Tréninkový deník: září 2017

1. říjen 2017 | 09.18 |

Sportování pošestačtyřicáté. Měsíc bez alkoholu a bez kafe - to kafe byl větší problém, než jsem si představovala. O únavě z práce. První podzimní padesátka. Spousta výpovědí asistentek v práci. Naučila jsem se troubit. Viděla jsem Páťu. Byla jsem střílet a moc mě to bavilo. Byla jsem na komíně. Další snahy o běhání alespoň trochu rozumným tempem. Hraní počítačových her. Konečně jsem zjistila, že jsem 0+. Sto čtyřicet kilometrů na Stovce z Dubče do Dubče. Začal podzimní semestr krav magy. Výlet na Ralsko.

kalendar-vyplneny

sobota 2. 9. 2017: Čtyři řeky s Trilobitem: řeka druhá Berounka
kolem 16 °C, pošmourno a blátivo, ale bez deště

Reportáž ZDE. Příjemný výlet z Radotína do Berouna. Cestou byl i brod! A samozřejmě lesy a Karlštejn a chůze a všechny ty dálkoplazecké propriety, které mi dělají tak dobře. V cíli jsem dostala krásný pohár, protože se nejdelší trasy zúčastnily jen tři ženy.

IMG_6480

pondělí 4. 9. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Petr Poláček

Trénink, který by se dal shrnout větou "zmlaťte Elišku o nejvíce způsoby". Dostala jsem úplně úchvatnou facku už při rozcvičce (ale prsty po tréninku obtisknuté už naštěstí nemám), pak jsem si o Radky kryt přímky narazila svůj už asi milionkrát naražený ukazováček, při škrcení všichni proti všem mě jeden kluk vzal zezadu tak důkladně, že jsem se tam další minutu dávila, a při sparingu po tréninku mi nejdřív ten nabušenej kluk dal úchvatnou pecku do oka (to maličko červené je) a pak mi pushkickem do žeber vykopl dech, čímž ukončil mé kolo. Jako. Cítím se jak zbitý pes. Ale pozitivně zbitý pes! Protože jinak mě trénink moc nebavil, byl hodně vlažný, opakovali jsme obranu proti přímkám, škrcení, kravaty a 360, což je už hrozně ohrané, i když chápu, že bylo potřeba projet, protože se tím shrnuje úroveň P2, kterou měly letní tréninky pokrýt - a tohle byl poslední seminář. No ale největší zážitek jsem měla ze sparingu po tréninku, tentokrát se Lenka nezúčasntila, takže jsme se prostřídali s tím nabušencem a s Radkou. S Radkou jsem začínala a dostala jsem i já, i ona. Radka víc chodí do dvojáků, které jsem schopná snadno probít, protože v nich zůstává déle, než je potřeba. Zase ale na ni často nedokopnu a nedosáhnu, protože je větší a rychle se pohybuje. Ale myslela jsem, že proti ní budu mnohem marnější, tak mi to udělalo radost. No a proti tomu klukovi... tentokrát jsem ho nezasáhla ani jednou. Zato on zkoušel u kopů taková ta komba, že se to tváří jako něco a je to nakonec něco úplně jiného - a já zatím neumím ani vykrýt obyčejné pushkicky. No, takže to skončilo, jak to skončilo, tedy já opřená o zeď a lapající po dechu a se snahou zabránit téct slzám, protože ty prostě tečou, když nemůžete dýchat, a do toho jsem se smála a taky šklebila, protože to bolelo, a prostě to bylo jednoznačně pozitivní. Zpětně.

úterý 5. 9. 2017: stěna
Smíchoff s Pepou

Hodně zdechlé lezení - tělo by lezlo, ale hlava vůbec. Rozlézali jsme se na docela obtížné 5+, která měla chyty na stisk a cestou jeden převis, a pokračovali na úplně nové oranžové 6 v průchodu do sousední místnosti, která byla prima, hodně mi sedla a nakonec se mi lezla líp než ta cesta předtím, a skončili jsme po 5+ v lehkém převisu s obřími madly, která byla fakt na jednoduché vyskákání.

Usoudila jsem, že nejsem nemocná, i když je mi vedro a zima a motá se mi hlava a hlavně cítím naprostou nechuť cokoliv dělat. Je to vyčerpání, chronická únava. Trvalo mi tak dlouho na to přijít, protože spím každý den sedm až osm hodin.

Jenže Erika dala výpověď týden a Markéta den před koncem srpna. Lída je těhotná. Dvě asistentky jsou ve zkušební době. No a v nákupu je dohromady asistentek deset, takže obměna zasahuje většinu oddělení. Já a Iveta jako jediné děláme asistentku dvěma nákupčím - v úterý jsem byla za vedoucím, aby zpřeházel zástupy, protože jsme se měly vzájemně zastupovat a já už si vyzkoušela, jaké to je, dělat asistentku čtyřem lidem, a nerada bych to opakovala. (Navíc Iveta dělá asistentku Mlékárenské Náně a s tou už nikdy nechci mít nic společného. Maximálně jí tak poslat do nemocnice na úrazové oddělení krásný pohled, jenže se furt hádáme o to, kdo ji na to úrazové oddělení pošle.)

Není zajímavý, že už kvůli Mlékárenské Náně daly výpověď dvě asistentky? Nebo tři, záleží, jak se to počítá. Po posledním extempóre zakončeném Markéty výpovědí jsme se dozvěděli, že je to naše chyba, protože ji nerespektujeme. Na její popud se teď hrozně kontroluje, na jak dlouho chodíme na obědy a jestli vždycky někdo zůstává v kanceláři, aby zvedal telefony. Nutno dodat, že já s Maruškou tvoříme jedinou kancelář, která opravdu chce na obědy chodit spolu. No jo, s Mlékárenskou Nánou mě pojí několik let nenávisti a opovržení a Marušky se trochu bojí a trochu jí závidí.

Takže když jsem ve středu šla třídit Jitky vzorky do kanceláře o patro níž, kam nikdo nechodí, dala jsem si patnáctiminutovku s čelem na stole, a to se mi v téhle práci ještě nikdy nestalo. Nestíháme, příští středu máme Ausmusterung. Pracuju pro dvě nákupčí. Krachuje nám skladovatel mraženého zboží. Nefunguje spolupráce s novou kontaktní osobou u nich. Nestíháme... nestíháme... Ale už odmítám dělat přesčasy. Mám pocit, že jsem v Normě vyhořela, že už jí nemám co nabídnout, jenom tupou mechanickou práci bez špetky zájmu.

Zajímavý, jak může celý skvělý pracovní tým rozložit jeden toxický člověk se skvělou postavou a bez sebemenších morálních zábran.

středa 6. 9. 2017: krav maga
P2/P4, Národka, trenér Honza Kobliha

Souhrnné opakování, při kterém nám dal Honza hrozně do těla. Už rozcvička probíhala při běhání, a to nenávidím. Dvacet minut... Opakovali jsme hodně přímky do různých zón, obranu 360, obranu proti přímým bodnutím. Obraně proti přímým bodnutím jsme se věnovali hodně, nejprve jsme to zkoušeli tak, aby obránce viděl, ve které ruce nůž bude, a pak bez toho, takže i verzi, že při obraně útočníkovu ruku s nožem otevřu, odstoupím si, prohodím gard a pak už dělám klasickou obranu. Nakonec jsme si dali obíhání hromady rukavic, na povel jejich nalezení a následný sparing. Pak jsme si ještě daly sparing s Lenkou a koukal na nás Michal Vaský a měl k nám dobré připomínky, že ať necouváme, ale uhýbáme do stran, a ať srážíme údery a taky ať dáme brady dolů. Pak jsem ještě přesvědčila Radku, takže jsem šla ještě s ní, a to bylo ještě zajímavější, protože Radka je vyšší než já a umí jít dost tvrdě, kopy i rány bez problémů dotahuje a umí jít do toho dvojáku, což já vůbec nedělám. Nám zase Michal radil, abychom si vymezovaly prostor přední rukou, kterou budeme mít nataženější, díky čemuž s ní můžeme efektivněji bránit i útočit. A docela mi to šlo s oběma holkama, přišlo mi to vcelku vyrovnané. I když bych měla začít vykrývat kopy, na to úplně kašlu, protože holky kopou slabě. No. Dobrá poslední hodina letních tréninků!

