Bradavická lékouzelnice Magenta Unicornová vypráví o táboře. Totiž - trpím teď neochotou cokoliv psát, a tak sem místo vypíchnutých zážitků kopíruju texty, které jsem po večerech (jestli tedy lze jako večer definovat dobu od půlnoci do tří ráno, jak to zrovna vyšlo) psala pro rodiče. Akorát fotky vybírám jiné, protože jako vždy se snažím zachovat anonymitu dětí i vedoucích.

Začátky sportování po operaci vazů a menisku v koleni, aneb jak běžec k plavání přišel.

Původní certifikát od ZdrSemu, se kterým jezdím jako zdravotnice na tábor, mám z roku 2018, a ačkoliv jsem byla v 2019 na opakovacím kurzu, znalosti se zapomínají, a tak jsem se vydala znovu na plnou verzi kurzu, ale tentokrát k Českému červenému kříži.

...navíc už ve středu.

Odvázala jsem se a místo učení jsem vyrazila s Ebříky pozorovat ptáky. To je činnost, kterou jsem doteď dělala jenom v tropech, takže líp umím určovat kostarické a ekvádorské ptáky než naše české, ale ono to ani tady není vůbec špatný!

Loni jsem si při školních přednáškách vymalovávala omalovánky, letos jsem se dala na háčkování. Konečně jsem si našla rukodělnou radost, ze které mi doma nezůstávají věci, o které nikdo nestojí. (Ano, myslím na vás, mé v dětství drhané a korálkové náramky.)

Tradiční Šumava, ale netradičně na kolech, abych mohla jet i já se svým invalidním kolenem. Co bych vám povídala - na počasí jsme měli kliku a bylo to krásný.

Nesnáším holuby. Nesmiřitelně. Nelíbí se mi, štítím se jich a nejradši bych tu městskou odrůdu úplně zrušila.

Kombinace práce a školy je mnohem těžší, než jsem čekala. Po prvním semestru bych to nejspíš vzdala, kdybych si mazaně nezaplatila celý rok najednou - ten stojí 52k, a to už by bylo plýtvání penězi i na moje poměry. (Nemyslím finanční poměry, ale salámismus.) Takže se teď trápím a hrozně se těším, že příští rok touhle dobou už to snad bude jen vzpomínka. Abych to zvládla a nevyhořela, musela jsem si stanovit určitá pravidla a zásady, o které bych se chtěla podělit.