Dálkový pochod, akorát že na kole. 94 km z Českého Brodu. Dvě veverky, spousta ptáků, kopce, nádherná krajina a kolo, které ke konci působilo, že se každou chvíli rozsype. Akorát to bylo moc krátké.

Tradiční velikonoční přechod Šumavy se letos nekonal z mnoha důvodů - někteří měli zraněné koleno, jiní dopisovali diplomku, další se zase stěhovali; a navíc se nesmělo v té době bezdůvodně ven a ve více než dvou lidech. Pozitivní na tom je, že jsme lidi přizpůsobiví, a tak jsme si na druhý prodloužený květnový víkend dohodli jinou akci: kola.

76. Tenhle měsíc 366 km na kole a celých 12 km běhu, vau! Jeden defekt na kole (držím pěknou tradici defektů - zažila jsem dohromady tři: květen 2018, květen 2019, duben 2020) a stále ještě defekt na koleni, protože Střešovická nemocnice pořád nedává termíny operací. Nejvíc nejúchvatnější... ehm, "obrázek", od Sargojc Jášátka, což už je puberťák vyšší než já, jako poděkování za drobnou službu. Na kole v Brdech a na mnoha dalších skvělých štacích. A další skvělé akce a celkově velmi povedený měsíc, byť jsem ráda, že jsme v posledním týdnu začali zase pravidelně chodit do práce.

75. Utržený meniskus (můj), koronavirus (všude kolem), home office, první policejní kontrola v autě... zajímavý měsíc. Dala jsem se na focení cykloselfieček a svoje kolo jsem pojmenovala Chidori. Objela jsem celou Prahu, a protože to bylo 85 km, je o tom fakt dlouhej zápis. A protože mám zrušenou operaci menisku, zůstanu u kola ještě hodně dlouho.

Babička občas vypráví vzpomínky z dětství za války. Jestlipak my budeme před vnoučaty vzpomínat "to za první pandemie, to se nesmělo ven, to si ani neumíš představit"?

74. Měsíc naprosté ukřivděnosti, protože moje bolavé koleno je utržený meniskus, a to nerozběhám. A taky vděku, protože stačila zmínka od kamarádky fyzioterapeutky, že už se jí to nějak nezdá, a když jsem začala řešit, kam za ortopedem, abych nečekala několik měsíců, dostala mě ona v součinnosti s manželem k jednomu z nejlepších ve střešovické nemocnici. Při běhu to bolí nesnesitelně, na schodech to bolí a na kole to bolí docela málo, takže jsem při hezkém počasí jezdila aspoň na něm. A plavání, plavání nebolí! Doma mi vznikla malá tělocvična včetně hrazdy navrtané ve zdi, kde posiluju aspoň to, co můžu; a jinak nedělám nic.

Dubnová Šumava dopsaná další rok v únoru - zavzpomínejme si na slunné dny s nadějí, že jednou zase přijdou ;)
Šumava! Koupali jsme se v Lipně a v Křemelnici a ještě leckde jinde. Skoro každý večer jsme seděli kolem ohně a zpívali ke kytaře. Viděli jsme zmiji, užovku a slepýše a spoustu koní a těch legračních malých koz. Vlakem jsme letos vůbec nepopojížděli, ale zpříjemnili jsme si celé putování dvěma nocemi v penzionech. Skončili jsme spálení od slunce, protože bylo TAK krásně. A moc, opravdu moc jsme si to užili.

Dvě procházky a jeden pokus o běh. Tři krav magové tréninky a jeden seminář pro ženy o sexuálně motivovaných napadeních. Dvě plavání a tři cesty do práce na kole. A kromě toho spousta společenského života. Sportování mrzáka potřiasedmdesáté.

 Naše poslední ekvádorská štace. Mindo je birdwatcherský ráj, a tak jsem vzali trochu dražší (a o hodně luxusnější) ubytování, protože k naší lodgi patřilo spoustu kilometrů trailových stezek v přilehlém lese, a vyplatilo se to, viděli jsme spoustu zvířat. Po třech nocích jsme už bohužel museli vyrazit domů, byť s mezipřistáním, jakožto i návštěvou v Amsterodamu. Bonus závěrem: já, hromada moučkového cukru a letištní security.

Z Limóncochy jsme se vrátili na noc do Teny a další den jsme vyrazili na jednodenní výlet do rezervace Jatun Sacha, kde mělo být podle LP spousta ptáků, ehm. (Spoiler alert: Ptáci nebyli, ale obšírně líčím drama s pavoukem! TÁÁKHLE velikým!!) Dalším cílem bylo Mindo na opačné straně And, a protože bychom do něj nestihli za jeden den dojet, udělali jsme si přestávku v nezapamatovatelně se jmenující vesnici ve třech kilometrech nadmořské výšky.