou blbostí, kterou někde vidím nebo čtu, a od doby, co jsem viděla G.I. Jane, nutně potřebuju vyzkoušet sed-lehy ve visu na hrazdě za kolena. Jenže tu hrazdu nemám. No. V kamýckém lese je těch stanovišť s nářadím hodně a hrazdu jsem samozřejmě nenašla. Jasně, byla tam bradla, na kterých už jsem si tam před lety rozbila čumák, byla tam kladina, ručkovací horizontální žebříky, taková podivnost, co vůbec netuším, k čemu je... no nic. Dokonce ani to ručkování mi nešlo, protože mi klouzaly rukavice a nechtělo se mi je sundavat. Takže běhání bylo po všech stránkách velmi amatérské a nedotažené, ale elasťáky jsou super, a to je hlavní. Vzdálenost 3,42 km, čas 20 min 31 sec, tempo 6:00 min/km, nastoupáno 52 metrů, boty Salming Trail T2.

úterý 27. 2. 2018: krav maga
P4/P5 na Národce, trenér Honza Kobliha

Dobří holubi se vracejí! Po měsíci a půl zpátky u své tréninkové skupiny - stýskalo se mi. (Ačkoliv návštěva u cizích mi byla velice přínosná, okoukat cizí učební styl je k nezaplacení.) Byla jsem na sebe zvědavá, protože sparingy jsem jela naposledy někdy ke konci listopadu, dneska jsem třeba už při rozcvičce zjistila, že mi zmizely postřehy na fackovanou a celkově šla fyzička dost dolů. (Nebo byla náročná rozcvička. To bych si asi chtěla namlouvat.) Opakovali jsme kravatu ze strany z P1 a přidali variantu se stahováním na zem, kdy jde obránce s útočníkem do kotoulu - to jsem kdysi už zkoušela na wintercampu a ukazoval nám to i Honza. Stejně nám to moc nešlo. Pak jsme zopakovali kravaty na zemi (ty jsem procvičovala u cizích, takže dobrý, akorát mi nešla až tak ta s přehoupnutím nohy přes útočníkovu hlavu, která už není v kurikulu - špatně zahákávám svoji nohu pod jeho bradou). Taky kombinace kopů. A na závěr protiútoky z háku na hlavu a z háku na střed. Na konci sparing, čtyři kola s různými lidmi, nikdo mi nenabančil, ale to protože jsem byla se samými hodnými lidmi. Opět vůbec nerozpoznám, kdy přijde kop... jako mám před sebou hodně práce.

Bonus na konec - trocha toho seriózního trailového explorativního běhání s prvky sebeobrany: