Pokračování povídání o tradičním pošumavském putování. Tady už nestrádáme, protože nám Olda s Olíkem přivezli sluníčko. Druhá polovina.

Tradiční velikonoční Šumava v netradičním termínu. I měsíc po Velikonocích jsme na ní ale měli kvanta sněhu, deště a krup, ale taky sluníčka a krásné přírody. Lada, Pepa, Olda, Olík a já. První část ze dvou, protože 72 fotek na jeden článek je docela dost.

88. Jako nechci se chlubit, ale v dubnu jsem nebyla ani trošičku v karanténě! To je letos poprvé a slavím to jako hajlajt, ačkoliv zbytek měsíce taky nebyl špatný. Přespání s ohněm na jižním okraji Prahy, padesátikilometrové Quo Vadis a týden na Šumavě. Na kole mám nové pláště, z jejichž výměny mám pěknou historku, která by líp vynikla jako zfilmovaná groteska, ale to málokoho překvapí. Taky mám podepsanou každou jednu pastelku, protože mě online školní přednášky tolik baví. Dohromady 329 km, z toho 30 km běh, 112 km kolo, 184 km turistika a 1x Jillian.

Noční padesátka. Co si budeme - nejvíc jsem se těšila na vyhlídku na Josefínce, protože jsem na ni měla samé skvělé vzpomínky. Počáteční příjemné teplo vystřídalo ranní sněžení a dopolední mrholení, ale bláta bylo málo a celé to bylo moc pěkné.

Protože i Praha má opuštěná zákoutí... když se v nich zrovna neběží orienťák. Ale myslím si, že jsme se vzájemně nijak nerušili. (A jako předehra povídání o sžívání s Mondeem a zkoušce.)

87. Půl měsíce mi sebrala karanténa, během níž jsem se naučila vařit a péct spoustu nových věcí. Když v naší půlce budovy v práci neteče žádná a v sousední teplá voda a já přijedu na kole v záporných teplotách. Video, proč běhat. Vzpoura strojů. Jak se zinvalidnit, ačkoliv sama nechápu, co se vlastně stalo; ale i tak mě bolí každý krok. Léto! A bez zápisku, jen pro připomenutí - odchod kolegy, se kterým jsem seděla 3,25 roku v kanceláři... to je mimo rodinu nejdelší sdílení jednoho prostoru, fíha. Běh 67 km, kolo 109 km.

Když jsem si kupovala Šrotu, byla jsem nejistá, jestli budu mít dost peněz na její provoz, protože jsem v té době končila každý měsíc sotva pár tisíc v plusu a bez jakéhokoliv finančního polštáře - a o to pečlivěji jsem si zapisovala veškeré výdaje. U Mondea už to asi tolik hrotit nebudu... každopádně než to všechno vyhodím, tak pár poznámek.

Dva týdny, ve kterých jsem zvládla ukončit semestr, udat starou postel, sestavit novou postel, udat staré auto, pořídit si nové auto a nechat se poslat do karantény. Hádejte, jak moc to všechno šlo podle plánu? Tři krátké historky.

Je to silnější než já. Po letech oživuji rubriku s vysokoškolskými pracemi, které nejsou pro mou čtenářskou obec příliš zajímavé, ale já jí je přesto vnutím! A začneme zostra - z předmětu "média, jazyk, politika" se jedná o mou práci na téma "Koronavirus a analýza klíčových vystoupení českých politiků (se zaměřením na rétorické prostředky a argumentační strategie)", která se zaměřila na tiskovou konferenci po mimořádném zasedání vlády, na němž bylo poprvé rozhodnuto o lockdownu pro Českou republiku, a konkrétně jsem rozebírala projev premiéra Andreje Babiše. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se do toho dostala, (během psaní jsem postavila novou postel,) ale pak jsem chytla flow a jen zadaný rozsah práce a další pracovní den mě donutily nejít víc do hloubky.

Začít studovat magisterské studium v době covidu bylo zvrácené rozhodnutí. Jsem rozpolcená mezi pocitem, že vlastně vůbec nestuduju, a  vyhořením, což je dost bizarní směska. Ještě jsem nepotkala naživo jediného spolužáka ani přednášejícího a na univerzitě jsem byla jedinkrát, když jsem nesla přihlášku na studijní. Nemůžu do knihovny a nemůžu se spolužáky o přestávce probrat to, co není jasné z hodin. Nemám se jak doptat lidí, kteří na stejné škole studovali bakalářské studium, na co a na koho si dát pozor a jestli by mi půjčili studijní materiály z předmětů, které jsem na odlišné škole a odlišném oboru neabsolvovala.

Obžalovávám epidemii, že mi tolik zkomplikovala dostudování kompletního titulu, když už jsem se k tomu po letech rozhoupala.