sobota 9. 9. 2017: stěna
Smíchoff s Mončou

Dneska jsme zalezly docela kvalitně. Rozlezla jsem se na šestce, na které mi ve velkém odešly síly, protože byla lehce převislá a měla malé chyty na prsty. Pokračovala jsem na 5+, která mi dala překvapivě zabrat. Pak jsem dala další 5+, nastoupila a zase pokorně sestoupila z megapřevislé růžové 7- (v téhle verzi se mi vůbec nelíbí chyty, jsou to samozřejmě zase jejich božácký kapsy, ale natočený špatnými směry, na to dneska nebyla síla) a pak jsem dolézala na dvou pětkách. Zkoušela jsem teda ještě nějakou 5+, která je psaná, že s hranou je 5+ a bez ní 7-/7, ale vůbec jsem neměla šanci ji nacvakat a pak už se mi do ní nechtělo ani na druhém, měla jako chyty maličké lištičky, na které už jsem neměla. Ale obecně jsem dneska olézala cesty postavené v srpnu a září, takže pro mě neznámé, a hodně jsem si to užila.

neděle 10. 9. 2017: běh (8,3 km)
18 °C, zataženo, po dešti

Dobře, s tíhmle budu muset něco udělat, tohle by nešlo. Běhám jako hroch. Jasně, vážím nejvíc za celý svůj život, ale pořád nosím oblečení stejné velikosti, protože to jsou svaly, a ne tuk. Jenže samozřejmě pořád je to váha navíc a je to znát jak při lezení na stěně, tak při běhu. Jsem s tím hrozně nespokojená, dřív mi připadalo tempo nad 6 min/km strašně lemroidní a teď už to nedotáhnu ani na něj? Jasně, furt je v tom bloudění a zkoumání trasy a je to kopcovaté a terénní, ale to mě neomlouvá. Vzdálenost 8,3 km, čas 57 min7 sec, tempo 6:53 min/km, nastoupáno 351 metrů, Salming Trail T2 - ale bez záruky, protože jsem si hrála v půlce trasy s nastavením hodinek, a tak mi to trasu snímalo až od půlky, ale údaje mi to v některých programech dává (snad) za celou dobu.

2017_09_10 beh

V pondělí jsem poprvé troubila! Já si totiž předtím nebyla ani úplně jistá, jak na to, páč trubka nakreslená na naprosto hladkém volantu působí matoucně a protože to není něco, co byste chtěli zkoušet jen tak, když žijete v Praze, ale dneska se v práci na vrátnici zase porouchal systém na čtení SPZek a na vrátnici mě vesele ignorovali, takže jsem chvíli rejdila s autem sem a tam, pak chvíli troubila a pak docela dlouho čekala, než se jim povede mi otevřít závoru manuálně. Vietnamec v autě za mnou už dokonce vystoupil, asi aby mi šel říct, že zdržuju, nebo tak něco, ale to už nestihl.

Jo a viděla jsem Páťu! Co víc, dokonce jsem si ji pochovala! Je nádherná... takový malý bobík od Eriky se Standou, se kterými jsem dlouho hrála beachvolejbal. Byla jsem je navštívit v nemocnici a Páťa je krásné, spokojené a hodné miminko, když má zrovna tolik jídla, kolik chce. Nádherná. (A cestou z Motola jsem opět dokázala, že dokážu bloudit i s GPSkou. Ale hezky se v těch pidiuličkách za Andělem jezdilo, ne že ne.)

úterý 12. 9. 2017: střelnice
Avim Praha, CZ P-10, 50 nábojů každý

Pepa si v létě udělal zbroják, takže jsem si hned vydyndala, že mě vezme na střelnici. No a bylo to boží, jak jinak. Půjčili jsme si tam P-10, která je letos nová, a střílelo se mi s ní hrozně dobře. Pepa mi tam udělal instruktáž o manipulaci a bezpečnosti, asi tisíckrát mi opravil úchop a postoj, ale někde po patnácté ráně jsem se do toho dostala a pak už mě i chválil. A jako ty dva průstřely X z deseti metrů mi udělaly radost. Zkoušeli jsme taky úplně dlouhou vzdálenost, tuším patnáct metrů, tam jsem měla první dvě rány super a zbytek už šel úplně mimo, a taky krátkou vzdálenost na přesnost, a tam jsem byla úplně nejmarnější. Nejvíc mi vyhovoval terč někde na těch osmi metrech, kde jsem si střílela do desítek (a Pepa do lepíků mimo terč, aby mi nepřekážel). Tyjo. Mě to tak bavilo!

