Vyrazili jsme do východního Finska na 4. největší evropské jezero na nafukovací lodi. Viděli jsme tuleně, losa, polární záři a ani trochu jsme se neutopili. Tenhle první, úvodní díl je o tom, že hlavně ta poslední položka nebyla úplně samozřejmá.

Poslední část povídání o výletu do Mongolska. Ze zasněžené tajgy jsme odjeli na další místo, kde se mohli vyskytovat manulové - malé kočkovité šelmy, které jsme moc chtěli vidět, a ačkoliv se nám to nepodařilo, bylo to tam moc pěkné, pláňovité a koniklecovité. Poslední den jsme se už jen přesunuli do Ulánbátaru, při mytí auta urazili zrcátko, strašně se přejedli ve vynikající korejské restauraci... a to bylo všechno. Pak už jen domů.

Od parku, ve kterých žijí koně Převalského, jsme se vydali na severovýchod od Ulánbátaru do mongolské tajgy - místo pouště a teplých dní jsme přejeli do světa plného modřínů a sněhu. Bylo to tak skvělé, že jsme si tam udělali třídenní výlet. A na videu možná přijde i krtek cokor!

Sjeli jsme z hor k jezeru, kde jsme se nepříliš úspěšně pokoušeli pozorovat ptáky, a pak nás čekal dlouhatánský přejezd do parku Hustai, kde žijí koně Převalského, odchovaní v Česku a reintrodukovaní do volné přírody. Kromě nich jsme viděli i spoustu jelenů wapiti, svišťů, syslů, frčků a dalších zvířat. Povídání obsahuje i obsáhlý popis komické scény "chtěla bych se umýt, ale řeka má tři stupně".

A čas pořád ještě běží! Čtyři řeky s Trilobitem: Sázava.

Testování třímístného Scouta nešlo podle plánu, alespoň v prvních minutách. Ale nakonec asi dobrý. A víkend taky dobrý, taková nečekaně prima společenská akce.

Tábor v roli zdravotnice, pátý ročník. Níže fotky a zápisky, které jsem psala v průběhu pro rodiče - aspoň někde se můj blogískovací skill dá zúročit.

Poušť Gobi a písečné duny. Taky návštěva jednoho jezera se spoustou ptáků hned pod horami a druhého poté, co jsme přejeli Gobi. Další hory a nejhorší terén, kterým Honza kdy řídil. Ježek s dlouhatánskýma ušima a frčík - myš zmutovaná do klokana. A taky nám exlo lečo.

Padesátka, která se neměla stát. Nebyla jsem na ni dostatečně odpočatá, neměla jsem na ni čas, rozbolel mě na ní kotník a koleno... ale ty mlžné opary! Mít znovu tu volbu, vyrazila bych zas.

Několik hodin jízdy po nádherných pláních nás zavezlo ke Kapesním horám - tak malému a kompaktnímu pohoříčku, že by se na vrcholky dalo dosáhnout, kdyby si člověk stoupl na špičky. Tam jsme udělali první dvoudenní trek - a dostali se k pozorování sněžného leoparda tak blízko, až se tomu nechce věřit.