Jsem covid-19 pozitivní. Chápejte, píšu historii, jsem jedním z 2390 pozitivních lidí, co tvořili v úterý statistiky; prožívám všechno, co hýbe společností!

Vzpomínání na pirátský tábor, po kterém se mi už druhý den po návratu stýská. Byla jsem zdravotnice, ale bylo nás tak málo, že se role stíraly. Děti byly skvělé, parta vedoucích perfektní, zážitků nepřeberně a spokojenosti na obou stranách nekonečno.

Operace menisku aka bojovka s kolenem v hlavní roli.

Pořídila jsem si dvoje nové noty: první díl z kolekce díla Ludovica Einaudiho a Ghibli Best Stories.

Několik receptů z doby homeofficové v první půlce roku. Asi je prostě chci mít při ruce - třeba sem časem budu doplňovat další.

Babička občas vypráví vzpomínky z dětství za války. Jestlipak my budeme před vnoučaty vzpomínat "to za první pandemie, to se nesmělo ven, to si ani neumíš představit"?

Je to tak - se Šrotou brázdíme silnice už rok! A těch zážitků...
(Ano, mám ten článek v rozepsaných od května.)

Jsem plná dojmů. Začal nový semestr, a protože už neotevřeli moji studijní skupinu v JIPce na Floře, přihlásila jsem se na Národní třídu. A až den před zahájením jsem zjistila, že nejenže budu mít nové spolužáky, ale že budu mít peruánského lektora.

(Mám sice natočeno už asi 1300 km, ale já to dřív nestihla.)

Jak to celé bylo, aneb hodně tmy a sněhu.