středa 13. 9. 2017: běh
18 °C, chladno, studený vítr, vlhko bez bláta

Trasa hotová, dneska jsem na ní poprvé nemusela vytahovat telefon s mapou, takže mám po dlouhé době i běh bez přestávky. Tempo se trochu zlepšilo, už si nepřipadám jako takový tragéd, už jsem prostě zase jenom máslo. Ale samozřejmě v tom je zahrnutý i doping cizí pozornosti, protože jsem dneska potkávala lidi a před těmi přece nebudu zpomalovat. Navíc konec jsem běžela velmi podobným tempem jiné běžkyni, dotahovala jsem těch deset metrů mezi námi asi pět minut a pak jsem se jí stejným tempem vzdalovala, než mě doběhla ke konci kopce a zabočila jinam. Dneska mě to bavilo, potřebovala jsem se vyvětrat po náročném Ausmusterungu v práci a obecně jako oslavu konce dvou nekonečně pracovně náročných týdnů. (Dneska jsem do práce vstávala v pět, uá! Já chci, aby nám platili přesčasy - byla bych v balíku.) Akorát v botech mě pálila chodidla, čímž jsem definitivně rozhodla, v čem půjdu dubečskou stovku. Týjo. Dneska mám ze sebe radost. Vzdálenost 8,07 km, čas 51 min 5 sec, tempo 6:20 min/km, nastoupáno 179 metrů, boty Asics Gel-Phoenix 7.

úterý 19. 9. 2017: stěna
Smíchoff s Pepou

Když lezení začne tak, že v autě zapomenete batoh s vybavením, a když se pro něj od pokladny vrátíte, zjistíte, že jste ani nezamkli auto, nemůžete čekat žádnou slávu. Takže jsme pokorně lezli pětky až pět plusky a až nakonec jsem si vyskákala jednu 6-, která nebyla silová, ale technická, takže mi z nich přišla nejjednodušší. Ale odcházeli jsme toho dne brzy.

Onehdy jsme se s někým bavili, že poletí na delší dobu do ciziny, a aby se tam zabavil, koupí si počítač a sežene si nějaké hry. No. Což mi nedalo a o víkendy jsem si stáhla Heroes of Might and Magic II, na kterých jsem ujížděla jako dítě, a ano, pořád je to tak závislácká záležitost. Zmínila jsem to před Pepou, který místo aby se mi vysmál, zvolal: "Jé, to jsem taky hrál!", a večer jsme strávili multiplayerem na mém notebooku. Byl to trochu retro pocit, mít doma kamaráda kvůli počítačové hře...

středa 20. 9. 2017: komín (LT25/Ub)
#0112 se Sargo

Je nutné zachovávat standard alespoň jednoho komínu ročně a Sargo se ani příliš nevzpouzela. Je to zajímavé, protože jsem vlastně vyrazila z povinnosti a úplně jsem zapomněla, jak skvělý pocit to nahoře je. Tohle byl ubožák a na dmychadla už dávno nesedám, kořily jsme dotykovou metodou, takže jsem nahoře pobyla, jen co dolezla a zase slezla Sargo, ale jen na kramlích a bez ochrany je to vlastně hrozně zvláštní pocit. (Komín má ochranu poloviční, kterou tvoří všeho všudy dvě obruče.) A byly hvězdy a mléčná dráha a ach a och!

2017_09_20 komin Tehovec 2

pátek až neděle 22. - 24. 9. 2017: Stovka z Dubče do Dubče (140 km)

Reportáž ZDE. Podivný pochod, který mě nebavil. Neskutečný spánkový deficit, ale zato mě nebolely nohy, jenom záda. Vzdálenost: 140,4 km (+ dalších 2,5 km - zapínala jsem pozdě GPSku), čas 39 hod 18 min, čas pohybu 29 hod 21 min, průměrná rychlost 3,6 km/h, průměrná rychlost pohybu 4,8 km/h, nastoupáno 2396 m+, boty Salming Trail T2, batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set, GPSka Garmin Oregon 450.

