Loni jsem si při školních přednáškách vymalovávala omalovánky, letos jsem se dala na háčkování. Konečně jsem si našla rukodělnou radost, ze které mi doma nezůstávají věci, o které nikdo nestojí. (Ano, myslím na vás, mé v dětství drhané a korálkové náramky.)

Tradiční Šumava, ale netradičně na kolech, abych mohla jet i já se svým invalidním kolenem. Co bych vám povídala - na počasí jsme měli kliku a bylo to krásný.

Nesnáším holuby. Nesmiřitelně. Nelíbí se mi, štítím se jich a nejradši bych tu městskou odrůdu úplně zrušila.

Kombinace práce a školy je mnohem těžší, než jsem čekala. Po prvním semestru bych to nejspíš vzdala, kdybych si mazaně nezaplatila celý rok najednou - ten stojí 52k, a to už by bylo plýtvání penězi i na moje poměry. (Nemyslím finanční poměry, ale salámismus.) Takže se teď trápím a hrozně se těším, že příští rok touhle dobou už to snad bude jen vzpomínka. Abych to zvládla a nevyhořela, musela jsem si stanovit určitá pravidla a zásady, o které bych se chtěla podělit.

Tohle je prostě deníček, nic jinýho. Narozeniny jsem už slavila v jiný den, takže ani o tom to není; chtěla jsem si prostě jen zaznamenat, proč jsem toho během neschopenky udělala tak málo, tedy jak dlouho mi trvaly i zcela banální činnosti. Text je ovšem proložený sbírkou jednorožců, která se mi za poslední měsíc sešla - a která je naprosto úchvatná.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se má článek jmenovat Operace kolena, nebo Operace Koleno. Jenže ono to stejně nebude o té operaci, protože tu jsem prospala. Bude to o několikadenním pobytu v nemocnici, což pro mě byla zcela nová zkušenost.

94. Krátké příběhy ze života invalidy. Eithné se snaží nezbláznit a chodí po výletech. Eithné ve své nejlepší pokutové formě a Eithné ve své nejlepší formě obecně. Kuchařské historky aneb snaha se cení. Eithné kulturní, pracovní, společenská a konspirační.

93. "Tréninkový" je v tomto případě velmi v uvozovkách. První půlku měsíce mě skolila nepřekonatelná únava a vyčerpání, které se projevovalo ve všech aspektech; ještě horší ale byl další úraz kolene, ze kterého se vyklubal utržený přední křížový vaz a poničený mediální meniskus. Takže jediná hezká věc na tomhle deníčku je další z mnoha mých duchařských historek "bydlím sama, ale v bytě se ozývá ťapání", tentokrát i s fotkou. 8 km uběhnuto, 18 km ujeto na kole, 1,5 km uplaván v bazénu, 16 km ujito a k tomu 9 posilovacích tréninků, jeden jógový a samozřejmě ten jeden zpropadenej volejbal, kvůli kterému teď v práci do svého patra ručkuju po zábradlí, protože nemůžu chodit po schodech.

Poslední kus vyprávění o dovolené v Kostarice. Ačkoliv byly na velké části území silné deště, záplavy a sesuvy, my se trefili do míst, kde jenom pršelo a chvílemi ani to ne. Poprvé jsem viděla krokodýla déle než vteřinu a zpětně přehodnotila předchozí setkání; může se člověk bát dodatečně? O nejkrásnější želvičce a nejkrásnější žabičce a samozřejmě o dalších krabech. Fotky národních parků, ptáků a spousty dalších věcí jsou samozřejmostí. A cesta zpátky, to samozřejmost nebyla, ale tu jsme taky zvládli - byla to náderná dovolená. Zvířátka z téhle části výletu na iNaturalistu zde.