Dva moc krásné vandry - jeden sólo a jeden s batoletem a jeho rodiči. Do práce jsem začala jezdit na kole, a nejenže mi to překvapivě nevadí, ale jsem rychlejší než MHD a odpoledne i než autem. Letmé nakouknutí do pekla při "běhu" k Bětce, což byl necelý půlmaraton v 34 °C, které mi fakt neudělaly dobře. Zjištění, že si v krav maze budu muset udělat kvůli ramenu přestávku. Několik proběhnutí a taky několik plavání, což se obojí bude hodit, protože jsem sebe a Soňu na září přihlásila na Swimrun závod. Po roce na stěně. A hlavně - hlavně jsem vytapetovala předsíň! Sportování posedmašedesáté.

 ...aneb jak se asi spí v hamace?

Na skok v Krušných horách. Plánovala jsem tam být déle, jenže jsem došla na konec hor, jejda. A protože jsem měla těžký batoh plný instantního jídla, ale prázdnou bombu, vůbec nevadilo, že jsem se vrátila domů dříve, než jsem chtěla.

Patnáct červnových tréninků krav magy (normální počet za měsíc je osm) bylo korunováno úspěšnými zkouškami na level P4. Taky jsem stihla jednu střelnici, jedny inliny (strupy od otlačení od bruslí mám na nohou dodnes, už nikdy více), jeden nádherný vandr, jeden výlet a jednu pěší cestu na trénink, jeden velmi optimisticky dimenzovaný běh na Karlštejn a dva nicotné běhy po Praze. A zcela nejabsurdnější úraz, který dokážete vymyslet - pokud o mně nechcete ztratit iluze, prostě se držte myšlenky, že jsem dobrodružný člověk žijící akční život a tohle povídání přeskočte. Každopádně pár triček a sportovních podprsenek už nebylo daleko od rozstříhání, protože jejich svlečení mi aktuálně rameno neumožňuje, uá! Sportování pošestašedesáté.

Loni na podzim jsme dohodli na první červnový víkend klasický vandr, a že jako bez dětí, že si od nich rodiče aspoň odpočinou. Od té doby ovšem stihly Maruška, Bětka i Helča znovu otěhotnět, takže se původně plánovaná sestava trochu proměnila. Kromě drsňáka Marušky jsme vyrazili já, Zuzka, Jana a Jakub; v sobotu se připojili Alenka s Jirkou; a v neděli nám přijeli naproti Ondra s Markétkou. A bylo to moc prima.

Květen byla úžasná jízda! Jako vrchol hodnotím krav maga urban combat se střeleckým přepadením baru a bojem v jedoucí tramvaji; a hned v závěsu se drží duatlon Rakovnické 60, na kterém jsem oprášila kolo, poznala křeče při běhu po jízdě na kole, naučila se měnit duši a zakufrovala dost ohromujícím způsobem. Taky jsem nebyla schopná dojít Karlštejnskou tlapičku pro nesnesitelnou únavu; byla na koncertě Joe Hisaishiho (áááách); byla na semináři zatýkacích technik; Jindrovi mě přizvali na svůj trojgenerační rodinný výlet; vyzkoušela jsem si po roce zase Coopera, a to na 250m i 400m oválu; a kromě svých KM tréninků jsme s Lenkou začaly chodit ještě na Luka, kde doopravdy opakují na červnové zkoušky. Nevím, jestli mi připadá víc cool, že jsem měla KM osm dní po sobě, nebo že jsem během těch 8 dní stihla 12 tréninků, nebo že to bylo 37 hodin čistého času. Jak říkám, jízda. Sportování popětašedesáté.

Aktivní střelec v baru, boj v jedoucí tramvaji, close quarter battle v opuštěných budovách na Džbánu, bar fight pod taktovkou dlouholetého vyhazovače, odzbrojování dlouhých i krátkých střelných zbraní, noční trénink v parku na mokré trávě... Z exotických "zranění" bych tu vypíchla tři zásahy paralyzérem (ten do břicha stál za to!) a zásah od teroristy v baru do nohy. Krav maga urban combat 2019!

31 km kolo + 28 km běh + 34 km kolo. Ještěže existuje hrdinství před monitorem, které mě donutilo se přihlásit na tuhle disciplínu, protože zážitků mám skutečně nepřeberně. Rakovnická šedesátka v nové variantě!

Dívám se na ten vybarvenej kalendář a říkám si, kdy jsem to asi všechno stihla? Ten útlum kvůli nemocem od ledna do března byl velkej, mám teď potřebu všechno honem dohnat :) Definitivně jsem si řekla, že si letos udělám zbroják, a začala jsem chodit trochu střílet (a stáhla si aplikaci do telefonu na testové otázky, ale pokaždé se mi začne chtít spát u sedmé z 511). Byla jsem na tradiční velikonoční Šumavě s Ladou, Luckou a Pepou a bylo to nádherný. Pořídila jsem si vrhací nože a zjistila jsem, že ani na tuhle činnost, která mě moc baví, nemám žádný talent. Dvakrát jsem byla plavat a dvakrát běhat. Jednou jsem se odhodlala na kolo, protože můj duatlon v rámci Rakovnické šedesátky (30 km kolo - 30 km běh - 30 km kolo) se blíží a potřebovala jsem zjistit, jestli se pode mnou nerozpadne. Šrota dostala novou technickou, což je mnohem dobrodružnější příběh, než si dovedete představit. Takžeeee...  Sportování počtyřiašedesáté!

Sportování potřiašedesáté. V práci už mě zdraví slovy: "Jé, ahoj! Jsi zdravá, nebo ses jenom přišla podívat z neschopenky?" V březnu jsem stihla angínky rovnou dvě a začíná to být dost frustrující. Po zbytek času jsem nedělala skoro nic, respektive trochu jsem běhala a trochu kravmagovala, ale v tak pomalém tempu, že se to skoro nepočítá. Jenže já už nechci být znovu nemocná! A mám splín, protože jsem nešla na zaplacené Quo Vadis (55 km), abych byla zdravá na kravmagový wintercamp, a pak jsem na něj kvůli nemoci stejně nejela. Prý byl skvělý.