2017_09_22 Stovka z Dubce do D

úterý 26. 9. 2017: krav maga
P3/P4, Národka, trenér Honza Kobliha

Podzimní semestr začal a událo se mnoho změn. Naše třída se připojila ke třídě, která cvičila před námi a kteří mají náskok půl roku, ale protože s tím Honza počítal, snažil se nás naučit všechny techniky, abychom se opravdu mohli sloučit a nic nedrhlo. Vypadá to, že Vražední Koblížci budeme chodit komplet - já, Lenka, Mili, Tomáš, Ivo a David. Ve třídě nás bylo dneska 25. Smůla je, že se rekonstruuje tělocvična ve Slovenské, takže Šaolin svůj trénink (pokročilí G) cvičí v půlce naší tělocvičny a my se na druhé půlce fakt hodně mačkáme a spousta věcí kvůli tomu nejde dělat. První měsíc prý budeme jenom opakovat, protože už bychom měli znát hodně technik, a teprve potom se budeme učit techniky z P4. Dneska jsme projížděli bear hugy a low kicky, nic moc, bylo to hodně na pohodu. Ale mám velmi kuriózní modřinu - na bradě a udělal mi ji Tomáš svojí lopatkou. Stres dril totiž spočíval v tom, že jeden bušil do lapy a třetí ve trojici toho bušícího měl brát do různých bear hugů. No a Tomáš je o hlavu vyšší, takže jsem na něj dost naskakovala, a jednou udělal nečekaný krok vzad... hehe.

pátek až sobota 29. - 30. 9. 2017: výlet na Ralsko

Původní idea prodlouženého víkendu byl výlet na Velkou Fatru, jenže jsem tak dlouho odkládala jakékoliv zařizování, až najednou byly vyprodané všechny jízdenky na noční vlaky. Pak jsem si chvíli zahrávala s myšlenkou na Javorníky, ale poté, co jsem omylem prospala čtvrtek (deficit z Dubečské stovky je furt cítit) jsem nakonec odjela jenom na Ralsko a vrátila jsem se po dvou dnech, protože jsem si uvědomila, že chci být i doma. Prostě... jenom tak. I to s vámi udělá 140 nedobrovolných kilometrů o víkend dřív. Ovšem teda Ralsko krásný. Ty lesy! A to letiště! A vůbec. Tam se vrátím.

2017_09_29 Ralsko
Celý výlet byl o sbírání a jedení hub...

2017_09_30 Ralsko
...a objevování opuštěného letiště

Na závěr ještě krátké zhodnocení zářiového experimentu:

Alkohol - Byla příjemná změna nemuset ráno přemýšlet, jestli můžu jet do práce autem. Ale samozřejmě to byl společenský problém, nebavilo mě vysvětlovat, proč já si s ostatními nedám pivo a že ne, opravdu neudělám jednu výjimku. Chuť jsem občas dostala na červené víno, ale nebylo to nic, co by nešlo potlačit, spíš je to prostě jen chuť, která není ničemu podobná, takže se hůř nahrazuje. (Ale brambůrky přemůžou všechno.) Abstinenci jsem porušila jednou, když jsem šla na důležité pivo s důležitými lidmi.

Káva - Mnohem větší problém, než jsem si myslela. Zezačátku jsem na ni měla chuť pořád, ale to je i tím, že máme v práci kávovar, do kterého sypeme dobré druhy, takže kafe pijí všichni a často a já jim to záviděla. Navíc jít na kafe je jedna z mála příležitostí, jak si protáhnout nohy, protože je kávovar na opačném konci chodby. A samozřejmě jsem byla unavená a jak praštěná palicí... ale až když mě tyhle stavy po třech týdnech přešly, mi došlo, že jsem byla na kofeinu závislá. Jako. Já nikdy nebyla na ničem závislá! Ale najednou mě na kafe úplně přešla chuť a začala jsem zase fungovat jako dřív. Týjo. Závislá. To slovo mě vždycky děsilo. Ale asi dobrý? Nepití kafe jsem v září neporušila ani jednou. (Ale toho vypitého Cara!)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Tréninkový deník: září 2017 iva 01. 10. 2017 - 10:00
RE(2x): Tréninkový deník: září 2017 eithne 02. 10. 2017 - 22:38
RE(3x): Tréninkový deník: září 2017 iva 03. 10. 2017 - 14:04
RE: Tréninkový deník: září 2017 sargo 10. 10. 2017 - 14:22
RE(2x): Tréninkový deník: září 2017 eithne 10. 10. 2017 - 14:48