Považský Inovec, terapie kočkou, krát dvě to mělo bejt, terapie další kočkou, chůze s jednou botou, příliš báječné kontroly a mnohem větší zápřah, než jsem čekala. Jestli ona mi nechybí pokora.

TŘEBA: Z dvaceti holek na startu jsem znala tak tři, a to do toho počítám i sebe. No a jedna z nich vyhrála, a zrovna do ní bych to vůbec neřekla! ANEBO: Třetí letošní start a třetí bedna, se to na mě úplně lepí, je to jako prokletí, nemůžu se toho zbavit! ANEBO: Jsem krásná a inteligentní, a ještě tak talentovaná! Jak se mnou můžete vydržet? ANEBO: Ty bronzy už začínaly být o ničem, tak jsem to urvala na zlato. ANEBO: ...anebo už radši nic, ta základní myšlenka v tom je, jen jsem si nemohla vybrat :)

Sobotní padesátka na jihu Prahy.

Sportování posedmadvacáté.

"Eliško, ty jsi takové hezké nezadané děvče, je to stále ještě tak?"
"Alfíku, ty jsi ale pořád teplej, je to stále ještě tak?"
"Ano, je to stále tak. Ale taky jsem dostal pozvánku pro dva na klavírní koncert s následnou recepcí na německé ambasádě... a potřebuju garde."
"Jdu, kdy? Jsem moc krásná a nezadaná!"

O sněhu a ledu, věnečcích, velkých rampouších, stupních vítězů, borůvkových knedlících a veliké spoustě ošklivých schodů.

Sportování pošestadvacáté.

Velmi stručně o sobotní padesátce z Hájů do Klánovic.

Mělo to být úplně jinak. Protože jsem už počátkem zimy propadla pocitu, že jsem obklopena hloupými lidmi, chtěla jsem vyrazit na sólo Silvestr pod stan, trpět zimou a hladem a především prožít zjištění, že společnost sebehloupějšího člověka je lepší než společnost mě samé. Jenže pak jsem se dva dny a dvě noci opíjela v Rychlebských horách a zjistila jsem, že mám vlastně lidi děsně ráda, a když mi cestou do Prahy zavolala Bětka, jestli nechci Silvestr strávit s ní a dalšími kamarády v roubence v Krkonoších, bylo rozhodnuto.